Proč Janáček přes 30 let nemohl uvést svou první operu Šárka?

U Její pastorkyně nechtěla dát Gabriela Preissová, autorka původního dramatického textu, dlouho vůbec souhlas s jeho zhudebněním, spor Karla Kovařovice s Leošem Janáčkem stran finální podoby Její pastorkyně je důvěrně znám a co se stalo s právy libretistů (a bylo jich hodně) Výletů páně Broučkových, je až za mezí lidské představivosti. Tento až fatálně daný sklon k problémům právním byl možná způsoben Janáčkovou povahou, jistě prudkou, urychlenou a těkavou.

Historie vzniku a osudu Janáčkovy Šárky dává předcházejícímu textu za pravdu a v tomto případě měl Janáček vskutku smůlu. Ti, kteří znají Libuši, vědí nebo tuší, že příběh Šárky je pokračováním příběhu Libuše. I z toho důvodu byl o toto téma – po i před triumfální Smetanovou Libuší – velký zájem, a to nejen na poli operním. Tématu se chopil v této době i velikán, spisovatel a poetik Julius Zeyer, jenž v roce 1880 napsal v rámci svého pětidílného cyklu Vyšehrad i básnický text pod názvem Ctirad. Popravdě řečeno Zeyer nebyl rodilý Čech, jeho původ byl smíchán z předků židovských a francouzských, jeho rodilým jazykem pak byla němčina. Zeyer je již dnes málo znám, nejčastěji je divadelně připomínán melodramatem Radúz a Mahulena, ke kterému složil hudbu Josef Suk a který se stále na českých divadlech uvádí. A to byl Zeyer jako první český umělec uložen do slavnostní hrobky Slavín na Vyšehradě po své smrti v roce v roce 1901! Sám Julius Zeyer byl prý povahy samotářské, dotýkavé, urážlivé a trochu i prchlivé. Stranil se života společenského, a snad i proto se na sklonku života odstěhoval do malého městečka Vodňany na jihu Čech.

To, aby se z původní básnické epopeje stal dramatický text, od něhož již není daleko k opernímu libretu, inicioval Antonín Dvořák. Mimochodem Antonín Dvořák byl stejně starý jako Julius Zeyer, oba se narodili v roce 1841. Pro upřesnění dodávám, že Leoš Janáček se narodil v roce 1854, byl tedy o 13 let mladší než oba pánové. Je obecně známo, že Dvořák se s Janáčkem přátelil, což zahraje v předkládaném příběhu také svou roli. Zeyer obdivoval Dvořákovu hudbu, a když ho Dvořák požádal o dramatizaci básnické epopeje Šárka, rád mu vyhověl.

Podle odborných názorů se tato dramatizace Zeyerovi příliš nepovedla, byl totiž evidentně více básník a romantik než dramatik. A to byl možná důvod, proč Dvořák dramatický text (libreto) ohledně zhudebnění, opatrně a tak na půl odmítl. Pokud předběhnu, tak je známo, že ještě v roce 1896 Dvořák uvažoval, že se do opery podle libreta Zeyerova pustí. A to bylo již několik let po kauze Janáčkově. Ten se pochopitelně o odmítnutí libreta ze strany Dvořáka dozvěděl a bez jakékoli záruky ze strany Zeyera v tom smyslu, že mu udělí souhlas se zhudebněním dramatického textu, začal v roce 1887 komponovat jak o život.

V klavírním výtahu byl hotov se svou kompozicí cirka po půl roce. Předal svou práci Antonínovi Dvořákovi a ten ji opatrně, ale velice opatrně pochválil. To byl pro Janáčka impuls, aby začal jednat se Zeyerem, kterého požádal o souhlas a zaslal mu klavírní výtah opery. Zeyer ale začal s udělením souhlasu váhat. Jaké myšlenky se mu táhly hlavou, můžeme jen hádat. Za prvé jistě doufal, že si to Dvořák rozmyslí a operu Šárka bude nakonec komponovat on. Za druhé byl rozčarován z kritiky, kterou „drzý Janáček“ napsal na jeho drama Libušin hněv a za třetí nesouhlasil s dramaturgickými úpravami textu. Janáček v původním textu Zeyera škrtal, jak mohl a hlavně do určité míry zbavil text jeho romantizujícího nánosu. Zeyer nakonec jednoznačně udělení souhlasu odepřel a Janáčkovi také napsal: „Zajisté, že hudba Vaše proto není ztracena, můžete jí jinak použíti“. Představa, že hudbu napsanou na text Zeyerův Janáček použije v jiných svých dílech je ovšem trochu absurdní.

Janáček se ovšem nevzdal a bez ohledu na Zeyerův postoj komponoval dál. Dílo přepracoval a vypracoval instrumentaci I. a II. jednání, třetí jednání zůstalo v klavírním výtahu. Zároveň dále komunikoval se Zeyerem, avšak opět bezúspěšně. Je nezbytné se zmínit též o konkurenci ohledně Šárky, a to zejména stran Zdeňka Fibicha, který „svou“ Šárku zkomponoval na libreto Anežky Schulzové, jejíž premiéra se odehrála v roce 1898 a která se stala operním evergreenem na českých operních jevištích. Není též bez zajímavosti, že Zeyer po polovičatém odmítnutí Dvořáka nabídl své libreto již nemocnému Smetanovi, který ho ovšem odmítl úplně.

Janáček se ke své operní prvotině vrátil až po 30 letech, stála mu to za to, na rozdíl od jeho druhého operního opusu pod názvem Počátek románu, o kterém prohlásil, že je to opera prázdná a pochybená. Jelikož Zeyer byl již několik let mrtev, požádal v roce 1918 o souhlas nositele autorských práv k Zeyerovu dílu – Českou akademii císaře Františka Josefa – o svolení ke kompozici Šárky a tato instituce mu hladce a rychle vyhověla. Nutno podotknout, že v této době byl již Janáček známým a slavným hudebním skladatelem.

Jelikož Janáček neměl tolik času se redakci Šárky věnovat, nechal opravu instrumentace a instrumentaci posledního jednání na svém žákovi Osvaldovi Chlubnovi, kterého posléze donutí, aby již Chlubnou provedenou instrumentaci ještě jednou přepracoval. Nelítostný Janáček, chudák Chlubna. Světová premiéra Šárky se odehraje roku 1925 v Divadle Na hradbách v Brně, ale na rozdíl od ostatních Janáčkových operních opusů vyjma Počátku románu se v operních domech nijak výrazně neujala. A to i přes snahy vrátit se k původnímu znění opery z roku 1887 a přes to, že je v opeře je prý skryt celý Janáček, jak píše autor monografie o Janáčkovi, Jaroslav Vogel.

Ve vzduchu však zůstává viset jedna otázka. Byl skutečně Zeyer vůči Janáčkovi tak zatvrzelý a uražený z důvodů uvedených shora, že přes Janáčkovy opakované pokusy o udělení jeho souhlasu tak dlouho odolával a přemluvit se nenechal? A to vše s vědomím, že opera je již vlastně složená? Doufal snad neotřesitelně, že jednoho krásného se Dvořák náhle ujme jeho dramatického textu? Nebo byly za tím vším i jiné důvody?

John Tyrrell ve své monografii o Janáčkovi pojmenované Osiřelý Kos odhaluje, že Zeyer se na Janáčka vyptával prostřednictvím svého známého Václava Zeleného a dostal tuto odpověď: „Janáček, v hudební společnosti známý brněnský oponent proti hudební Praze a jmenovitě proti Smetanovu modernímu směru, zdá se mi člověkem schopným a velmi snaživým, ale zbrklý je dozajista, třeba již nebyl dítě, nýbrž docela dospělý člověk. (…) Mimo to zdá se mi způsob jeho jednání, napřed celou operu ve skice napsati a lidem ukazovati a pak žádati o svolení – o honoráři nemluvě – tak neslušným, že by nemělo snad býti podporováno podobné zneužívání cizího majetku. Jsem jistě přítelem mladších skladatelů a přeji jim nejprve poetická libreta – ale tento případ vyzývá po mém zdání k exemplárnímu zakročení.“

Podle Tyrrella tak spočívaly hlavní důvody Zeyerova odmítnutí v chybném přesvědčení, že Janáček je Smetanův nepřítel a v tom, že ho o svolení požádal prostě pozdě, tedy ne předtím, než začal operu komponovat.

Jak poučné i pro dnešní dobu.

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury