Premiéra Martinů operní burlesky Voják a tanečnice v Plzni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Aneb jak operní avantgarda i po téměř devadesáti letech zůstává avantgardou…

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla ve dvou premiérách historicky první operní dílo Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, vytvořené autorem v roce 1927 a provedené o rok později. Je třeba pochválit plzeňskou operní dramaturgii, že se dokáže občas vymanit z tlaku komerce populárních světových titulů, a risknout uvedení děl, od kterých nelze očekávat předem úspěch ekonomický. V tomto kontextu je právě opera žánr velmi konzervativní, ale její fundamentální publikum vše předčí. Mnoho operních fandů bude mít ve své diskotéce řadu nahrávek titulů à la Carmen, Bohéma, Traviata, Aida, Tosca a podobně, už jen trochu váhavě přijmou Wagnera, ale za hranice oper Giacoma Pucciniho nepůjdou s nadšením. Ostatně ona vrcholná Pucciniho Turandot je časově provedena v téže dekádě, jako Martinů buffa, dokonce těsně za sebou (1926 versus 1928).  V tom lepším případě dílo vyslechnou, projeví distinguovaný zájem, leč opět se rádi vrátí do své preferované kouzelné říše pěveckého světa od Mozarta po Pucciniho. A tak většina operních děl dvacátého století soutěží vlastně již předlouho v trochu nerovném a stálém zápasu s oblibou tradičních trvalek… Tento zápas dodnes zdaleka neskončil, ba se ani o mnoho neposunul, ať již máme na mysli půvabnou hudbu Bohuslava Martinů, nebo díla současných skladatelů. Intelektualizace hudby způsobila odliv masovější základny publika a soudobá osvěta ani hudební výchova nestíhají trendy doby aspoň trochu upravit.

Bohuslav Martinů patří dnes v široké paletě české operní tvorby dvacátého století ke špičce. K té absolutní špičce, která vplynula přesvědčivě do kontextu světové hudební tvorby, spolu se jménem Leoše Janáčka. V tomto případě však dramaturgie plzeňské opery nesáhla po osvědčených vrcholných operních dílech autora, jakými jsou Řecké pašije nebo Julietta. Sáhla po prvotině, která je i v českých luzích a hájích známa mnohem méně, než výše připomenutá díla. Operní buffu Voják a tanečnice napsal Bohuslav Martinů ve své pařížské době dvacátých let. Dokončil svá plodná studia v Paříži, kde si sám zvolil za učitele skladatele Alberta Roussela, když původně v Praze byl žákem Josefa Suka. Čerpal z mocných podnětů Pařížské šestky, ale zejména z tehdy oslňující hvězdy hudební moderny Paříže – Igora Stravinského, jehož tehdejší skladebnou techniku ovládl. Ve víru avantgardních proudů Paříže nalezl svůj vlastní, osobitý hudební jazyk. Kouzelné pro nás v Čechách je, jak zcela originálně dovedl zároveň navázat na tradici české hudby Smetanova, Dvořákova a Sukova odkazu! To je ona syntéza, kterou poznáváme jako typicky martinůovský sloh na první poslech, s úžasným fenoménem osobitého uměleckého ozvláštnění. A pro úplnost si dovolím připomenout, že tento fenomén provází zejména jeho obrovsky rozsáhlé dílo instrumentální a symfonické, jakož i kantátové, které u skladatele nad jeho operním světem přece jen, viděno ve světovém kontextu, více převažuje.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Voják a tanečnice (DJKT Plzeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Komentáře “Premiéra Martinů operní burlesky Voják a tanečnice v Plzni

Napsat komentář

Reklama