Pražský komorní balet slaví padesát let

V této sezoně slaví soubor Pražský komorní balet (původně Balet Praha), založený choreografem a výjimečně všestranným umělcem Pavlem Šmokem a choreografem Lubošem Ogounem, padesát let.

V rámci oslav pozvala umělecká vedoucí souboru Hana Polanská Turečková dva významné choreografy, Uri Ivgiho a Johana Grebena, k vytvoření zcela nového díla BEAT pro stávající taneční soubor.Oba umělci jako autorská dvojice Ivghi a Greben působí nezávisle a jsou zváni do mnoha evropských souborů. V Praze jsou známí ze svého úspěšného hostování v Baletu Národního divadla před několika lety. Bohužel jejich zajímavé představení Santa Says Cut It ve složeném večeru s Mats Ekovou Carmen nezůstalo dlouho na repertoáru.

Premiéra BEAT na hudbu britského skladatele Toma Parkinsona vytvořená pro šest tanečníků Pražského komorního baletu nevyznívá nikterak optimisticky. Tvůrci se zabývají jakýmsi návratem k našim kořenům, k našim pradávným zvykům i předkům. Hledají zřejmě i v pohybovém jazyce klíč k nabrání tvůrčích sil a nové energie nezkažené pohybovými stereotypy. Pomocí věčných kruhových rituálů a volných výbojů do prostoru i opakováním stejných všedních gest se snaží dobrat se nějakého řešení.

Expozice, asi i záměrně zdlouhavá, netvoří však nějaký řád v choreografické kompozici. Tanečníci jako svérázné individuality hledají skrze až animální a syrové pohyby cestu, po které se snad vydají hledat nový cíl, možná nový smysl života. Dostávají se postupně do stavu křeče, agonie a postupně do zběsilého neurvalého tance.  Snažení lze připodobnit k jakémusi novodobému Svěcení jara, ovšem v gradaci dynamických rytmů skladatele Toma Parkinsona. Téma se zdá zajímavé, ale délka jednotlivých částí, zvláště té první, je na pokraji snesitelnosti. Tanečníci jsou spíše zneužiti, co se jejich sil týče, a ve stavu jakéhosi tranzu mizí ze scény.

Střední část kompozice je naivistickou etudou s mikrofony a objevováním slov, zvuků skrze ně šířenými. Stačí krátké výrazy, zvolání a vyvolávání čísel a rytmů slov, které snad mají vyvolat představu o nově se rodící generaci? Malých dětí nebo školáků? Nebo si jen tak tvůrci brnkli na strunu dadaismu? Ovšem bohužel i toto téma je dnes již otřelé, protože kromě fádního humoru se nic neudálo.

V třetí závěrečné části, komorně laděné s doprovodem klavíru, se snaží tvůrci v tanečních skulpturách zastavit čas. Těly vytvořené živé výjevy a obrazy evokují naději v něco pevně ukotveného, vystavěného po chvíli v tak trochu akrobatickou pyramidu.V závěru inscenace zcela zaujme v sólovém výstupu Jaroslava Janečková. Tanečnice téměř jako hadí žena se snaží svůj tekutý až rosolovitý stav těla a svalů zpevnit a opětovně sklouzává k zemi. Ostatní tanečníci se spolu s ní pak vrací jako na začátku k úmornému pachtění a přes marné pokusy vstát, neuměle a zvířecky končí svoji pouť.

Tanečníci jsou zřejmě rádi, že interpretují nezvyklý pohyb a nekultivovaný, chvílemi až rozbředlý tanec. V kontextu tohoto tanečního souboru původně zcela vytříbeného choreografického rukopisu je toto dílo matoucí a rozporuplné.

Zbývá otázka, jak diváci přijmou zbytečně dlouhou, podivnou, chvílemi morbidní apokalypsu.

A co by tomu řekl zakladatel souboru, profesor Pavel Šmok?

BEAT
Choreografie: Uri Ivgi, Johan Greben
Hudba: Tom Parkinson
Asistent choreografie: Sylva Nečasová
Kostýmy: Uri Ivgi
Světelný design: Pavel Kotlík
Pražský komorní balet
Světová premiéra 16. dubna 2014 Nová scéna Národního divadla Praha

Tančí – Sylva Nečasová, Jaroslava Janečková, Lenka Bílková, Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Oliver Mahar

www.prazskykomornibalet.cz

Foto Martin Macoun, ART DOT studio

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Hodnocení

Vaše hodnocení - BEAT -Ivgi/Greben (Pražský komorní balet)

[yasr_visitor_votes postid="103462" size="small"]

Mohlo by vás zajímat