Střípky z Nultého bodu ve znamení sdílení a individuálních příběhů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Festival Nultý bod patří k červenci v Praze už řadu let. Přináší obvykle projekty z oblasti fyzického divadla a širšího záběru performing arts, letos mu po většinu programu dominovaly individuální příběhy a snaha sdílet, snad jako přirozená reakce na poslední roky, ale také v důsledku lokace. Setkalo se mnoho mladých umělců, kteří se teprve hledají a zkoumají cesty, které jsou pro ně osobně nové. Program působí dnes z větší části jako komunitní aktivita, jako setkání dobrých přátel a čas jejich sdílení. Láká k tomu i domácké prostředí Studia ALTA v Invalidovně, která se svými pokoji a zahradou vzbuzuje rodinnou atmosféru…

Maritea Dæhlin – I Want To Be Traditional (foto Anežka Medová)

Přiblížení rituálu
Jeden z projektů se ale konal v divadelním prostoru X10. Performerka Maritea Dæhlin s mexickými kořeny žijící v Norsku provedla diváky po stopách své identity a za kořeny své krve. Co začalo jako hlasově pohybová exhibice a sdílení prostých historek z dospívání, se měnilo v participativní představení a vyvrcholilo jako rituál. Maritea Dæhlin se objevila před publikem nejprve jako ještě nevylíhlý tvor zahalený ve zlatavých blanách, klubající se s fyzickou námahou jako ptačí mládě z vajíčka, a ještě dříve než sebe a svůj příběh vypustila z těchto hlubin množství modravých měkkých kuliček, jejichž barva se ukázala důležitou až s dořečením poslední vzpomínky. Svým charismatem dokázala umělkyně zaujmout ještě jako bytost zahalená ve zlaté říze a s tváří skrytou, a směs fascinace a zvědavosti v divácích zůstala po celou dobu, kdy ze sebe olupovala nejen oděv, ale i vrstvy jazyků a vzpomínek, u nichž nedokážeme rozeznat autenticitu od fikce, a odkrývala víc a více kořeny, které vedou až ke kmenovým společenstvím. Barvy a předměty dostaly svůj význam až v průběhu vystoupení, téma zrcadlení, maskování, toulky či pouti, cesty po kruhu a spirále, k symbolice sdílení a vody. Vše na úrovni interpersonální komunikace a bez divadelnosti.

Maritea Dæhlin – I Want To Be Traditional (foto Anežka Medová)

Dění na scéně bylo osobní výpovědí, nicméně vystavěnou a vypointovanou s velkou pečlivostí a s uměřeným zapojením publika, přítomnost a sdílení zde fungovaly, ačkoli nešlo o divadelní inscenaci v pravém slova smyslu. Maritea dokáže stejně umně zacházet s tělem jako s jazykem a přecházet z řeči do řeči, zásadní je rytmus a prvek opakování. Je přirozená a autentická, bezprostřední v kontaktu s publikem. Brzy se diváci dokázali napojit na jejího nespoutaného ducha a projít s ní cestu ke kořenům, kterou prochází řada z nás, i když netušíme, z jakých se vlastně naše identita napájí, přesvědčeni mylně o její konzistentnosti. Performerka nakonec diváky po nejprudší a nejenergetičtější části přizvala k rituálu, pro který si vybrala další asistenci z publika. Dvě ženy zpomalily spolu čas a zachytily i ostatní diváky v okamžiku.

Maritea Dæhlin – I Want To Be Traditional (foto Anežka Medová)

Velká část programu patřila projektům, které jsou ve fázi výzkumu či nabídky, a pohybovala se vysloveně na vlně participace, ale v bezpečných a klidných zónách a bez znejistění. Možná až příliš komfortně a bezpečně, když vezmeme v úvahu dřívější dramaturgii festivalu pohybujícího se na hraně žánrů i zážitků. Z bezpečného ujišťování se o tom, že náš svět je v pořádku, totiž málokdy zůstávají v paměti výjimečné zážitky. House of Research byl rezidencí, kterou využilo několik umělců k uvažování a práci na svých tématech, ale nepostřehla jsem tak docela vedení, které by je konfrontovalo a vybízelo k tomu pohlédnout na téma způsoby, které přinesou skutečně hlasitou zprávu. Spíš jsme byli svědky přátelského setkání po způsobu sousedské návštěvy, což je jistě dáno i naturelem účastníků.

První performerka (Janaína Moraes) své myšlenky, nápady a otázky svěřila papíru, jehož téměř nekonečný řetěz učinila instalací a sama se pak v tomto prostoru pohybovala v interakci s publikem, zkoumajíc vztah mezi hostitelkou a hosty. Stačilo jen navázat oční kontakt a pustit se do nevinné hry, reagovat na sebe, tanečním pohybem, civilním pohybem, ale ta lehkost je domnívám se trochu povrchní záležitostí. Jak nejsem osobně příznivcem participativních akcí, tak si také myslím, že když už se konají, mají jít do větší hloubky, jinak ať je představení představením a nabídne sebevědomou výpověď. Nakonec to byli vlastně diváci, kteří se chopili iniciativy, v první řadě Lucia Kašiarová, která začala slova z podlahy zametat a umožnila vzniknout okamžiku konfrontace, a jedna anonymní divačka, která experimentovala více s ruchy v mikrofonu.

V pokoji osvětleném tlumenými žárovkami se další performerka odhmotnila a vůbec s námi nebyla přítomná, ve své jemnosti a křehkosti zůstala s divákem jen jako obraz – videosmyčka na notebooku a v projekci na zdi, a také prostřednictvím útržků papírů ze svého zápisníku. Je to křehké a bezprostřední, ale i to je sdílení jen jakéhosi výseku, který je v tomto případě komfortní zase pro interpreta. Ano, domnívám se, že vystupování ze zóny klidu a pohody se má týkat nejen diváka, ale také a především performera, protože ten je obvykle činitelem, který chce svou aktivitou a akcí dosáhnout reakce, změny, on tvoří z vnitřního popudu, z nutnosti a s chuti sdílet. Z takto jemnohmotného sdílení vlastně ani nepoznám jeho motivaci a záměr, ačkoli vnitřně s tímto křehkým světem souzním a vím, že i mně by taková cesta byla nejpříjemnější. Ovšem ve chvíli, kdy si performer volí nejpříjemnější a nejschůdnější cestu, těžko dosáhne zásadního účinu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments