Premiéry vážně i nevážně (1): Kaňonem takhle k večeru

Kaňonem takhle k večeru
uhání kovboj v sombréru
a haleká si jupi jupi jooou…

… a vlastně neuhání! Pardon. Tohle totiž není romantická postava filmových westernů a indiánek. Ani ten typ kovboje z hudby šedesátých let, která k nám pronikla a zdomácněla díky tomu, že byla zhusta považovaná za lidovou hudbu, a nikoliv produkt prohnilého kapitalismu, navíc některé, které byly prokazatelně „americká lidová“ nebo „traditional“ se nahrávaly zadarmo, takže jsme se stali její výspou za železnou oponou a třeba takový Waldemar Matuška díky ní získal identitu „Nebeskýho kovboje“ (tedy toho napsal Josef Vobruba, ale tím si ten hezký kontext nebudeme kazit). To jsou paradoxy…

O tom, jakými peripetiemi se Tomáš Janypka prokousával při tvorbě sóla Lonesome COWBOY a jaké překážky se na takové cestě mohou nahromadit, jsem onehdy obšírně psala v reportáži z work in progressu. Takže úvod do dějin kovbojství v Americe a také vysvětlení, jak různě lze uchopit problematickou postavu amerického honáka, jakožto představitele reálné těžkého fyzického (a naprosto neromantického) zaměstnání, i jako symbol, který posloužil ve své době k budování identity nadnárodního útvaru, jakým se Spojené státy staly, a konečně ikon přivlastněný kulturním průmyslem a kinematografií, vážný i parodovaný – a jak by bylo sakra těžké všechny tyhle podoby vměstnat do jedné škatulky – netřeba znovu rozvádět.

Protože Tomáš Janypka z té změti námětů a úhlů pohledu totiž se ctí vybruslil a přidržel se prvního realistického konceptu, s vědomím, že se ideologickým i kulturním symbolem sice honák-kovboj stal, ale on jako performer tuhle jeho idealizovanou podobu před publikem nijak nereplikuje a neodkazuje na něj. Snad jen malinko výběrem hudby, ale zbavil se té protivně dotěrné ikonografie filmů a popkulturu nechal stranou. V nestylizovaných přirozených prostorách zkušeben Cirqueonu, kde se běžně divadlo pro veřejnost nehraje, stojí opravdu jako prostý muž, možná po práci, nebo čekající na sezonu, bezcílně bloumající. Samozřejmě, že při tom nicnedělání a postávání v pomyslném poledním žáru, jemuž kovboj čelí kloboukem staženým přes oči, se člověku možná v představách mihne obraz rozlehlých stepí v hledáčku Sergia Leoneho, ale to jsou čistě osobní a subjektivní asociace. Tomáš Janypka se snaží zastavit čas a najít prostor k tolik potřebnému zamyšlení, kterého se nedostává nikomu z nás, proto může vytvářet až zdánlivou nudu, ovšem řízeně. Ten prostor a čas potřebuje každý člověk k přemýšlení, třeba i o tom, co to je být kovbojem a jestli je zrovna skoták dobrým vzorem pro současného muže… Kromě klobouku ke kovboji patří i laso, samozřejmě. A také kůň – jednoho si Janypka vytvoří z kousku nábytku a prkna, které jsou vrtohlavé, jako kdyby to byla opravdová kobyla. Stejně důležité jako trpělivé zkrocení a uvázání koně (ha, objektové divadlo spotted) je ale i mít možnost tupě zírat do díry, která vede bůhvíkam.

Když ticho vystřídá hudba Tomáše Vtípila, probouzí se více energie i v performerovi, který si dopřává chvíle svobody rozhněvaného mladého muže, možnosti vyzpívat a vyřvat pochybnosti o sobě i o světě. A odhodit většinu oděvu, aby zůstal v přirozenosti a zranitelnosti bez kovbojských a honáckých atributů a mohl se němě zeptat, kam se poděje identita, když se jich člověk zbaví, zda někdy nějakou vůbec bez nich měl, a může mít, a chce mít, a… odchází do místnosti, kde všechny ovane chlad, protože už dávno skončilo babí létu a budova je opuštěná a oprýskané zdi jsou nevlídné. A tam v koutku v podzimním listí pokračuje introspekce a zklidnění. Návštěvníci si až při odchodu všimnou a zastaví se u zdi s fotografiemi různých westernových hrdinů, ovšem s doplňkem performerovy tváře, a mohou se v myšlenkách vrátit k otázce, jak dalece je lákavé obléknout si tuhle hrdinskou identitu jako masku, jako kostým, kostým pro život, který není ničím jiným než hraním sociálních rolí ve velmi složité herní partii, a kdo vytipuje příhodnější postavu a identitu, ten v ní vyhrává.

Přemýšlení vlastně – správně – nechává Tomáš Janypka na divácích, návštěvnících. Na nich je se zastavit nad otázkou kovbojské identity a ikonografie, nad definicí hrdinskosti i definicí prostoty, vážit je a měřit. Tím, že většina „práce“ zůstává na publiku (které se ovšem může ještě také poveselit na kovbojské diskotéce, neboť nechybí playlist stylových songů), získává inscenace konceptuální nádech.

Odmítnutím spektakulárnosti může být pro diváka matoucí, ale čistě prakticky si spíš kladu otázku, zda na takovou performanci vůbec může dorazit (navíc do tohoto prostoru) úplný laik. To už není otázka umělecká, i když ji nepovažuji za tak nedůležitou. Tvar samotný je spíš dialogem nebo námětem, situace si musí návštěvník přebrat a přeložit sám. Je to velmi otevřené setkání, neinterpretativní akce, performer je tu sám sebou, se sebou, jako někdo, kdo přizval návštěvu k soukromé meditaci, nechává otevřeně nahlédnout do svých úvah, i když beze slov, odkládá masku, laso i klobouk a tím vybízí i diváka k alespoň metaforickému odložení koltů, jak se ostatně sluší při vstupu do saloonu. Kdo chce, nechť se přidá. Ale zatím ani nevím, kdy bude znovu příležitost.

Lonesome COWBOY
Koncept: Helle Bach a Tomáš Janypka 
Choreografie, performer: Tomáš Janypka
Choreografická spolupráce: Helle Bach
Dramaturgie: Sára Arnstein
Hudba: Tomáš Vtípil 
Světelný design: Martin Hamouz 
Scénografie: Siggi Óli Pàlmason
Produkce: Wanda Kaprálová – ZDRUHESTRANY & dadadans 
Koprodukce: PONEC – divadlo pro tanec / Tanec Praha z. ú.

P. S.: Písničku Kaňonem takhle k večeru napsali v roce 1962 Jiří Suchý a Jiří Šlitr, nazpíval Karel Štědrý.

Pár inspirací především z té naší romantické české scény, kde se to už od první republiky hemžilo trampy a cowboyi, nabízím v přehršli písní a dalších hudebních, filmových a televizních narážek. Ostatně i československá kinematografie zanechala nesmazatelnou stopu v dějinách westernu. Italové mají svůj spaghetti western, ale my, my máme limonádový!