Pražskojarní operní estráda

Význam, který má od roku 1966 pěvecká soutěž v Karlových Varech pro start mladých pěveckých talentů, je mimořádný. A obdiv zaslouží způsob, jakým ji její zakladatel Alois Ježek vede a jaké renomé jí vtiskl. Vítězství v této soutěži se pak skví nejen v životopisech jako garance dosažené úrovně, ale skýtá nositelům cen příležitost uplatnit se v divadlech nebo na festivalech, protože jednou z odměn je nabídka recitálů nebo hostování v inscenacích. Seznam sólistů, u kterých se vítězství nebo některá z dalších cen v této soutěži staly předzvěstí jejich mezinárodní kariéry, je za těch 53 ročníků obsáhlý. Patří mezi ně například Magdaléna Hajóssyová, Edita Gruberová, Ivan Kusnjer, Dalibor Jenis, Eva Urbanová, Martina Janková, Magdalena Kožená, Jan Martiník, Adam Plachetka nebo Kateřina Kněžíková.

Jiná otázka je, jakým způsobem tuto naši nejvýznamnější pěveckou soutěž dále zhodnocovat v koncertním životě nad rámec závěrečného vystoupení vítězů v Karlových Varech. Dychtivý entusiasmus mládí vyzařoval například z laureátů let 2015-2017, když mohli loni „popřát“ k narozeninám Wolfgangu Amadeovi Mozartovi při koncertě ve Stavovském divadle, který pořádá Národní divadla (mezi interprety byla také Veronika Holbová, Roman Hoza a jihokorejský tenorista Seongsoo Ryu).

Sezvat na pódium laureáty napříč generacemi je jistě jedna z dalších možností, jak zvýšit povědomí a prestiž karlovarské soutěže. Tuto formu zvolil festival Pražské jaro. Ve spolupráci s Národním divadlem a karlovarskou soutěží do svého programu letos zařadil koncert, na kterém se setkali pěvecké legendy, Gabriela Beňačková (vítězka soutěže v roce 1969) a Peter Mikuláš (zvítězil v roce 1977), s těmi nejmladšími adepty vokálního umění. Takový koncert je pro posluchače jistě atraktivní a ve Dvořákově síni bylo vyprodáno. Ale nad rámec vazby sólistů na karlovarskou pěveckou soutěž takto koncipovaný večer postrádá jednotící linii. Svou pestrostí měl spíše charakter „estrády“, ve které se každý blýskne tím svým „the best“. Vznikl tak koktejl příliš mnoha „chutí“, ve kterém se bez ladu a skladu střídali Dvořák s Mascagnim a Gluckem, Verdi s Rachmaninovem, Massenetem a Puccinim, Mozart s Wagnerem, Berlioz s Leoncavallem a Cileou, aby program „korunoval“ valčíček z Lehárovy operetky Veselá vdova (Lippen schweigen).

Obdivuhodnou formu si stále udržuje Peter Mikuláš. Svým vyrovnaným basem v árii Filipa Ella gammai m’amò ve Verdiho Donu Carlosovi v intimním „rozhovoru“ s violoncellistou Bledarem Zajmi společně vnořili posluchače do osudu španělského krále, kterému ani moc nad celým světem nemůže zajistit osobní štěstí. Jako Rachmaninovův Aleko v kavatině Celý tábor spí vyjádřil Mikuláš hořký smutek, do kterého uvrhne tohoto vzdorovitého šlechtice ztráta lásky divoké cikánky. Gabrielu Beňačkovou a její „božský“ hlas v Jenůfě, kdy při modlitbě Zdrávas, královno dokázala rozplakat i hlediště Metropolitní opery, si ale raději připomínejme z jejích nahrávek, kdy byla na vrcholu své kariéry.

Z té úplně nejmladší pěvecké generace dostala příležitost mezzosopranistka Eliška Zajícová, která si vyzpívala na loňské karlovarské soutěži čestné uznání v kategorii píseň a Nadace Bohuslava Martinů ji ocenila za nejlepší interpretaci díla tohoto skladatele, předloni se prosadila v kategorii Junior – ženy, zaujala i vedení opavské opery a získala cenu Hlasového centra Praha/MH s.r.o. za „Barvu hlasu“; prosadila se už i v roce 2016 v ženské kategorii operních nadějí (2. místo). Ve svém dosavadním působení upoutala rolí Tety ve světové premiéře komorní opery A Woman Such as Myself  hongkongského skladatele Daniela Lo na festivalu Dny nové opery Ostrava 2018 a cit pro sezpívanost si tříbí se souborem Martinů Voices Lukáše Vasilka. V programu pražskojarního koncertu se Eliška Zajícová vymykala repertoárem z období klasicismu s árií Le belle immagini  z Gluckovy opery Paris a Helena, ve které se tento trójský hrdina obává o ztrátu Heleny, a árií Cherubína Non so più cosa son z Mozartovy Figarovy svatby s výronem mladicky roztouženého obdivu k ženám. Nebyla to optimální volba, protože její světlý mezzosoprán uprostřed orchestru, který tento styl příliš nerespektoval, zanikal a nemohla uplatnit průzračně křehčí výrazovou plasticitu árií. Zejména v bezprostřední „konkurenci“ s Wagnerovým Tannhäuserem, když soutěžní píseň Wolframa Blick‘ ich umher in diesem edlen Kreise, v níž s ódou na ctnosti čisté lásky usiluje tento minnesänger o ruku Alžběty, naplno rozezpíval svým hutným barytonem Roman Hoza. Tento sólista, vítěz karlovarské soutěže v roce 2015, už zocelený zkušenostmi zejména z brněnského Národního divadla předvedl v „koktavé“ árii Tartaglii Quella è una strada  z Mascagniho opery Masky i svůj svěží smysl pro humor, který ale zůstal v celku večera izolovaný.

Ve stejném roce jako Hoza v ženské kategorii zvítězila sopranistka Veronika Holbová, která už nastartovala svou operní kariéru v Ostravě v tak velkých prvooborových rolích, jakými je Rossiniho Rosina, Verdiho Violetta, Míla Válková v Janáčkově Osudu nebo Angelica v Pucciniho Triptychu. Vedle árie Dvořákovy Armidy Ó srdce, ztiš svůj tlukot smělý, která se zadá být pro Holbovou zatím příliš dramatická, mohla své přednosti mladistvě zářivého sopránu na koncertě předvést v duetech jako Nedda v Leoncavallových Komediantech (E allor perchè), když váhá, zda se poddá lásce k Silviovi v podání Romana Hozy, nebo jako Mimi v duetu O soave fanciulla s Rodolfem v interpretaci Kirila Matvějeva. Tento ruský tenorista v roce 2017 nasbíral v Karlových Varech celou sérii trofejí – stal nositelem druhé ceny v mužské operní kategorii, na hostování ho oslovilo Slovenské národní divadlo a naklonil si posluchače natolik, že mu udělili cenu divácké poroty. K tomu byl navíc obdařen cenou Karoliny Hromádkové a Františka Drse za interpretaci Prince z Dvořákovy Rusalky. A právě jeho zamilované árii Vidino divná, přesladká si Matvějev „troufl“ zařadit i na pražskojarní koncert před českým publikem. A získal si ho svým měkkým lahodným hlasem, kantilénou, procítěným výrazem i výbornou českou výslovností.

Ze zahraničních sólistů mladou generaci reprezentoval také jihokorejský tenorista Seongsoo Ryu, vítěz mužské operní kategorie v roce 2016. Pokud měl ještě před rokem na Mozartových narozeninách rezervy v bezpečném ovládnutí intonace, tentokrát rozezněl svým spinto tenorem Dvořákovu síň jako Massenetův Werther (Pourquoi me réveiller) nebo Federico z Cileovy Arlézanky (È la solita storia del pastore) a dával přednost krásným velkým tónům před sdělování zpívaného obsahu.

Do programu koncertu příliš nezapadly Dvořákovy Moravské dvojzpěvy Zajatá a Prsten v orchestrální úpravě Jaroslava Krčka, které Gabriela Beňačková a Jana Sýkorová zpívaly bez výraznějšího interpretačního přínosu s vzájemnou nekompatibilitou hlasů z not. Jana Sýkorová ovšem předvedla svůj tmavý alt jako temnými mocnostmi obdařená věštkyně Ulrika z Verdiho Maškarního plesu, když v árii Re dell’abisso, affrettati přivolává magické síly, aby předpověděla přestrojenému králi jeho budoucnost. Rozsáhlá píseň Julie Premiers transports, que nui n’oublie z Berliozovy dramatické symfonie Romeo a Julie by se však hodila pro jiný typ koncertu.

Jaroslav Kyzlink na koncertě zúročil své rozsáhlé zkušenosti operního dirigenta, se kterými přeskakoval ze stylu do stylu (jedině Gluck a Mozart postrádali odlehčenost). Kyzlink vtiskl intenzitu výrazu především veristickému repertoáru, ale i v úvodním orchestrálním čísle s kontrasty témat předehry k Dvořákově Čertovi a Káče. Výkon Orchestru Národního divadla na tomto koncertě doslova „prokoukl“ ve zvukové transparentnosti, vyváženosti, nádherně přednesených orchestrálních sólech, v nichž se hned několikrát zaskvěl především první violoncellista orchestru Bledar Zajmi. Bylo faux pas, že v programové brožuře nebylo uvedeno jeho jméno a ani dirigent Kyzlink ho při závěrečném aplause nevyzdvihl. Kéž by s takovou koncentrací hrál orchestr i na reprízách, z nichž by žádná neměla být „běžná“.

Hodnocení autorky 65 %

Operní hvězdy čtyř generací
Koncert laureátů Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka

Gabriela Beňačková – soprán, Veronika Holbová – soprán, Jana Sýkorová – mezzosoprán, Eliška Zajícová – mezzosoprán, Kiril Matvějev – tenor, Seongsoo Ryu – tenor, Roman Hoza – baryton, Peter Mikuláš – bas. Orchestr Národního divadla. Dirigent Jaroslav Kyzlink.

Pražské jaro, Dvořákova síň Rudolfina, 22. května 2019.