Polsko-české střípky z festivalu Bazaar

Divadelní a taneční festival Bazaar okupoval o víkendu zasněženou Prahu a lákal diváky na letošní téma – hledání společného hlasu.
Wojtek Ziemilski: One Gesture – Alfred ve dvoře Praha 16. 3. 2018 (zdroj FB festivalu Bazaar)

Festival zahájila inscenace One Gesture polského divadla Nowy Teatr v režii divadelního inovátora Wojteka Ziemilského a scénografa a spolurežiséra Wojciecha Pustoły. Představení i diskuze patří rozhodně k tomu nejpodnětnějšímu, s čím se v poslední době mohli návštěvníci našich alternativních tanečních svatostánků setkat. Inscenace to sice není taneční a v podstatě ani pohybová, nicméně se našeho oboru silně dotýká, protože přináší mnoho otázek, které si klade každý, kdo komunikuje pohybem, byť stylizovaným do divadelní a taneční podoby.

O co že šlo? O divadlo dokumentu, jehož hlavními aktéry jsou čtyři sluchově hendikepovaní, ne profesionální performeři, ale přesto lidé ochotní sdílet otevřeně svůj životní příběh na scéně před publikem formou výstupů, kterým sami říkají sóla. Svět neslyšících je jen málo na očích, o jejich problémech nevíme skoro nic. I z této pozice začal tvůrčí tým svou pouť k představení One Gesture. Název se točí kolem paradoxu, jedno gesto není ve světě nonverbální komunikace jednoznačné, může mít mnoho významů. Komunikace bez hlasu a bez vnímání zvuku není o nic jasnější, srozumitelnější nebo jednodušší než používání řeči, ačkoli bychom si to jako laici rádi takto představovali.

Skrze své osobní příběhy nás čtyři performeři seznamují se životem specifické komunity. Přestože jde o produkci polskou, takže hlasu vypravěčky ze záznamu nebo některým titulkům bychom asi porozuměli díky příbuznosti našich jazyků, tvoří i toto jakousi malou dodatečnou hradbu, která zdůrazňuje znásobené nesnáze interpretů. Když přičteme i zahraniční návštěvníky, ke vzájemnému porozumění potřebujeme dokonce trojí titulky… Můžeme slyšet zesílené hlasy performerů, jež jsou silně ovlivněné poruchou sluchu, sledovat gesta různých znakových jazyků, a nořit se do světa, který skýtá mnohá překvapení.

Performeři jsou během části představení skryti za hradbou z kartonu, vidíme jen jejich paže. Dostává se nám ukázky překladů jednoduchých slov a pojmů do několika znakových řečí, do znakované češtiny, švédštiny, polštiny a univerzálního mezinárodního systému. V tuto chvíli snad můžeme vnímat performanci jako divadlo, ale myslím, že na takový kontext diváci nemyslí. Stojíme na hranici žánrů a dostává se nám spíš osobní konfrontace než divadelního zážitku. Vidíme znakovou hymnu neslyšících. Slyšíme příběhy o tom, jak se rodiny těžko vyrovnávají s tím, když se narodí dítě s touto de facto neviditelnou vadou nebo v důsledku nemoci přijde o sluch. Dozvídáme se o těžkostech sžívání s přístroji a implantáty. Diváci jsou atakováni nesrozumitelnými zvuky a nesnesitelným hlukem, aby si mohli alespoň na pár minut představit, jak také někomu může „znít“ obyčejná řeč či hudba. Vžíváme se do problémů každodenního života, do nemožnosti porozumět si s bližními a sdílet – cokoli. My slyšící jsme omezeni maximálně neznalostí cizí řeči, ale i s mizivým talentem se každý s cizincem nakonec domluví. Bariéra mezi neslyšícími je mnohem horší, neexistuje jednotný funkční jazyk, v němž by bylo možné sdílet univerzálně příběhy, literaturu, mnoho toho, co je pro nás samozřejmé. Jevištní prostředky, kterými se k těmto poznatkům dostáváme, jsou střídmé, uměřené a neatakují přespříliš.

Představení nastoluje dva druhy otázek. Zaprvé vzbuzuje zájem o problém jako takový – většina z nás tak běžně ve svém volném čase během dne nepřemýšlí o tom, jaké existují na světě hendikepy a s čím vším se lidé musejí potýkat. Zapomínáme být vděční za své vlastní štěstí, kterým je i to, že smíme využívat všech svých smyslů, a neuvědomujeme si ve svých uspěchaných a ustěžovaných životech, jak velký je to dar. Problematika se rozrůstá také o otázku integrace – jak bylo dále diskutováno po představení. Většina považuje za samozřejmost integrovat menšinu, ale další problém vzniká, když menšina o integraci vůbec nestojí a chce si zachovat plnou nezávislost a individualitu. Aplikujme na jakoukoli situaci…

Z hlediska teorie komunikace je pak fascinující uvědomění toho, že pohyb nevytváří žádný univerzální kód. Je to ale logické, ve skutečnosti jde o nejzákladnější poučku, jenže ty největší základy člověk nejvíce sám zapomíná. Trojice „znak, kód, jazyk“ má mezi sebou velmi relativní vztah. Je třeba mít na paměti, že význam a jeho správné pochopení je vždy výsledkem vyjednávání. Ať už jde o význam slova jakožto shluku zvuků, anebo gesta. Bez systému, který přiřazuje přesný význam k slovu nebo gestu a na němž se všichni účastníci, kteří jej právě používají, shodnou, tedy bez dohodnutého kódu, žádná domluva a pochopení neexistuje.

Tento problém ukazuje mimo jiné na velmi iluzorní představu, že tanec nebo pantomima jsou univerzální komunikační prostředek. Může se to tak zdát v rámci jednoho kulturního okruhu, který dejme tomu přesahuje hranice státu, tedy je to pravda v tom smyslu, že je domluva pohybem univerzálnější než jazykem, ale ne univerzální absolutně, a rozhodně ne, pokud si chceme sdělit zcela konkrétní a přesné významy. I výraz tváře nebo jednoduché gesto může na dvou stranách světa znamenat úplně jinou emoci. I pohyb a tanec je potřeba umět „číst“, bez získané kompetence není komunikace a porozumění. Říkáme, že v současném tanci je potřeba umět se vcítit do tanečníků, napojit se na jejich energii a podobné vznešeně znějící rady a poučky, čímž i připouštíme, že tanec nenese význam, ale jen emoci, přesto se tolik choreografů touží skrze tanec vyjádřit ke konkrétním tématům a problémům současného světa, ale některé věci nelze uchopit pouze pocitově a logická úvaha a zapojení rozumu je nevyhnutelné. Představitelé současného tance ovšem žijí ve světě, ve kterém jsou neverbální kódy jejich každodenní žitou realitou, a tak se v jejich očích stávají dokonalými prostředky. Proto se někteří vymezují vůči psanému/vyřčenému slovu, které se jim odcizilo, a mají pocit, že jejich způsob vyjadřování je lepší a přesnější. Jenže kdyby to tak bylo, tak by vůbec nebyl důvod pro vznik řeči…

Ale především – díky za podnětná představení, která nám taková témata přinášejí a otvírají. Ať už si porozumíme, nebo ne.

Sobotní Bazaar jsme museli nechat uplynout bez nás, i když program lákal. Ve Studiu ALTA byla připravena přehlídka čtyř ukázek work in progress stádií scénických a tanečních projektů umělců ze Slovinska, Chorvatska, Slovenska, České republiky, Polska, Rakouska a dalších zemí: Viktora Černického (SK/CZ), Nastasji Štefanič (HR), Ley Kukovičič & Brii de la Mare (SLO/CYM) a Collective B (PL/CZ/FR/AT). Večer sólový projekt maďarské performerky Zsuzsy Rózsavölgyi o různých společenských aspektech ženského těla a ženských rolí.

Zsuzsa Rózsavölgyi: 1.7 – Alfred ve dvoře Praha 17. 3. 2018 (zdroj FB festivalu Bazaar / foto Vojtěch Brtnický)

V neděli třídenní akce vyvrcholila představením Terezy Hradilkové Švihla v Ponci a na úplný závěr projektem souboru Handa Gote Research & Development, který velevážené publikum pozval na Šibřinky. Satirická dvouhodinová performance diváky zavedla na vesnickou tancovačku a slavnost, ve které smísili prvky tradičního masopustního veselí s organizovanou veselicí normalizačního venkova, chvílemi jako kdybychom se přenesli do filmu Hoří má panenko. Jako obvykle se v nevázaném veselí neztratil ani kritický tón, ani bezuzdná hravost a schopnost vytěžit maximum z jakýchkoli prostých scénických prostředků. Pozice publika byla poněkud dvojaká, stále šlo o divadelní představení s jevištěm a hledištěm, kde se přihlížející způsobně na celou dobu usadili jako ti, kteří mají být baveni, ale na druhou stranu se stali i součástí celého veselí. O pravidelný přísun kelímků s pivem a párků alespoň pro část publika se starala stylizovaná dvojice hostinského a rozverné servírky, nechyběla ani skutečná tombola, která zahrnovala výhry od krajně pochybných až po hodnotné.

Vše je promyšlené do detailů, od úvodních instrukcí požárního poplachu, dechové kapely, která své věnečky k tanci a poslechu uvádí znělkou z Kocourka Mikeše, přes stavbu májky, snaživou televizní reportérku, dvě permanentně zapnuté obrazovky pro zdůraznění koloritu až po skvěle sehranou provinční rockovou kapelu Smrt mouchy. Nutno podotknout, že špatně hrát, falešně zpívat a vymyslet opravdu plytký text je velký kumšt. Absurdní atmosféru několika dekád smíchaných dohromady podtrhuje spojení tak různorodých prvků jako zpěv sokolské hymny i sprška tuzexových bonů nad hlavami diváctva v jednom večeru, nechybí projekční plátno, funkční kamera, kouř i klubové šero, představení jako by se pohybovalo v rozpětí sta let. Jak asi působí tato směs starých a nových tradicí podrobovaná dekonstrukci na zahraničního návštěvníka? Kousavá i laskavá salva do vlastních řad, satira zdánlivě improvizovaná, ale čím bláznivější produkt, tím vážnější práce se ukrývá někde za ním.

V projektech Handa Gote se nikdy nic neděje náhodou, chaos jejich jevištní existence je poddán neviditelné logice. Možná zanechávají alfrédovské Šibřinky v divácích i dávku nostalgie a chuti po skutečném společném vyžití s lehkou a nenáročnou zábavou. A od toho jsou vlastně festivaly, nebo ne? I ty vážně míněné, jako je Bazaar.

Šibřinky navazují a částečně vycházejí z loňské free-style performance Kdož sú Boží bojovníci.

Hodnocení autorky recenze:
One Gesture – 95%
Šibřinky – 95%

 

Bazaar 2018

One Gesture
Režie: Wojtek Ziemilski
Scénografie, pomocná režie: Wojciech Pustoła
Světelný design: Artur Sienicki
Hudba: Aleksander Żurowski
Kostýmy: Krystian Jarnuszkiewicz
Konzultace: Katarzyna Głozak
Inspice: Marta Śmierzchalska
Asistentka režie: Joanna Niemirska
Překlad: Katarzyna Głozak, Agnieszka Misiewicz, Anna Borycka, Małgorzata Wasilewska
Produkce: Maria Wilska
Asistentka produkce: Marta Kielar
Fotograf: Kobas Laksa
Technika: Bartek Braun
Světla: Patryk Adamski
Video: Marek Kurpios
Zvuk: Wojciech Starowicz
Premiéra 24. září 2016 Nowy Teatr Varšava

(psáno z představení 16. 3. 2018 Alfred ve dvoře Praha)

Hrají – Marta Abramczyk, Jolanta Sadłowska,Paweł Sosiński, Adam Stoyanov

www.nowyteatr.org
***

Šibřinky
Autorský tým: Jan Dörner, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Veronika Švábová, Leoš Kropáček, Nataša Mikulová, Vojtěch Procházka, Václav Kalivoda, Jan Kalivoda, Jonáš Svatoš, Jakub Hybler a další
Psáno z představení 18. března 2018 Alfred ve dvoře Praha

www.handagote1.wordpress.com

www.alfredvedvore.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ziemilski: One Gesture - Nowy Teatr (Bazaar 2018)

[yasr_visitor_votes postid="290081" size="small"]

Vaše hodnocení - Šibřinky - Handa Gote Research & Development (Bazaar 2018)

[yasr_visitor_votes postid="290082" size="small"]

Mohlo by vás zajímat