Premiéra Martinů operní burlesky Voják a tanečnice v Plzni
Aneb jak operní avantgarda i po téměř devadesáti letech zůstává avantgardou…
Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla ve dvou premiérách historicky první operní dílo Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, vytvořené autorem v roce 1927 a provedené o rok později. 
Je třeba pochválit plzeňskou operní dramaturgii, že se dokáže občas vymanit z tlaku komerce populárních světových titulů, a risknout uvedení děl, od kterých nelze očekávat předem úspěch ekonomický. V tomto kontextu je právě opera žánr velmi konzervativní, ale její fundamentální publikum vše předčí. Mnoho operních fandů bude mít ve své diskotéce řadu nahrávek titulů à la Carmen, Bohéma, Traviata, Aida, Tosca a podobně, už jen trochu váhavě přijmou Wagnera, ale za hranice oper Giacoma Pucciniho nepůjdou s nadšením. Ostatně ona vrcholná Pucciniho Turandot je časově provedena v téže dekádě, jako Martinů buffa, dokonce těsně za sebou (1926 versus 1928). V tom lepším případě dílo vyslechnou, projeví distinguovaný zájem, leč opět se rádi vrátí do své preferované kouzelné říše pěveckého světa od Mozarta po Pucciniho. A tak většina operních děl dvacátého století soutěží vlastně již předlouho v trochu nerovném a stálém zápasu s oblibou tradičních trvalek… Tento zápas dodnes zdaleka neskončil, ba se ani o mnoho neposunul, ať již máme na mysli půvabnou hudbu Bohuslava Martinů, nebo díla současných skladatelů. Intelektualizace hudby způsobila odliv masovější základny publika a soudobá osvěta ani hudební výchova nestíhají trendy doby aspoň trochu upravit.
Bohuslav Martinů patří dnes v široké paletě české operní tvorby dvacátého století ke špičce. K té absolutní špičce, která vplynula přesvědčivě do kontextu světové hudební tvorby, spolu se jménem Leoše Janáčka. V tomto případě však dramaturgie plzeňské opery nesáhla po osvědčených vrcholných operních dílech autora, jakými jsou Řecké pašije nebo Julietta. Sáhla po prvotině, která je i v českých luzích a hájích známa mnohem méně, než výše připomenutá díla. Operní buffu Voják a tanečnice napsal Bohuslav Martinů ve své pařížské době dvacátých let. Dokončil svá plodná studia v Paříži, kde si sám zvolil za učitele skladatele Alberta Roussela, když původně v Praze byl žákem Josefa Suka. Čerpal z mocných podnětů Pařížské šestky, ale zejména z tehdy oslňující hvězdy hudební moderny Paříže – Igora Stravinského, jehož tehdejší skladebnou techniku ovládl. Ve víru avantgardních proudů Paříže nalezl svůj vlastní, osobitý hudební jazyk. Kouzelné pro nás v Čechách je, jak zcela originálně dovedl zároveň navázat na tradici české hudby Smetanova, Dvořákova a Sukova odkazu! To je ona syntéza, kterou poznáváme jako typicky martinůovský sloh na první poslech, s úžasným fenoménem osobitého uměleckého ozvláštnění. A pro úplnost si dovolím připomenout, že tento fenomén provází zejména jeho obrovsky rozsáhlé dílo instrumentální a symfonické, jakož i kantátové, které u skladatele nad jeho operním světem přece jen, viděno ve světovém kontextu, více převažuje.
Půvabná buffa Voják a tanečnice vznikla podle Plautova Lišáka Pseudola. Dějovou osu rozvinul libretista Budín – Löwebach (doktor Jan Löwenbach psal totiž libreto pod českým pseudonymem), ale využil ji především k oživení mnoha nápady, kdy do proudu děje zasáhnou osobně i Cato, Plautus, Molière… Zazní džezem ovlivněné šansony a tance, do průběhu děje zasáhnou postupně režisér (zde podřimující přímo na jevišti), poté nápověda, ba i operu rezolutně odmítající kritik z publika… Nepohrdne na několika místech baletní pantomimou po způsobu Pařížské šestky, i jazzovou kapelou. Z gruntu antiromanticky laděná opera – buffa, typ operní burlesky, jak ji ve víru avantgardy Paříže Bohuslav Martinů cítil a chtěl mít.Vlastně totální rozpad dosavadní operní šablony! Vše proti tradici operního žánru vrhl do tohoto zápasu, vedeného ale s intelektuálním úsměvným nadhledem divadla na divadle, hudby v hudbě, ale ani náznakem s nějakou fanatickou úporností. To je půvabně satiricky zpracováno například ve výstupu Kuchaře v podání Jana Adamce, který z civilního projevu několikrát přejde záměrně do stylu „à la Puccini“ – ta karikatura je kouzelná. Objevuje se ještě též jako Měsíc, je to typ dvojrolí, jak je později známe z jeho Julietty. Samozřejmě, že tak jako Pařížská šestka a spolu s ní Stravinskij, tak i Martinů v zaujetí doby pohrdá dramatismem v opeře. Ve smyslu citace Arthura Honeggera, že přece hudební forma, hudební výraz sám o sobě musí zapůsobit. Hudba je hrou tónů, nikoliv služkou velkých námětů a idejí, za kterou se nám hudba sama poněkud vytrácí (citace z jeho knihy Zaříkání zkamenělin). Tak tuto ideu realizuje Bohuslav Martinů geniálně!
Plzeňští tvůrci inscenace měli nesnadnou práci, ale podařilo se jim dílo přivést do přesvědčivého tvaru. Když se vcítím do velmi obtížné úlohy režiséra Tomáše Pilaře, musím obdivovat jeho invenci, fantazii, nápaditost a působivý dynamismus jevištní stavby díla. U této formy opery, zcela proti dosavadnímu proudu jdoucí, kde děj plyne jakoby mimochodem, a podstatnější se jeví jmenované satirické vstupy do díla, vlastně ono divadlo na divadle… Anticipuje ho starý pan režisér, který se před prvními takty orchestru usadí v popředí jeviště, vytahuje hračky a popustí plně uzdu svým snům, vzpomínkám stárnoucího kumštýře (moc pěkně ztvárněná postava Antonínem Kaškou!). Všemi mimodějovými aktivitami lze zřetelněji projevit názory tehdejší avantgardy, než v ději samotném. Ale nade vší fantazií vládne jevištní přehlednost, plnokrevný dynamismus, výtečně uchopený divadelní zákon kontrastu, který ze ztvárnění díla doslova tryská proudem. Hudební složku vypracoval v Plzni se zjevným zaujetím šéfdirigent orchestru opery Divadla J. K. Tyla Petr Kofroň. K moderní tvorbě dvacátého století tíhne, jako kdysi jeho předchůdce Bohumír Liška. Orchestr plzeňské opery se pod jeho taktovkou a rytmickým cítěním dokázal blýsknout ve velmi pěkném světle. Vedle měkkých smyčců, včetně krásného violoncellového sóla, zaujala zejména skupina žesťů, autorem hudby skvěle a hojně využívaná. Je doslova radostí poslouchat nápaditou tématickou práci v tak zainteresované a rytmicky pregnantní realizaci.
Protože jsem insceaci zhlédnul třikrát za sebou, na generálce a obou premiérách, mohl jsem si občas dovolit „luxus”, totiž poslouchat místy hlavně hru orchestru… Dojmy z partitury, překypující gejzírem nápadů a vyspělou instrumentací, jsou skvělé. Žádné pocity jakéhosi prvního pokusu o jevištní formu. Ale kdepak! Všechny znaky jeho vyspělých děl jsou zde jako na talíři. Ostatně, bylo mu sedmatřicet let, což bývá věk znamenitých tvůrčích činů. Měl za sebou tak skvělá orchestrální díla, jako Half-time, La Baggare, či známý klavírní cyklus Loutky, ale především balet Istar, nebo Kdo je na světě nejmocnější?. Režisér Tomáš Pilař dokázal rozehrát dílo do obdivuhodného dynamismu, fantazií vycházejících plně z hudby (!), podtržené barevností skvělé kostýmerské nápaditosti Ivany Mikloškové. Na funkční a jednoduše volené scéně Aleše Valáška, s mnoha proměnami, styl díla plně vystihující.
Vtip opery, který tkví zejména v satiře na romantismus a replikách na něj, je dnes humorem trochu specifickým. Po téměř devadesáti letech, je přece jen obtížněji zprostředkovatelný, nemá někdy aktuální dopady textu, jako v době vzniku… Byl dobrý nápad inscenátorů, že text, byť český, je promítán jako u zahraničních překladů. Přiznám se, že já, který trochu ze „stavovských” důvodů tyto texty nečtu, jsou pro mne rušivé, tak zde jsem se náhle „podvolil” je aktivně číst… Pod tlakem menší srozumitelnosti slova v řadě scén, dialogů. Konverzační typ opery, navíc vysoce dynamický, staví řadu vět do tempických úskalí. Nechť již psal libreto, pro mne za mne, kdokoliv dobově i fundovaný, jako Löwenbach, je dnes již mnohde šroubované, pro zpěv poněkud krkolomné. A nelze se tak divit, že se některým slovům trochu nechce „přes rampu”… Navíc zřetelnost konverzačky nelze zachránit tlakem hlasu do středních poloh, jedině větším opěrem o výrazné, v pocitu až přehnané souhlásky. Aby dirigent ubíral na kráse zvuku orchestru, místy ano, třeba pod monologem Bambuly ve druhém dílu opery, nebo v dialogu s Aloisií. Tam by například ubrat na dynamice docela dobře šlo. Jinde by to zřejmě ochudilo opojnou orchestrální barvu. Trochu přidat na pevných konsonantech by zřejmě prospělo nejvíc. V duchu věty Gustava Mahlera, jenž pěvcům jako dirigent ve Vídni vzkázal: „Dobře utvořená souhláska prorazí každou clonou orchestru”. Možná se projevilo i to, že se u nás dnes většinou zpívá v cizích jazycích. Jsme zkrátka světoví, globalizovaní, čeština se nám stala v opeře řečí až vzácnou. Když čas od času zazní z jevišť českých, je to málem jak v dobách obrozeneckých. V klenbě melodií Smetanova Tajemství to tak naléhavé není, či se to více vytratí. Ale v typicky konverzační opeře, nebýt onoho mnou neoblíbeného čtecího zařízení, leccos bych byl z důležitých replik nezachytil. Četl jsem texty při prvním vidění málem jako romány Aloise Jiráska. A byl jsem z toho trošku v rozpacích, proč je vlastně musím číst, když se hraje v češtině?
V popředí spojení pěkného, znělého tónu, spolu s důrazem na tolik podstatné slovo stál talentovaný mladý pěvec Jiří Hájek, herecky velmi tvárný a pružný. Rovněž Jiří Brückler ve druhém obsazení byl znamenitý, pěvecky znělý a vyrovnaný ve všech polohách partu. Představitelé jevištně působivé role Bambuly, až na již výše zmíněné místo a pár dalších replik, krytých orchestrem – Pavel Klečka i Jevhen Šokalo – jsou oba pěvecky i představitelsky přesvědčiví, rezonančně nosní v prostoru. Jevhen Šokalo na druhé premiéře vládl mohutným fondem, jak pro Borise Godunova, ale ne opět všude zcela srozumitelným. Šimon basisty Pavla Horáčka byl v tónu i dikci přesvědčivý. Jeho herecká snaha o vtipné dohry vět v mimice mu vycházela s nonšalancí. Dalibor Tolaš byl Šimonem na první premiéře, trochu méně dryáčnický oproti alternantovi, ale jako pravý baryton velmi znělý v prostoru. Byl v této roli dokreslením faktu, že v operním stylu burlesky Bohuslava Martinů se našla v Plzni dvě velmi vyrovnaná obsazení.
Totéž platí i pro jejich manželky, které zdařile a s humorem interpretovaly na první premiéře Jana Foff Tetourová, na druhé Barbora Polášková. Z hlediska akcentované satiry díla se mi ve výrazu líbil již výše zmíněný Jan Adamec v roli Kuchaře, kdy vystihl adekvátně onu míru karikatury na romantickou operu. Ostatně zrovna jemu je styl tenorů belcantové epochy blízký, ani se nemusel do okázalých tónů à la Kalaf nutit, jak o sobě i prozradil v dialogu z dubna loňského roku zde. Drobná indispozice na prvé premiéře (na druhé výborná forma!), byla doslova kouzlem nechtěného. To byla ta pravá satira! Škoda, že vědomě by asi nešla… Něco na styl tolik půvabného kupletu Franze v již připravovaných Hoffmanových povídkách, kdy tón musí vědomě kiksnout, aby se s ním na závěru honosně odcházelo. A nesmí to být ale naopak!
Velmi příjemným, nosným, v artikulaci i úzkých vokálů pěkně vypracovaným lyrickým sopránem se rolí tanečnice Fenicie prezentovala Marta Reichelová. Přirozený styl pěveckých frází, jevištní zkušenost, představovala Radka Sehnoutková na první premiéře; zřejmě zaujala incenační tým víc pohybově, tanečně. Ale patrně i větší osobitostí této role, melodickou nápaditostí autora doslova překypující. Jediným neúnavným milencem obou sopranistek byl ve všech třech mnou sledovaných produkcích lyrický tenorista měkkého, příjemného témbru, Aleš Voráček jako Kalidorus. Jevištním „trhákem” jako vystřiženým z revuálního světa, byla role černošky, ve které se vyžívala na premiéře Ivana Veberová, doslova sršící energií, ovšem v tomto žánrovém obrázku přece jen trochu operně působící. Zcela logicky, je přece skvělou operní Giocondou i Toskou. Patrně jen na generální zkoušce jsem mohl vidět a slyšet muzikálovou zpěvačku Dashu, neboli Dagmar Sobkovou. Do stylu divadla na divadle mi zapadla moc dobře, byla předváděnému stylu blízko, ani hlasovou nosností nezklamala. Patrně s užitím mikroportu, ale i to přece k danému stylu patří. On by ten mikroport pro spodní polohy hlasové potřeboval i leckdo jiný pro souboj s barevným orchestrem a častým zapojením žesťů. Leč ani na jedné z premiér, muzikálová Dasha, škoda, neúčinkovala. Počin inscenátorů je to určitě dobrý a správně odvážný. Snad jindy, na reprízách.
Půvab mládí přinesla na jeviště Michaela Kapustová v roli Aloisie, milenky Pseudola, které převlek za vojáka Harpaxe z bájné Sparty dodával až lehce erotický náboj (divadlo je ostatně od slova dívati se), ale to by v opeře nestačilo, tak „krutý” je to žánr. Imponovala pěvecky kultivovaným a vyrovnaným mezzosopránem. Její alternantka Alžběta Vomáčková na druhé premiéře sice nebyla méně představitelsky atraktivní, ale trochu méně průrazná v konverzačních nižších hlasových polohách. O dialogu, kde by orchestr mohl lehce ubrat, byla zmínka. Rolí a roliček je v díle mnoho. Ivana Šaková si docela s gustem „střihla” charakterní figurku Domovnice. Kdy se také operní heroina, na rozdíl od mužských hlasů, dočká něčeho obdobného. Svůj výstup se sborem si vpravdě užila. Tato role má ba i dobrou alternaci v Ivetě Koppové Žižlavské. Roli Harpaxe ztvárnili tenoristé Juraj Nociar na prvé, poté Jan Ondráček na druhé premiéře. Větší výtvarná nadsázka jejich obrovitých bicepsů, za což pěvci ovšem nemohou, trochu nebyla v souladu s jejich světlými typy témbru hlasu. To by chtělo takového vskutku dramatického Jaroslava Hlubka, leč ten není. Ale zas a opět, satira se vznáší kol dokola, i v tomto rozporu jí vlastně trocha je. Někdy přesvědčivá, jinde pro mne méně. Velmi působivě se ovšem v malých vstupech mluvených rolí představili herci rozdílných generací. Plzni známý Jaroslav Someš, ale i mladý Cato Vladimíra Müllera.Pan Someš byl ve svých vstupech (Kritik, Moliére) výrazově opravdu kouzelný. A jeho dikce je doslova vzorová. Ano, to jsou ony okamžiky a záblesky satiry, kterých bych toužil mít podobně vypointovaných a plně srozumitelných, o trošičku více.
Vysoce vyzdvihnout musím baletní soubor, jehož čísla v choreografii Richarda Ševčíka byla skvělá. Často odměňována velkým potleskem publika. Však také pohybová choreografie hýřila nápady a měla, dle mého pohledu, velkou zásluhu na celkové jevištní přesvědčivosti. Nesmím opomenout důležitý světelný design Daniela Tesaře, to jsou divadelní profese skryté, ale pro vyznění celkového dojmu moc a moc důležité.
A zajisté to byl sbor plzeňské opery, jehož úloha je právě u tohoto Martinů velká, sbor si neoddychne, jeden výstup střídá druhý. Pěkná homogenita hlasů, svěží lesk skupiny sopránů s lehkými výškami, charakterizovala výstupy sboru (sbormistr Zdeněk Vimr). Režisér naordinoval sboru dynamismus, pohyb a barevnost v symbióze působivých kostýmů a zmíněným světelným designem. Bylo zajímavé pozorovat, jak sbor působil jevištně ukázněně, jednotně, ale zároveň velice přirozeně v pohybu. Režisér si musel členy sboru velmi získat, zjevně mu vyšli vstříc z vnitřního chtění, nikoliv, že by museli, jak se někdy u operních sborů pociťuje.
Plzeňská inscenace je hudebním nastudováním a režijní nápaditostí, dynamismem, svěžestí, ale i kýženým osvobozením se od operních konvencí, jednou z nejlepších inscenací, jakou jsem v Plzni v posledních letech viděl. A podtrhnu dvakrát, že asi nejen Plzni. Je to zasloužený hold Bohuslavu Martinů, kterým pěkně započal Rok české hudby 2014 v Plzni. Ostrava se svou Mirandolinou si pomyslně podala ruce s Plzní po úporném souboji o hlavní město kultury v Evropské unii, právě v dobré propagaci díla Bohuslava Martinů. Stojí určitě za shlédnutí všem, kdo to do Plzně nemají moc daleko. Ale vlastně i těm, kdo to daleko mají. Tenhle Martinů nechá jen málokoho chladným. V úvodu jsem napsal ale podtitul, že avantgarda zůstává skoro již po století avantgardou. Nejen dle menší návštěvnosti již druhé premiéry se to tak jeví. Ba dvakrát jsem zaznamenal omyl dvou zřejmě manželských dvojic, které v duchu propagace plakátů po Plzni přišli zjevně na muzikál… A moc se nad vývěskou obsazení divili, že přišli vlastně na operu… Resumé bylo půvabné. Když to končí v devět, tak holt zůstaneme… Plakáty totiž zvaly na revue, na muzikál. A vidíte, on si to vzdor jménu Bohuslava Martinů a jeho osobité, tolik ozvláštněné muzice, leckdo vezme doslovně…
Hodnocení autora recenze: 90%
Bohuslav Martinů:
Voják a tanečnice
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Ivana Miklošková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň
Šimon – Dalibor Tolaš / Pavel Horáček
Paní Malina – Jana Foff Tetourová / Barbora Polášková
Kalidorus – Aleš Voráček / Tomáš Kořínek
Pseudolus – Jiří Hájek / Jiří Brückler
Bambula – Pavel Klečka / Jevhen Šokalo
Fenicie – Radka Sehnoutková / Marta Reichelová
Aloisie – Michaela Kapustová / Alžběta Vomáčková
Harpax – Juraj Nociar / Jan Ondráček
Kuchař, Měsíc – Jan Adamec
Domovnice – Ivana Šaková / Iveta Koppová Žižlavská
Socha – Michael Kubečka / Jan Hnyk
Černoška – Ivana Veberová (alt. Dasha)
Cato, Plautus – Vladimír Müller
Moliére, Kritik – Jaroslav Someš
Režisér – Antonín Kaška
Nápověda – Jakub Hliněnský
Lucerny – Jaromír Bína, Martin Švimberský, Martin Borovský, Josef Jordán, Václav Soubusta, Miroslav Bartoš
Aedilové – David Cody, Miroslav Bartoš, Plamen Prokopiev, Roman Dušek
Foto Pavel Křivánek
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
