Pražský komorní balet slaví tuto sezonu jako svou jubilejní padesátou. Soubor odvozuje svou existenci od Baletu Praha, který byl v šedesátých letech jednou z nejvlivnějších obrodných sil českého tance, i od jeho nástupce, Pražského komorního baletu z let sedmdesátých. Snaží se navazovat na jejich tradici a zasáhnout přitom co nejširší publikum. Jeho dramaturgie je pestrá: uchovává jádro repertoáru z prací Pavla Šmoka, uvádí kratší i delší produkce současného tance od domácích autorů, dává příležitost svým vlastním členům (první premiéra této sezony Occamova břitva), oslovuje i dětského diváka (pohádka Kdo je na světě nejmocnější?) a tráví mnoho času hostováním v regionech na menších scénách. Nyní se na jeho repertoáru objevila také novinka hostujících zahraničních autorů.
Choreografové Uri Ivgi a Johan Greben jsou dvojicí tvůrců, kterou předchází jisté renomé, takže by se zdálo, že svěřit osvědčenému tandemu novou premiéru je sázka na jistotu. Inscenace BEAT, kterou vytvořili v úzké spolupráci s hudebním skladatelem Tomem Parkinsonem, trpí ovšem několika neduhy a rozpory.
Základní témata premiéry tvůrci před diváky neskrývali: inscenace měla dobrou medializaci, takže jsme se mohli dozvědět, že choreografové se budou zabývat rolí rituálu v životě současného člověka, řeč bude o nenaplněné touze po sdílení společného zážitku, o naší vykořeněnosti. S tímto problémem se jako civilizace potýkáme nejméně sto let, ale spíš už od počátku průmyslové revoluce, jako téma jej artikulovala moderna a nevypořádali jsme se s ním dodnes. Jako každé takto univerzální a lákavé téma má jedno velké úskalí, hrozí mu totiž šablona. Jak je tedy uvedli v život choreografové Pražského komorního baletu?
Ivgi a Greben používají fyzicky náročný taneční slovník, který akcentuje silně práci se zemí, s gravitací, izolaci pohybu, partnerskou práci založenou na skutečné spolupráci, vzájemné opoře, vyvažování a přelévání energie. Interpreti musí zvládnout současnou taneční techniku, která je dnes fúzí mnoha škol a směrů. 
Na jedné straně civilní pohyb, na druhé straně až gymnastické vazby, kterými proplouvají ještě vláčná těla mladých tanečnic. Ale při vší pohybové tvárnosti tato choreografie dramaturgicky drhne a pomyslný hřebíček do rakve jí zatlouká zpracování kostýmů.
Inscenace sestává z několika oddělených částí. Začíná sólem tanečnice, která rozehrává jednu z přízemních pohybových variací. Představuje osamělého jedince a nachází jistotu ve skupině, která se oddává rituálnímu tanci, jemuž dominuje motiv kruhu. Intuitivně cítíme, že kruhová formace je symbolem pro cosi původního, rituálního, kmenového… až se z ní pomalu a jistě stává v choreografické praxi klišé. Od Svěcení jara přes Béjarta s jeho výsostně estetickou kompozicí až po nejsoučasnější choreografie – kruh jako motiv se znovu a znovu vrací a stává se stále plošším symbolem, bohužel. I to je dědictví, s nímž se současná choreografie musí dokázat vyrovnat!
Tanečníci se dávají do divokého třeštění připomínajícího technoparty, která dnes mládeži nahrazuje kmenové rituály (objevují se na ní i psychotropní látky stejně jako ve starých magických obřadech, jen událost sama se dnes již obejde bez spirituálního kontextu). Paralela je velmi čitelná a její zobrazení úmorně zdlouhavé. A to navzdory rytmickému hudebnímu podkladu, který je s tancem provázán velmi úzce a je snad také složkou, jež v celé inscenaci funguje nejlépe. Jindy performeři vytvářejí formace připomínající pohyblivá sousoší, ale v jednolité dynamice, která nenabízí vrchol. Explicitní pozice připomínají sexuální akt či rození. Příliš jednoznačně, příliš přímočaře, bez prostoru pro fantazii, dotvoření představy. Divákova mysl nedostává potravu v podobě otázek nebo pomyslných míst nedourčenosti, pozornost publika rychle klesá.
Prostřední část inscenace postavená na verbálním projevu tanečníků dává popisnosti ještě vyšší „level“. Drží v rukou malé květináčky s okrasnými stromky, a abychom snad nemohli ani zauvažovat o jejich symbolickém významu sami, musí nám ještě každý oznámit, že je stromem a jakým… Z vět přecházejí k jednotlivým slovům, defilé u dvou mikrofonů trvá celé dlouhé minuty a místo toho, aby byly stromky využity jako rekvizita k další choreografické práci, číslo končí právě tak náhle, jako začalo, a zanechává v divákovi jenom nevyřčenou otázku: „Proč?!“ Tato pasáž byla patrně myšlena jako vážná výpověď, z publika však zazníval z několika míst smích.
Oděvy a celková vizáž tanečníků se snaží odkázat na dva světy oddělené celými věky a výsledek je, jak už to bývá v případě, kdy se střetnou dva záměry v jednom celku, roztříštěný. Kouřově nalíčené obličeje a doplňky z černého peří evokují domorodý oděv šamanů, zatímco lesklé kalhoty a celotrikoty, mnohdy ještě poseté blyštivými flitry, jsou současné, ale působí obhrouble a lacině.
Tanečníci podávají skvělý výkon – vyzdvihněme alespoň sólové party, které tančila Jaroslava Janečková – ale to k úspěchu díla jako celku nestačí. Pražský komorní balet touto premiérou na svoji zlatou éru nenavázal.
Hodnocení autorky recenze: 50 %
BEAT
Choreografie: Uri Ivgi, Johan Greben
Hudba: Tom Parkinson
Asistent choreografie: Sylva Nečasová
Kostýmy: Uri Ivgi
Světelný design: Pavel Kotlík
Pražský komorní balet
Světová premiéra 16. dubna 2014 Nová scéna Národního divadla Praha
Tančí – Sylva Nečasová, Jaroslava Janečková, Lenka Bílková, Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Oliver Mahar
Foto Martin Macoun
