Polsko-české střípky z festivalu Bazaar

  1. 1
  2. 2
Divadelní a taneční festival Bazaar okupoval o víkendu zasněženou Prahu a lákal diváky na letošní téma – hledání společného hlasu.
Wojtek Ziemilski: One Gesture – Alfred ve dvoře Praha 16. 3. 2018 (zdroj FB festivalu Bazaar)

Festival zahájila inscenace One Gesture polského divadla Nowy Teatr v režii divadelního inovátora Wojteka Ziemilského a scénografa a spolurežiséra Wojciecha Pustoły. Představení i diskuze patří rozhodně k tomu nejpodnětnějšímu, s čím se v poslední době mohli návštěvníci našich alternativních tanečních svatostánků setkat. Inscenace to sice není taneční a v podstatě ani pohybová, nicméně se našeho oboru silně dotýká, protože přináší mnoho otázek, které si klade každý, kdo komunikuje pohybem, byť stylizovaným do divadelní a taneční podoby.

Reklama

O co že šlo? O divadlo dokumentu, jehož hlavními aktéry jsou čtyři sluchově hendikepovaní, ne profesionální performeři, ale přesto lidé ochotní sdílet otevřeně svůj životní příběh na scéně před publikem formou výstupů, kterým sami říkají sóla. Svět neslyšících je jen málo na očích, o jejich problémech nevíme skoro nic. I z této pozice začal tvůrčí tým svou pouť k představení One Gesture. Název se točí kolem paradoxu, jedno gesto není ve světě nonverbální komunikace jednoznačné, může mít mnoho významů. Komunikace bez hlasu a bez vnímání zvuku není o nic jasnější, srozumitelnější nebo jednodušší než používání řeči, ačkoli bychom si to jako laici rádi takto představovali.

Skrze své osobní příběhy nás čtyři performeři seznamují se životem specifické komunity. Přestože jde o produkci polskou, takže hlasu vypravěčky ze záznamu nebo některým titulkům bychom asi porozuměli díky příbuznosti našich jazyků, tvoří i toto jakousi malou dodatečnou hradbu, která zdůrazňuje znásobené nesnáze interpretů. Když přičteme i zahraniční návštěvníky, ke vzájemnému porozumění potřebujeme dokonce trojí titulky… Můžeme slyšet zesílené hlasy performerů, jež jsou silně ovlivněné poruchou sluchu, sledovat gesta různých znakových jazyků, a nořit se do světa, který skýtá mnohá překvapení.

Performeři jsou během části představení skryti za hradbou z kartonu, vidíme jen jejich paže. Dostává se nám ukázky překladů jednoduchých slov a pojmů do několika znakových řečí, do znakované češtiny, švédštiny, polštiny a univerzálního mezinárodního systému. V tuto chvíli snad můžeme vnímat performanci jako divadlo, ale myslím, že na takový kontext diváci nemyslí. Stojíme na hranici žánrů a dostává se nám spíš osobní konfrontace než divadelního zážitku. Vidíme znakovou hymnu neslyšících. Slyšíme příběhy o tom, jak se rodiny těžko vyrovnávají s tím, když se narodí dítě s touto de facto neviditelnou vadou nebo v důsledku nemoci přijde o sluch. Dozvídáme se o těžkostech sžívání s přístroji a implantáty. Diváci jsou atakováni nesrozumitelnými zvuky a nesnesitelným hlukem, aby si mohli alespoň na pár minut představit, jak také někomu může „znít“ obyčejná řeč či hudba. Vžíváme se do problémů každodenního života, do nemožnosti porozumět si s bližními a sdílet – cokoli. My slyšící jsme omezeni maximálně neznalostí cizí řeči, ale i s mizivým talentem se každý s cizincem nakonec domluví. Bariéra mezi neslyšícími je mnohem horší, neexistuje jednotný funkční jazyk, v němž by bylo možné sdílet univerzálně příběhy, literaturu, mnoho toho, co je pro nás samozřejmé. Jevištní prostředky, kterými se k těmto poznatkům dostáváme, jsou střídmé, uměřené a neatakují přespříliš.

Představení nastoluje dva druhy otázek. Zaprvé vzbuzuje zájem o problém jako takový – většina z nás tak běžně ve svém volném čase během dne nepřemýšlí o tom, jaké existují na světě hendikepy a s čím vším se lidé musejí potýkat. Zapomínáme být vděční za své vlastní štěstí, kterým je i to, že smíme využívat všech svých smyslů, a neuvědomujeme si ve svých uspěchaných a ustěžovaných životech, jak velký je to dar. Problematika se rozrůstá také o otázku integrace – jak bylo dále diskutováno po představení. Většina považuje za samozřejmost integrovat menšinu, ale další problém vzniká, když menšina o integraci vůbec nestojí a chce si zachovat plnou nezávislost a individualitu. Aplikujme na jakoukoli situaci…

Z hlediska teorie komunikace je pak fascinující uvědomění toho, že pohyb nevytváří žádný univerzální kód. Je to ale logické, ve skutečnosti jde o nejzákladnější poučku, jenže ty největší základy člověk nejvíce sám zapomíná. Trojice „znak, kód, jazyk“ má mezi sebou velmi relativní vztah. Je třeba mít na paměti, že význam a jeho správné pochopení je vždy výsledkem vyjednávání. Ať už jde o význam slova jakožto shluku zvuků, anebo gesta. Bez systému, který přiřazuje přesný význam k slovu nebo gestu a na němž se všichni účastníci, kteří jej právě používají, shodnou, tedy bez dohodnutého kódu, žádná domluva a pochopení neexistuje.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ziemilski: One Gesture - Nowy Teatr (Bazaar 2018)

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Vaše hodnocení - Šibřinky - Handa Gote Research & Development (Bazaar 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na