Před sto lety se narodil Josef Svoboda, scénograf světového významu

Scénograf, jevištní výtvarník a pedagog Josef Svoboda se narodil 10. května 1920 v Čáslavi a zemřel 8. dubna 2002 v Praze ve věku 81 let. Patří k našim nejznámějším umělcům a jako nejvýznamnější a nejuznávanější český scénograf druhé poloviny 20. století proslul i ve světě, kde pracoval na prestižních divadelních scénách. Vedle prací pro scény pražského Národního divadla a Laternu magiku, na jejímž vzniku se podílel a kterou léta vedl jako umělecký šéf, navrhoval výpravy také pro představení tehdejšího Státního divadla v Brně, Divadla J. K. Tyla v Plzni, Státního divadla v Ostravě, Slovenského národného divadla v Bratislavě, Semperoper v Drážďanech, Teatro La Fenice v Benátkách, pro divadla a opery v Leningradě, Moskvě, Varšavě, Bruselu, Hannoveru, Brémách, Wiesbadenu, Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Budapešti, Ženevě, Římě či Paříži, pro milánskou La Scalu, pro Deutsches Theater, Schillertheater, Deutsche Oper, Deutsche Staatsoper a Komische Oper v Berlíně, Volksoper a Burgtheater ve Vídni, pro National Theatre a Royal Opera House, Covent Garden v Londýně, pro Bavorskou státní operu v Mnichově, Státní operu v Hamburku, Královskou operu ve Stockholmu, festivaly v Bayreuthu a Salcburku, operu v Curychu i pro Metropolitní operu v New Yorku a mnohé další. Věnoval se jak činohře, tak opeře i baletu a samozřejmě Laterně magice a spolupracoval s předními našimi i světovými režiséry a dirigenty.

Studia a kariéra
Josef Svoboda studoval v letech 1931–1935 na reálném gymnáziu v rodné Čáslavi, pak následovala do roku 1938 učňovská a tovaryšská léta v otcově truhlářské dílně, v letech 1938–1940 studium na Mistrovské škole pro truhláře v Praze a v letech 1940–1943 na Speciální škole pro vnitřní architekturu v Praze. Poté Svoboda působil dva roky jako odborný učitel kreslení na Učňovské škole pro živnosti dřevodělné v Praze. V letech 1945–1951 studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru profesora Pavla Smetany. To už ale pracoval také jako šéf výpravy Divadla 5. května v Praze (1946–1948). Pak byl dva roky zástupcem šéfa výpravy pražského Národního divadla a v letech 1950–1970 šéfem umělecko-technického provozu Národního divadla.

V letech 1970–1980 byl hlavním scénografem ND a v letech 1980–1983 zde zastával post scénického výtvarníka. Od roku 1973 do roku 1992 byl uměleckým šéfem Laterny magiky. Od roku 1969 až do roku 1989 působil jako profesor na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Ateliéru užité architektury. V letech 1975–1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě. Pracoval pro divadla nejen u nás a v Evropě, ale i ve Spojených státech amerických.

Ve funkci šéfa umělecko-technického provozu Národního divadla si kladl za cíl proměnit dílny ND v moderně budovanou a organizovanou laboratoř, schopnou za účasti odborných a vědeckých ústavů zvládnout i nejnáročnější technické problémy moderní scénografie. V roce 1958 se podílel na projektu a realizaci scény Laterny magiky, vytvořené na principu polyekranu a zkonstruované při příležitosti výstavy EXPO 58 v Bruselu. Josef Svoboda vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací činoherních, operních i baletních, z toho kolem 450 v zahraničí. Například scénu pro Mozartova Dona Giovanniho navrhl celkem devětkrát: 1949 Ostrava, 1950, 1956, 1962, 1969, 1984 Národní divadlo v Praze, 1966 Theater am Goetheplatz v Brémách, 1971 Staatsoper ve Stuttgartu, 1990 Teatro Giuseppe Verdi v Terstu. Svobodovou první zahraniční operní scénografií se stala v roce 1958 Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v Kašlíkově režii, kde inscenoval také světovou premiéru opery Intolleranza 1960, kterou napsal italský skladatel Luigi Nono.

Jako scénograf spolupracoval s řadou významných osobností. Ze zahraničních režisérů to byli například Sir Peter Ustinov, choreograf George Balanchine, režisér Götz Friedrich, dirigent Leonard Bernstein, dramatik a režisér Friedrich Dürrenmatt, dále Armand Delcampe, John Drexter, Claus H. Drese, August Everding, Laurence Olivier, Giorgio Strehler, Roland Petit nebo Jean-Claude Riber. Z našich režisérů to byli mimo jiné Alfréd Radok, Václav Kašlík, Otomar Krejča nebo Petr Weigl. Svoboda pracoval také pro film a televizi a jako scénograf dobových kulis se podílel i na operních výjevech ve Formanově oscarovém filmu Amadeus (1984), které se natáčely ve Stavovském divadle v Praze.

Josef Svoboda a opera
Činnost nesmírně pracovitého Josefa Svobody byla obrovitá a není možné ji na malé ploše obsáhnout celou. Zmíníme proto jen jeho práce na operách Richarda Wagnera a pro festival v Bayreuthu a dále pro Metropolitní operu v New Yorku. Zájemce můžeme odkázat třeba na Svobodovu autobiografickou knihu Tajemství divadelního prostoru (literární spolupráce Milena Honzíková, vydal Odeon v roce 1990), na knihu Scénografie mluví – Hovory Jarky Buriana s Josefem Svobodou (editorka Barbora Příhodová, vydala Masarykova univerzita a společnost Josef Svoboda – scénograf, o.p.s. v roce 2014) a především na monografii Heleny Albertové Josef Svoboda scénograf (vydal Institut umění – Divadelní ústav v roce 2012). Všechny tři publikace mají též obsáhlý obrazový doprovod a monografie i nejpodrobnější soupis Svobodova díla.

V roce 2011 byl natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou, dokumentární film Divadlo Svoboda. Otevřeně jsou v něm popisovány i Svobodovy problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.

„Když jsem si poprvé doopravdy uvědomil, že bych chtěl dělat divadlo, vůbec jsem nepomyslil na operu,“ píše Josef Svoboda ve své knize Tajemství divadelního prostoru. „Považoval jsem ji za divadlo minulosti, někdy jistě krásné, zazpívá-li se krásně, ale neodvratitelně minulé. A já jsem chtěl dělat divadlo, které člověka oslovuje právě toho dne, kdy je navštíví, divadlo současné, a samozřejmě budoucí. Ale jak se to už v životě stává, moje první inscenace v Divadle 5. května […] byly právě opery. […] A my jsme začali velice rychle zjišťovat, že snad všechny partitury klasických oper už byly nalezeny, ale způsob, jak je inscenovat, nikoliv. Pro mne bylo největším objevem poznání, že při opeře je nutno inscenovat především hudbu. […] Jenomže – opera je sice především hudba, ale nejenom hudba. Opera je divadlo, divadlo nejvyšší možné stylizace, je to vlastně stylizace stylizace. Sama její podstata znemožňuje, aby byla jakýmkoli přímým odrazem skutečnosti, proto tíhne tematicky buď k otázkám života a smrti, nebo je jejím námětem anekdotický příběh. […] Pro výtvarníka je opera velikou příležitostí i tvrdým oříškem zároveň. Musí totiž divákovu fantazii co nejúčinněji povzbuzovat, nikoliv určovat, nesmí mu nic předkládat k věření, pouze přesnými náznaky přispívat k vyjevování smyslu díla.“