Před sto lety se narodil Josef Svoboda, scénograf světového významu

Scénograf, jevištní výtvarník a pedagog Josef Svoboda se narodil 10. května 1920 v Čáslavi a zemřel 8. dubna 2002 v Praze ve věku 81 let. Patří k našim nejznámějším umělcům a jako nejvýznamnější a nejuznávanější český scénograf druhé poloviny 20. století proslul i ve světě, kde pracoval na prestižních divadelních scénách. Vedle prací pro scény pražského Národního divadla a Laternu magiku, na jejímž vzniku se podílel a kterou léta vedl jako umělecký šéf, navrhoval výpravy také pro představení tehdejšího Státního divadla v Brně, Divadla J. K. Tyla v Plzni, Státního divadla v Ostravě, Slovenského národného divadla v Bratislavě, Semperoper v Drážďanech, Teatro La Fenice v Benátkách, pro divadla a opery v Leningradě, Moskvě, Varšavě, Bruselu, Hannoveru, Brémách, Wiesbadenu, Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Budapešti, Ženevě, Římě či Paříži, pro milánskou La Scalu, pro Deutsches Theater, Schillertheater, Deutsche Oper, Deutsche Staatsoper a Komische Oper v Berlíně, Volksoper a Burgtheater ve Vídni, pro National Theatre a Royal Opera House, Covent Garden v Londýně, pro Bavorskou státní operu v Mnichově, Státní operu v Hamburku, Královskou operu ve Stockholmu, festivaly v Bayreuthu a Salcburku, operu v Curychu i pro Metropolitní operu v New Yorku a mnohé další. Věnoval se jak činohře, tak opeře i baletu a samozřejmě Laterně magice a spolupracoval s předními našimi i světovými režiséry a dirigenty.

Studia a kariéra
Josef Svoboda studoval v letech 1931–1935 na reálném gymnáziu v rodné Čáslavi, pak následovala do roku 1938 učňovská a tovaryšská léta v otcově truhlářské dílně, v letech 1938–1940 studium na Mistrovské škole pro truhláře v Praze a v letech 1940–1943 na Speciální škole pro vnitřní architekturu v Praze. Poté Svoboda působil dva roky jako odborný učitel kreslení na Učňovské škole pro živnosti dřevodělné v Praze. V letech 1945–1951 studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru profesora Pavla Smetany. To už ale pracoval také jako šéf výpravy Divadla 5. května v Praze (1946–1948). Pak byl dva roky zástupcem šéfa výpravy pražského Národního divadla a v letech 1950–1970 šéfem umělecko-technického provozu Národního divadla.

V letech 1970–1980 byl hlavním scénografem ND a v letech 1980–1983 zde zastával post scénického výtvarníka. Od roku 1973 do roku 1992 byl uměleckým šéfem Laterny magiky. Od roku 1969 až do roku 1989 působil jako profesor na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Ateliéru užité architektury. V letech 1975–1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě. Pracoval pro divadla nejen u nás a v Evropě, ale i ve Spojených státech amerických.

Ve funkci šéfa umělecko-technického provozu Národního divadla si kladl za cíl proměnit dílny ND v moderně budovanou a organizovanou laboratoř, schopnou za účasti odborných a vědeckých ústavů zvládnout i nejnáročnější technické problémy moderní scénografie. V roce 1958 se podílel na projektu a realizaci scény Laterny magiky, vytvořené na principu polyekranu a zkonstruované při příležitosti výstavy EXPO 58 v Bruselu. Josef Svoboda vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací činoherních, operních i baletních, z toho kolem 450 v zahraničí. Například scénu pro Mozartova Dona Giovanniho navrhl celkem devětkrát: 1949 Ostrava, 1950, 1956, 1962, 1969, 1984 Národní divadlo v Praze, 1966 Theater am Goetheplatz v Brémách, 1971 Staatsoper ve Stuttgartu, 1990 Teatro Giuseppe Verdi v Terstu. Svobodovou první zahraniční operní scénografií se stala v roce 1958 Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v Kašlíkově režii, kde inscenoval také světovou premiéru opery Intolleranza 1960, kterou napsal italský skladatel Luigi Nono.

Jako scénograf spolupracoval s řadou významných osobností. Ze zahraničních režisérů to byli například Sir Peter Ustinov, choreograf George Balanchine, režisér Götz Friedrich, dirigent Leonard Bernstein, dramatik a režisér Friedrich Dürrenmatt, dále Armand Delcampe, John Drexter, Claus H. Drese, August Everding, Laurence Olivier, Giorgio Strehler, Roland Petit nebo Jean-Claude Riber. Z našich režisérů to byli mimo jiné Alfréd Radok, Václav Kašlík, Otomar Krejča nebo Petr Weigl. Svoboda pracoval také pro film a televizi a jako scénograf dobových kulis se podílel i na operních výjevech ve Formanově oscarovém filmu Amadeus (1984), které se natáčely ve Stavovském divadle v Praze.

Josef Svoboda a opera
Činnost nesmírně pracovitého Josefa Svobody byla obrovitá a není možné ji na malé ploše obsáhnout celou. Zmíníme proto jen jeho práce na operách Richarda Wagnera a pro festival v Bayreuthu a dále pro Metropolitní operu v New Yorku. Zájemce můžeme odkázat třeba na Svobodovu autobiografickou knihu Tajemství divadelního prostoru (literární spolupráce Milena Honzíková, vydal Odeon v roce 1990), na knihu Scénografie mluví – Hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou (editorka Barbora Příhodová, vydala Masarykova univerzita a společnost Josef Svoboda – scénograf, o.p.s. v roce 2014) a především na monografii Heleny Albertové Josef Svoboda scénograf (vydal Institut umění – Divadelní ústav v roce 2012). Všechny tři publikace mají též obsáhlý obrazový doprovod a monografie i nejpodrobnější soupis Svobodova díla.

V roce 2011 byl natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou, dokumentární film Divadlo Svoboda. Otevřeně jsou v něm popisovány i Svobodovy problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.

„Když jsem si poprvé doopravdy uvědomil, že bych chtěl dělat divadlo, vůbec jsem nepomyslil na operu,“ píše Josef Svoboda ve své knize Tajemství divadelního prostoru. „Považoval jsem ji za divadlo minulosti, někdy jistě krásné, zazpívá-li se krásně, ale neodvratitelně minulé. A já jsem chtěl dělat divadlo, které člověka oslovuje právě toho dne, kdy je navštíví, divadlo současné, a samozřejmě budoucí. Ale jak se to už v životě stává, moje první inscenace v Divadle 5. května […] byly právě opery. […] A my jsme začali velice rychle zjišťovat, že snad všechny partitury klasických oper už byly nalezeny, ale způsob, jak je inscenovat, nikoliv. Pro mne bylo největším objevem poznání, že při opeře je nutno inscenovat především hudbu. […] Jenomže – opera je sice především hudba, ale nejenom hudba. Opera je divadlo, divadlo nejvyšší možné stylizace, je to vlastně stylizace stylizace. Sama její podstata znemožňuje, aby byla jakýmkoli přímým odrazem skutečnosti, proto tíhne tematicky buď k otázkám života a smrti, nebo je jejím námětem anekdotický příběh. […] Pro výtvarníka je opera velikou příležitostí i tvrdým oříškem zároveň. Musí totiž divákovu fantazii co nejúčinněji povzbuzovat, nikoliv určovat, nesmí mu nic předkládat k věření, pouze přesnými náznaky přispívat k vyjevování smyslu díla.“

Svoboda a Wagner. Svoboda a Bayreuth
Spojení Josefa Svobody s operami Richarda Wagnera je pozoruhodné a pověstné natolik, že samostatnou knihu Svoboda – Wagner mu v roce 1983 věnoval americký teatrolog českého původu Jarka M. Burian a samostatnou kapitolu „Svoboda a Wagner“ ve své monografii i Helena Albertová. Ta píše, že „Svobodovy nejdůležitější wagnerovské inscenace vznikly v průběhu 70. let. Patří k vrcholným Svobodovým dílům.“ Wagnerovi se Svoboda věnoval jak doma, tak i v cizině. Prvním Svobodovým Wagnerem byl Bludný Holanďan ve Smetanově divadle (dnes Státní opera) v Praze v režii Václava Kašlíka, dirigentem byl Jaroslav Vogel (premiéra 20. února 1959). Následovala opera Tristan a Isolda v Hessisches Staatstheater ve Wiesbadenu v režii Clause H. Dreseho (premiéra 3. prosince 1967).

V roce 1969 pracoval Svoboda poprvé pro festival v Bayreuthu a navrhnul výpravu pro Bludného Holanďana v režii Augusta Everdinga, dirigentem byl Silvio Varviso (premiéra 25. července). V Kolíně nad Rýnem pak znovu s Clausem H. Dresem Tristan a Isolda, dirigentem byl István Kertész (premiéra 20. června 1971). Další výpravou byl Tannhäuser pro režiséra Václava Kašlíka v londýnské Covent Garden, dirigent Sir Colin Davis (premiéra 17. září 1973). Rok 1974 přinesl hned tři wagnerovské inscenace: Tristan a Isolda v Bayreuthu, režie August Everding, dirigent Carlos Kleiber (premiéra 25. července), Zlato Rýna v Covent Garden, režie Götz Friedrich, dirigent Sir Colin Davis (premiéra 30. září) a hned poté druhá část Prstenu, tedy Valkýra se stejným režisérem a dirigentem (premiéra 1. října). Na začátku roku 1975 se rozběhl i jiný Svobodův Prsten, a to Zlatem Rýna ve Velkém divadle v Ženevě, režie Jean-Claude Riber, dirigent Gerd Albrecht (premiéra 16. ledna).

Londýnský Prsten s Friedrichem a Davisem pokračoval premiérou Siegfrieda 17. září 1975. Ženevský s Riberem premiérou Valkýry 22. ledna 1976, dirigent Berislav Klobučar, a premiérou Siegfrieda 10. června 1976, dirigent Peter Maag (mimochodem, kostýmy k Siegfriedovi navrhla Jarmila Konečná). Londýnský Prsten byl dokončen 16. září 1976 premiérou Soumraku bohů. Ženevský se k závěru dopracoval 19. května 1977 Soumrakem bohů, dirigent Klobučar, kostýmy opět Konečná. V Ženevě pak následoval Tristan a Isolda opět s režisérem Riberem, dirigent Horst Stein, kostýmy Svobodova dcera Šárka Hejnová (premiéra 11. září 1978). Ve Smetanově divadle v Praze Svoboda navrhl výpravu pro Mistry pěvce norimberské v režii Václava Kašlíka, dirigent Miloš Konvalinka (premiéra 2. listopadu 1978).

Až v roce 1986 následoval další Wagner, a to už třetí Svobodův Bludný Holanďan, tentokrát už podruhé ve Smetanově divadle a opět v režii Václava Kašlíka, dirigentem byl Jan Štych (premiéra 30. ledna). V roce 1988 navrhoval Svoboda už potřetí výpravu pro tetralogii Prsten Nibelungův, a to pro Théâtre antique v Orange, režie Jean-Claude Riber, dirigent Marek Janowski, kostýmy Jarmila Konečná (premiéry jednotlivých dílů proběhly během jednoho měsíce, 9., 16., 26. a 30. července). To byl poslední Svobodův realizovaný Wagner, jsou tu ale také tři návrhy nerealizované: Mistři pěvci pro Norimberk v režii Augusta Everdinga (1971) a pro Národní divadlo v Praze v režii Hanuše Theina (1971) a Prsten pro Sferisterio di Macerata v režii Henninga Brockhause (1995).

Shrňme to: dvakrát Bayreuth (Bludný Holanďan 1969, Tristan a Isolda 1974). Čtyřikrát Tristan a Isolda (1967 Wiesbaden, 1971 Kolín n. R., 1974 Bayreuth, 1978 Ženeva). Třikrát Bludný Holanďan (1959 Praha, 1969 Bayreuth, 1986 Praha). Třikrát tetralogie Prsten Nibelungův (1974–1976 Londýn, 1975–1977 Ženeva, 1988 Orange). Jednou Tannhäuser (1973 Londýn) a jednou Mistři pěvci norimberští (1978 Praha). Celkem osm Wagnerových oper v jednadvaceti inscenacích (nepočítáme-li nerealizované).

A ocitujme alespoň z recenzí na bayreuthského Tristana a Isoldu z roku 1974: „Celá scénografie je založena na několika reálných předmětech, transparentních oponách a na práci se světlem. To všechno vymyslel Josef Svoboda, který prokazuje nevyčerpatelnost své invence.“ (The Times) – „Lze si jen těžko představit brilantnější scénografii, lépe řečeno scénografii a práci se světlem, než ji předvádí v tomto díle Josef Svoboda. Je to přímo šok pro návštěvníky, zvláště z Velké Británie, kde se na jevištích se světlem zachází barbarsky.“ (Observer) – „Ještě nikdy nikdo neviděl smrt tak oslnivě bílou, jako ji udělal Josef Svoboda v tomto představení. Je to uchvacující. Svoboda předvedl promyšlený koncept bez zbytečného symbolismu a mystického kouzlení.“ (Hamburger Abendblatt) – „August Everding, Josef Svoboda a Carlos Kleiber vytvořili tým nové inscenace Tristana a Isoldy, a je to mimořádně úspěšný tým. Scénicky a dramaticky je to nádherně nadčasový Tristan, zbavený dobových nánosů a zcela věrný Wagnerovi.“ (The Stage)

Josef Svoboda v Metropolitní opeře
Nelze opomenout Svobodovu práci pro jednu z nejprestižnějších operních scén světa, Metropolitní operu v New Yorku. Svoboda v ní pracoval třikrát. V roce 1972 to byla výprava a osvětlení pro inscenaci Bizetovy Carmen (premiéra 19. září), kterou režíroval Göran Gentele a po jeho smrti pokračoval Bodo Igesz. Dirigentem byl slavný Leonard Bernstein a titulní roli ztvárnila proslulá mezzosopranistka Marilyn Horne. Inscenace se hrála do roku 1980. S takovýmto nadšením inscenaci přivítal dopis Atlantic Audio visual Corp.: „Pane Svobodo, domníváme se, že Vás bude zajímat, jakou událostí byla premiéra Carmen v Met. Kruh tradicionalistů a konzervativců kolem Carmen byl prolomen bez zármutku a lítosti. S touto Carmen překročila Met svou tradicionalistickou éru a i ti, kteří se čemukoliv novému vzpírali, museli obdivovat to, co vzniklo. Jako by se vlila nová krev do unaveného krevního oběhu.“ Voice nazval ve své recenzi Svobodu „jedním z nejoriginálnějších výtvarníků na světě“. V New York Times se psalo, že tým Bernstein – Svoboda – Gentele „vytvořil mimořádně podnětné a brilantní představení“. – „Vstup pana Svobody do Met, a rovnou v jedné z nejznámějších světových oper, ukázal, že jde opravdu o světového scénografa.“ (Christian Science Monitor) – „Nová Carmen je plná poezie a Josef Svoboda vytvořil na jevišti atmosféru takového bohatství dějů, že chvílemi žasneme.“ (New York Daily News) – „Český scénograf Josef Svoboda nás přinutil uvěřit, že jsme v Seville, kde je nesnesitelně horko.“ (Times)

Druhou Svobodovou prací pro Metropolitní byla Verdiho opera Sicilské nešpory s premiérou 31. ledna 1974 (bylo to vůbec poprvé, kdy bylo toto dílo v Met uvedeno). Režíroval John Dexter, kostýmy navrhnul Jan Skalický, dirigentem byl James Levine a hlavní role ztvárnili Montserrat Caballé, Nicolai Gedda, Sherrill Milnes a Justino Díaz. Inscenace se v Met hrála s dlouhými pauzami až do roku 2004 (celkem 45 představení).

Potřetí pak Svoboda vytvořil pro Met výpravu v roce 1978, a to k inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty (v angličtině) opět v režii Johna Dextera, s kostýmy Jana Skalického a s dirigentem Jamesem Levinem; v premiéře dne 25. října hráli Teresa Stratas, Nicolai Gedda, Jon Vickers či Martti Talvela. Tato inscenace byla v Met naposledy uvedena 1. listopadu 1996.

Legendární Svobodova Tosca ve Státní opeře
Závěrem připomeňme, že na 9.září 2020 plánuje Státní opera v Praze oslavit sté výročí narození Josefa Svobody obnovenou premiérou jedné z jeho památných inscenací, Toscou, kdy by využila jeho legendární výpravu z období Velké opery 5. května (dnes Státní opery). Premiéra této Toscy se uskutečnila v roce 1947. Svobodovu výpravu, která patří k nejvýznamnějším scénografickým činům českého poválečného divadla, obnovil v červnu 1999 žák profesora Svobody a tehdejší ředitel Státní opery Praha Daniel Dvořák. Letos se tedy jedná již o druhé obnovení této inscenace.

(Poznámka autora: z recenzí cituji podle knihy Josefa Svobody Tajemství divadelního prostoru, Odeon, 1990)