Premiéru Pražského komorního baletu servírují Izraelec, Holanďan a Brit

  1. 1
  2. 2

Čas, který zbývá do nové premiéry Pražského komorního baletu, se počítá už jen na hodiny. Dnes večer soubor uvede světovou novinku BEAT z dílny Izraelce Uriho Ivgiho a Holanďana Johana Grebena. Jedná se o inscenaci, kterou progresivní choreografické duo vytvořilo přímo pro soubor Pražského komorního baletu.Oba choreografové strávili v Praze několik týdnů intenzivním zkoušením, v závěru se k nim připojil i jejich tvůrčí partner, britský nezávislý hudebník a skladatel Tom Parkinson.O nové premiéře jsme si tak mohli popovídat se všemi třemi tvůrci.

Povězte prosím něco o vaší tvůrčí spolupráci. Jak dlouho už trvá?

Uri Ivgi: Já a Johan spolupracujeme už od roku 2003. Nějaký čas nám samozřejmě trvalo, než jsme našli společnou řeč a způsob tvorby. Naše spolupráce se během let vyvinula podobně jako skutečný vztah. Je o důvěře, času, porozumění, pochopení, inspiraci a vyvážení. Je to podobné tomu, když se učíte žít po boku nového partnera.

Tom Parkinson: Já s choreografy pracuji, pokud si dobře pamatuji, od roku 2001. Pak jsme měli docela dlouhou pauzu, během které jsem se věnoval pop-music, a znovu jsme začali v roce 2011. Za sebou už máme od té doby několik společných děl. Je to práce, která mě moc baví.

Jaká je choreografická struktura BEATu? Co jste při tvorbě hledali? Můžete nějak popsat esenci tohoto díla?

Johan Greben: Ať už je to BEAT nebo nějaká jiná choreografie, pokaždé celý tvůrčí proces vnímám jako velký úkol. Sejde se tolik věcí – myšlenky, nápady, emoce… A otázkou je, jak všechno seskupíte dohromady a převedete do formy představení. Jak to celé podáte divákům tak, aby té koláži publikum rozumělo.

Uri Ivgi: Hlavním tématem, které se prolíná celou inscenací BEAT, je rituál. Inspirací nám byl dnešní svět, v němž se lidé často cítí vykořenění. A právě společenství, skupina a rituál je to, co spojuje, co jim pomáhá jejich kořeny nalézt. Při tvorbě BEATu jsme se snažili prozkoumat fenomén rituálu.Proč je pro vás téma rituálu důležité?

Uri Ivgi: Myslím si, že v naší době a v hektickém dění v současném světě, který je plný odosobněné technologie, se lidé pocitově ptají, odkud pocházejí, a snaží se hledat, kam patří. K tomu, aby nalezli své kořeny, jež postrádají, jim pomáhá příslušnost ke skupině, kontakt s ostatními lidmi a nějaký společný rituál, ať už se jedná o cokoli. Snaží se najít společenství, do kterého zapadnou, najít lidi, s nimiž mohou něco sdílet. Rituály té skupiny pak mohou mít jakoukoli formu. Může se jednat o rituály náboženského charakteru, stejně tak jako o činnosti, které děláme pravidelně. I to, že lidé společně jedí, pijí nebo kouří, jsou svým způsobem rituály.

V nové choreografii používáme aspekt rituálu velmi často. Před očima jsme přitom měli velmi silný obraz – kořeny stromu a zároveň někoho, kdo se je snaží přesekat. Pokud lidé takříkajíc nemohou stát na nohou, potřebují pomáhat jeden druhému, aby mohli pokračovat v chůzi. Naše kořeny se snažíme najít v propojení se zemí.Pocházíte z úplně rozdílných kultur a máte za sebou i rozdílné taneční vzdělání a zkušenosti. Kde se navzájem obohacujete a kde naopak vznikají střety?

Johan Greben: To je složité. Sice máme každý zcela odlišné vzdělání a minulost, ale už víc než posledních deset let pracujeme spolu v tandemu. Hlavně na začátku tvůrčího procesu máme velmi odlišné úhly pohledu. Uri jde více přes emoce, já na své pocity až tak nemyslím. Jsem velmi organizovaný a strukturovaný, v určité fázi práce mohu proces vést a v problematických situacích se mi daří jej kontrolovat a dát si pauzu. Pomáháme jeden druhému tím, že si dáváme čas a dovolíme si podívat se na vše s odstupem. To pomáhá i ve chvílích, kdy se dostaneme do stresu. Oba dva se také snažíme vzbudit v lidech emoce, vytvořit dílo, které přiměje publikum něco cítit.

Uri Ivgi: Každý z nás si své zázemí a svou historii přináší do práce. Každý si nese své kořeny, své vlastní rituály, které pak navzájem propojujeme. Ano, sice pocházíme ze zcela odlišných prostředí, jsme trochu jako černá a bílá, ale posledních deset let pracujeme spolu. A přišli jsme na to, že mluvíme stejným jazykem.

Sledujete současný světový tanec? Co je vám blízké? Existuje někdo, koho obdivujete, nebo je pro vás inspirací?

Uri Ivgi: Speciálně s novými médii má člověk přístup k záplavě informací. Něco z toho vás inspiruje, u něčeho jiného si naopak řeknete, tohle se mi nelíbí a takhle to já dělat nebudu. Je pro mě těžké říci, od koho konkrétně čerpám tvůrčí podněty. Samozřejmě mě inspirují filmy, knihy i umělci, hodně například francouzský vizuální umělec Christian Boltanski.

Johan Greben: To, co teď řeknu, vyzní možná sobecky, ale ve své podstatě to tak není. Myslím si, že nevědomě získáváme inspiraci z mnoha věcí kolem nás. Já se každopádně snažím najít inspiraci nejvíc v sobě samotném, v nás coby tvůrčím týmu a také samozřejmě v Tomovi. Vždycky vás nějak ovlivní okolí, já ale hledám hlavně v nás. Mou největší inspirací jsme tedy my sami. Nemůžu ovšem říct, že by to fungovalo úplně pořád, to ani není možné…Jak relaxujete?

Tom Parkinson: Nemyslím, že někdy úplně relaxujeme, naše práce je takový koloběh, který nikdy nekončí. Vůbec máme všichni velké štěstí, že můžeme mít takové zaměstnání. Jsem šťastný, že mohu být v Praze a pracovat s tak skvělým souborem na tomto díle.

Johan Greben: Nikdy si od své práce vlastně nevezmu dovolenou. Pořád se někde objevují témata, nad kterými přemýšlím, proces tvorby je neustále velmi intenzivní. Je to tolik věcí najednou.

Uri Ivgi: Pokud to je možné, trávím volné víkendy se svými dětmi a s nimi určitým způsobem relaxuji. Čím starší jsem, tím víc cítím, že je potřeba naučit se občas na nic nemyslet. Ale jak řekl Tom, my prakticky nikdy nerelaxujeme. Coby umělec na volné noze stále přemýšlím, co bude dál.

A co tedy bude dál? Plánujete nějaký další projekt opět v tomto tvůrčím složení?

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - BEAT -Ivgi/Greben (Pražský komorní balet)

[yasr_visitor_votes postid="103462" size="small"]

Mohlo by vás zajímat