Pražský hudební život 1850-1900 (2)

Ondřej Šupka, 10.09.2010 0:00

Operní provoz

Opera si v kulturní sféře Prahy udržela své výsostné postavení po celé 19. století. Zatímco na jeho počátku v repertoáru převládala především zahraniční tvorba, v námi sledovaném období byl na dramaturgii operní scény kladen stále větší společensko politický tlak s požadavkem na uvádění domácí produkce. Česká opera nebyla vnímána jen jako úzce hudební záležitost, byla zdůrazňována především její politická, nacionální a výchovná funkce. Tato ideologie však často narážela na vkus širokého publika, které se přicházelo do divadla spíše bavit, než vzývat “vznešené” ideje. Klíčovým momentem pro zvýšení kvalitativní i kvantitativní nabídky bylo otevření Prozatímního divadla roku 1862. Rozdíl mezi dřívějšími občasnými zpěvoherními českými představeními ve Stavovském divadle a nynější stálou českou operní scénou byl očividný. Ačkoli budova Prozatímního divadla nebyla stavěna s ohledy na velký operní provoz a inscenování jednotlivých děl bylo omezeno nedostatečnými prostory, tato “prozatímnost” trvala celých jednadvacet let až do otevření Národního divadla. Zkušenosti nabyté během těchto dvou dekád se nicméně později ukázaly jako zcela zásadní pro budoucí náročný hudebně divadelní provoz první české scény.

Jan Nepomuk Maýr

V prvních letech existence Prozatímního divadla, kdy byl kapelníkem Jan Nepomuk Maýr, byla na repertoáru především oblíbená díla italské a francouzské provenience: Rossiniho Lazebník sevillský, Belliniho Norma, Verdiho Trubadúr, Auberova Němá z Portici, Halévyho Židovka aj. Významný kvalitativní vzestup úrovně české operní scény znamenal nástup Bedřicha Smetany do funkce kapelníka. Za osm let svého působení (1866-1874) se postupně proměnila dramaturgie i umělecká stránka reprodukce. I on se opíral o italské autory, především Verdiho (Trubadúr, Traviata, Nabucco, Rigoletto, Maškarní ples) a Rossiniho (Vilém Tell, Lazebník Sevillský, Othello, Popelka), ale významný podíl v repertoáru měli již i soudobí čeští autoři (Škroup, Šebor, Blodek, Bendl, Fibich).

Éra Prozatímního divadla byla poznamenána řadou organizačních obtíží, k nimž patřily nedostatečné prostory divadelní budovy, malý orchestr (jen 35 členů), absence choreografa, nízké platy hudebníků. Divadelní provoz se musel částečně přesouvat i do prostor dvou provizorních scén, tzv. Novoměstského divadla a Nového českého divadla, které ovšem byly spíše jen jakýmisi letními arénami, ve kterých byly kromě operních představení provozovány i plesy, cirkusové atrakce apod.

Nové české divadlo

Důstojnější prostředí a nesrovnatelně lepší technické zázemí pro každodenní operní provoz nabídla až budova Národního divadla od roku 1883. Orchestr mohl být postupně rozšířen na 50 členů, sbor na 70, ansámbl byl posílen o dvaačtyřicetičlenný baletní soubor vedený choreografem. Na rozdíl od dřívější praxe byla mnohem větší pozornost věnována režii a věrohodnému hereckému projevu zpěváků. Režie se tehdy ještě obvykle ujímali režiséři činoherní, mj. František Kolár, Edmund Chvalovský, často i ředitel divadla František Adolf Šubert.

Don Giovanni v Národním divadle (1884)

Roku 1888 se v Praze objevuje konkurence českému Národnímu divadlu, kterou se stalo Nové německé divadlo vybudované z iniciativy pražské německé menšiny. Německý divadelní spolek pověřil vedením divadla Angelo Neumanna, který během svého působení ve funkci ředitele dokázal systematicky vyhledávat velké pěvecké i dirigentské osobnosti a uvést řadu světových premiér významných soudobých autorů.

Nové německé divadlo

Koncertní provoz

Na rozdíl od poměrně bohaté operní nabídky, která v hlavním městě existovala po celé 19. století, koncertní provoz byl dlouho – až do sklonku období – omezen na příležitostné akce a systematické provádění stěžejních děl symfonického repertoáru zůstávalo na okraji zájmu. Tento stav souvisel především s absencí profesionálních hudebních těles. Běžná dobová praxe využívání operního orchestru ke koncertním účelům nemohla zdaleka nahradit činnost symfonického tělesa, a to kvalitativně, ani kvantitativně. Už jen malé obsazení operního orchestru bylo vážnou překážkou provozování velkých symfonických partitur soudobé tvorby, což bylo často řešeno spojováním orchestrů českého a německého divadla a dalšími výpomocemi z řad studentů konzervatoře apod. Výkony takových ad hoc sestavených těles bez systematické dlouhodobé týmové práce nemohly být víc než průměrné. V případě provádění velkých vokálních děl přibyla ještě navíc nutnost spoluúčinkování sboru. V těchto případech byly alespoň k dispozici amatérské či poloamatérské soubory na poměrně slušné úrovni.

První pokusy sestavit stálý orchestr schopný provádění symfonického repertoáru se datují k počátku století. Od roku 1803 pořádala občasné koncerty Jednota umělců hudebních k podpoře vdov a sirotků, tzv. Societa. Na programu byla především oratorní díla. O rok později založil Bedřich Dionys Weber spolek pro pořádání tzv. pátečních koncertů a byly organizovány i občasné koncerty komorní.

Velkým krokem na cestě ke zlepšení poměrů bylo roku 1808 ustavení Společnosti pro zvelebení hudebního umění v Čechách, které roku 1811 vyústilo ve vznik pražské konzervatoře. Orchestr sestavený z jejích studentů byl schopen na slušné úrovni reprodukovat klasicko-romantický repertoár, ale z časových a organizačních důvodů nebylo možno uspořádat více než čtyři koncerty ročně. Orchestr posluchačů konzervatoře představoval dlouho jediný mimodivadelní orchestr v Praze a nemohl pokrýt zvyšující se potřeby rozrůstající se metropole. Nepřehlédnutelnou oporou pražského koncertního života zůstal až do konce století.

Od roku 1840 rozšířil nabídku pražských koncertů orchestr Cecilské jednoty, složený z větší části z posluchačů tzv. varhanické školy. Pod vedením Antonína Apta uskutečnil orchestr během více než dvaceti let své existence celkem 117 koncertů včetně nejnovějšího repertoáru (Wagner).

Bedřich Smetana

Významný zlom nastal počátkem 60. let, a to především zásluhou Bedřicha Smetany. Neúnavně zdůrazňoval potřebu pravidelného a systematického koncertního provozu a uvádění českého repertoáru. Přes řadu nesnází uskutečnil v sezóně 1864/65 tři abonentní koncerty pod hlavičkou Umělecké besedy, ale založit tradici se zatím nepodařilo. Pravidelně pak pořádal koncerty až v letech 1869 – 1874, vždy s orchestrem Pozatímního divadla, k němuž byl od roku 1871 přibírán také orchestr divadla německého. Obě tělesa pak vystupovala pod společným názvem Filharmonie. Po roce 1874, kdy se Smetana z důvodu choroby stáhl z veřejného života, činnost orchestru opět upadala.

Roku 1886 byly založeny tzv. populární koncerty, pořádané hudebním odborem Umělecké besedy. Asi do poloviny 90. let plnily důležitou funkci, neboť seznamovaly pražské publikum s širokou nabídkou české i zahraniční hudby. Pro stále rychleji rostoucí metropoli však nabídka stále nebyla dostačující. Počátkem 80. let již byla situace v pražském koncertním životě pociťována jako neudržitelná a z iniciativy řady osobností bylo iniciováno založení Společnosti k vydržování velkého orchestru města Prahy. Přesto trvalo ještě více než deset let, než byly překonány nejrůznější organizační obtíže, přičemž posledním impulzem k založení tělesa byla poněkud paradoxně stávka členů orchestru Národního divadla, která propukla 1. ledna 1894. Zahajovací koncert prvního stálého symfonického tělesa nazvaného Česká filharmonie se pak konal 4. ledna 1896.

Program prvního koncertu České filharmonie

Zatímco výše naznačená role Bedřicha Smetany v oblasti hudebního provozu 60. a 70. let je všeobecně známá a často zmiňovaná, podíl Antonína Dvořáka na koncertním provozu 80. a 90. let zůstává dlouhodobě stranou zájmu. Dvořákova dirigentská činnost zůstává ve stínu jeho rozsáhlého skladatelského díla přesto, že byla jednou z výrazných dominant pražského koncertního provozu konce století. Jako první zřejmě postřehl tento skladatelův přínos Otakar Hostinský. Ve své stati Antonín Dvořák ve vývoji naší dramatické hudby z roku 1908 vyzdvihuje “výchovný” vliv provádění instrumentální tvorby, která se díky Dvořákovi začala objevovat na koncertních pódiích a vznikla tak zdravá protiváha jednostrannému kultu opery. Dvořákova dirigentská činnost, vymezená roky 1878 a 1900 zahrnuje desítky koncertů, z nichž v některých případech byl skladatel přímo iniciátorem a organizátorem, v jiných pak “jen” interpretem. Jejich četností, interpretační kvalitou, prováděním premiér i vahou své osobnosti tak Dvořák nemalou měrou přispěl k rozvoji a kultivaci koncertního života Prahy v posledních dvou dekádách 19. století.

Program koncertu České filharmonie 4.4.1900

Závěrem

Pestrý hudební život Prahy ve 2. polovině 19. století je neoddělitelnou součástí a zároveň i výslednicí tehdejších společensko politických proměn. Po dočasném útlumu 50. let nastává v letech 60. nebývalý rozkvět hudebních aktivit, a to jak na profesionálním, tak na amatérském poli. V rovině profesionální je to především rozvoj první české operní scény, která na dlouhá léta určila umělecká a provozní měřítka pro další hudební scény v českých zemích, v rovině amatérské je to masový rozvoj pěveckých sdružení, z nichž ta nejlepší se časem vypracovala na profesionální úroveň a byla tak oporou rozvíjejícího se koncertního života 90. let.

Ukazuje se, že hudební provoz tehdejší Prahy vykazuje výraznou nerovnoměrnost v zastoupení vokální a instrumentální produkce. Tento jev úzce souvisí se společenskými poměry 60. let a dřívějších let, kdy české zpívané slovo nebylo vnímáno jako hudební projev , ale spíše nástroj k vyjádření politického postoje. Po odeznění vlny nejvypjatějšího nacionalismu dochází konečně v 90. letech ke vzniku a konsolidaci pražského koncertního provozu a profesionálních hudebních těles.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat