Puccini v Českých Budějovicích

Tosca v Jihočeském divadle v koprodukci s plzeňským divadlem 

Operní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích zahájil sezonu koprodukcí s plzeňskou operou. Obě operní divadla se dohodla na technické spolupráci při provedení Pucciniho opery Tosca. Tedy na jednom z nejpopulárnějších a světově nejhranějších děl operní tvorby vůbec. Tosca patří suverénně mezi deset nejhranějších titulů světových operních scén. Dílo vrcholného verismu, jehož premiéra zazněla v roce 1900 v Teatro Constanzi v Římě, patří i v díle autora samého k tomu nejlepšímu po stránce sevřené, koncizní hudební formy. Ale také vynikající instrumentace! Puccini byl autorem vysoce vzdělaným v harmonii, což se obecněji málo ví. Tosca je přijímána hudebním světem jako zřejmý vrchol v díle samotného Pucciniho. Jedná se o vskutku reprezentativní dílo italského verismu.Koprodukce s Plzní spočívá v zapůjčení scény, kostýmů, de facto celého inscenačního týmu včetně režie Jana Buriana, dnes již ředitele Národního divadla v Praze. Pro silně medializovaný problém odvolávání a opětovného povolávání do této funkce zajisté dnes suverénně nejznámějšího režiséra a ředitele divadla v českých luzích a hájích. Podle vyjádření ředitele Jihočeského divadla Jiřího Šestáka se tak náklady na inscenaci snížily zhruba o polovinu. Orchestry, sbor a hudební nastudování je jistě věcí každého z obou divadel, sólisté tak jako tak jsou dnes z většiny hosté, takže zde o novum nejde. Pokud sleduji produkce v Plzni, Ústí či v Budějovicích, jde o podobnou skupinu sólistů, která cestuje a permanentně objíždí regionální operní scény. Je to zásadnější odklon od dříve vžitého charakteru ansámblových divadel, fungujících u nás zdárně od dob Rakouska-Uherska až po nedávnou dobu. A jistě je to zcela zřetelný příklon ke stagionovému typu operního podnikání, které je vázáno na hosty, tedy na smlouvy o dílo. Z prostého důvodu, že nepředpokládá interní smlouvy s počtem 22–24 sólistů, jak bylo zvykem, ale naopak sází na hosty, ba i v malých rolích, čímž se ale počet kmenových sólistů stále více minimalizuje. Nastudované dílo se obvykle vyhraje na abonomá a stáhne. Dříve, tedy v ansámblovém typu divadla, zůstala tak hraná opera, jakou je Tosca, mnoho let v repertoáru, jsouce používána jakožto volné představení s významnými hosty. Čímž ovšem nemyslím soudobé hosty takzvaně nutné, ale hosty prestižní, jako byl například loni v Komediantech José Cura, o němž jsem rovněž referoval zde.

Premiéra v Českých Budějovicích dne 27. září 2013 byla plánovitě převzatou inscenací z Plzně, o níž jsem referoval na stránkách Opera Plus zde. Šlo o reprízu v budově Divadla J. K. Tyla v Plzni ze dne 14. května 2013. Pocity z Plzně, které jsem tehdy zveřejnil v dané recenzi, mohu po zhlédnutí budějovické premiéry opětovně potvrdit. Zpětně vzato bych na recenzi ze 14. května nezměnil ani jednu větu, čemuž se s takovým časovým odstupem sám divím. Vše již pozapomenuté se mi při sledování premiéry v Českých Budějovicích hned vybavilo a prožíval jsem divadelně podobné pocity jako v Plzni v květnu. Poněkud stísněná scéna navržená Karlem Glogrem, kterou bych rád zaměnil za cokoli jiného, co by jen trochu víc prostorově dýchalo, třeba jen s ryze abstraktními symboly.Scéna, na které pěvci nemají mnoho prostoru (krom 3. dějství) pro pružnou interakci, jsou tím neustále v popředí jeviště a pohybově limitováni. Tím i režie Jana Buriana nese dané symptomy prostorové stísněnosti, o čemž jsem však již podrobněji referoval po představení v Plzni. V Budějovicích tato převzatá složka nemůže být zásadně jiná. Spokojuje se s prostým aranžmá, čemuž celkem vzato u opery neobelcantového typu i rozumím. Divák zde obvykle očekává zajímavé pěvecké výkony, líbivé melodie, na tyto aspekty nebývá často tak dalece náročný. Ale pak si nemalujme obrazně řečeno straky na vrbě a nemluvme o nutném moderním divadle, které se dnes musí dělat, neb přece nelze operu hrát jako před „třiceti léty“ a mládež na takovouto operu údajně chodit nebude. Pokud jsem ale zaslechl o pauzách náhledy, že obdobnou režii by taková Inge Švandová, Karel Jernek, Ladislav Štros či Václav Věžník kdysi nepustili, tak to je faktum, ne pouze dojem. A o to zde právě kráčí. Ne ani tak v užívané zjednodušující terminologii konzervativní versus moderní. Dle této užívané šablony je tato režie silně konzervativní. Jenže lze vidět řadu skvělých, takzvaně konzervativních režií, de facto velmi moderních ve smysluplnosti vedení postav, v interakcích, ale i v odmítání oněch obvyklých, dnes už nepříjemných gest vyčpělého operního klišé. Zde nejde ovšem ani o jedno, ani o druhé, ale jde více o povrchnost kombinovanou možná i s nedostatkem času. Ale samozřejmě, že různí sólisté dokážou obsah svých rolí samostatně více či méně naplnit vlastní tvůrčí invencí. To bylo možné pozorovat právě u jednotlivých výkonů obou budějovických představení. Někdo se spokojí s oním omšelým operním klišé, sahajícím nikoli o pár desítek let zpět, ale spíše do počátků 20. století. Jiný se snaží uchopit roli jevištně promyšleněji a svébytně. Hlavní dvojice milenců přeci jen dokázala zaujmout obsahově víc v oné přenesené budějovické premiéře – díky WeiLongovi Tao v roli malíře Maria  Cavaradossiho a Petře Šimkové Alvarez v roli titulní. Petra Šimková sice není oním dramatickým sopránem pro Tosku, jak je tato role obvykle obsazována, ale ono to není nutné. Její hlas zní velmi příjemně, libozvučně, ve vymezeném prostoru budějovického divadla je nosný, pružný, s nenucenými, pěkně krytými výškami. Měla bezvadně vypracovánu árii – modlitbu v Ges  dur – s pěkně vystavěným tahem k vrcholu. Snad jen závěrečné decrescendo do piana mohlo být ještě o trošku klidnější v dechu a tím dotaženější, což jistě v reprízách bude.Čínský tenorista WeiLong Tao se objevil v Čechách opětovně po roce putování po světě. Po skvělém Offenbachovu  Hoffmanovi v Ústí nad Labem, kde si vyzpíval Cenu Thálie (2008), interpretoval v Budějovicích zdařile Verdiho Otella a Cania v Komediantech Ruggiera Leoncavalla. Cavaradossi v Tosce po roce odmlky zněl pěvci svěže, s imponujícím zdravým leskem na vysokých tónech, ale také s promyšleným frázováním. Zdá se mi, že svůj spinto tenor dobře odlehčil od poněkud  barytonálního tvoření v Caniovi. Cítil jsem to hned od vstupní árie „Recondita armonia“ v F dur (Più lento) a pěkně „shora“ posazených tónech gé, krásně lehce odvíjených, pro tenorovou vrchní kvartu velepodstatných. Pak samozřejmě i vysoké há v dialogu s Angelottim mu zazní zcela suverénně. Pozitiva Tao rozvinul ve slavné árii ve 3. dějství „E lucevan le stelle“, kde mu i vrchol árie na vysokém áčku vyšel opravdu znamenitě. Rovněž jeho „Victória“ na opakovaných béčkách ve 2. dějství, které pěvec až nezvykle, ale jistě zajímavě fermatami prodlužoval, zaznělo opravdu atraktivně! Jen někdy v mezza voce nasadí tón trochu nízko a teprve v následující vteřině jej intonačně zcela dotáhne. Pěvec vnesl do role své osobité charisma, známé z předešlých kreací. Ve Verdiho Otellovi jsem byl ale svědkem větší jevištní opravdovosti, kde se přeci jen projevila asi intenzivnější práce s režisérem Martinem Glaserem, mimochodem také činoherním režisérem, jako je Jan Burian. Alexander Beň jako Scarpia podal velmi solidní pěvecký výkon, oproti Plzni v květnu byl výrazově přesvědčivější v dramatičtější akcentaci a měl i více odstínů v dikci dialogu s Cavaradossim, o čemž jsem 14. května psal z Plzně. Přes tato fakta platí i zde, co bylo napsáno o repríze v Plzni.Gradace ve stísněném jevištním prostoru je trochu chtěná, nejde zcela zevnitř. A tak se vzrušení z obrovského napětí v Pucciniho hudbě trochu nedostavuje. Prostě vím, že sedím na opeře, kde je leccos herecky možné, včetně obligátní spousty krve na košilích obou mužských protagonistů.Hudební nastudování bylo svěřeno Martinu Peschíkovi, který v minulosti upoutal jako dirigent Verdiho Otella. Jistě je to mladý dirigentský talent, jakých dnes v české operní produkci mnoho nemáme. V porovnání s Plzní, které se vnucuje, musím konstatovat, že Petru Kofroňovi zněl orchestr svítivěji ve smyčcích a v dechových nástrojích. Kofroň si liboval v dynamice, dociloval mnoha pian i pianissim, v agogice vlnil fráze změnami temp někdy až přílišnými. Martin Peschík volil tempa více jednolitá, se střídmější agogikou, ale zejména dynamikou, která absentovala oproti Kofroňovu dynamicky propracovanému nastudování. Absencí spodní dynamiky tak občas kryje zejména spodní polohy pěvců. Vycházely mu dobře fortové gradace za součinnosti žesťů. Ale orchestr neměl onu „plzeňskou“ svítivost, pro Pucciniho instrumentaci tak příznačnou, kterou jsem ale již zaregistroval v Budějovicích pod taktovkou pana Maria de Rose v Komediantech, tedy stylově podobném díle. Tomu odpovídaly i drobné kazy v souhře nejen v rychlých synkopických momentech motivu Angelottiho, kde se dají pochopit. Na první repríze již méně časté. Možná by bylo moc zajímavé, kdyby si daná divadla vyměnila v rámci koprodukce také orchestry s dirigenty. To by byl zajímavý počin, hned bychom viděli, kolik je kde zakleto v dirigentech a kolik v orchestrech. Pro korektnost ale dodám, že akustika orchestřiště v Plzni je oproti Budějovicím lepší. Tím i leccos splyne, akordy se na sebe lépe vážou a drobné nedostatky se delším dozvukem mohou skrýt.Zajímavé výkony přinesla také první repríza, na které jsem byl rovněž přítomen 28. září 2013. V titulní roli se představila velmi úspěšně Ivana Veberová z Plzně. Její výkon byl pěvecky podobně svrchovaný jako u Petry Šimkové, ale výrazově sdělnější. Její žárlivost byla mimikou skvěle vyjádřena, rovněž herecky přesvědčivěji koncipovala scény s policejním prefektem, kterého představoval barytonista Nikolaj Někrasov z Ústí nad Labem. Hlasově sice nebyl plně disponován tak, jako Alexandr Beň na premiéře, ale uchopení postavy bylo originální. Ne zosobněné zlo, ale naopak kresba úlisného intelektuála, zdánlivě na povrchu jemného pána, ve skutečnosti velmi rafinovaného manipulátora.Kolik takových manipulátorů je v dnešní společnosti! Toto pojetí pana Někrasova mě jevištně velmi zaujalo. Pro výkon Rafaela Alvareze v roli Cavaradossiho, kterého jsem viděl již v plzeňské Tosce, platí prakticky totéž, co jsem psal v recenzi jeho výkonu. Kdyby mu Puccini „zákeřně“  nenapsal ono Há v dialogu s Angelottim, tak rozsah po Bé zvládá již v současnosti bez problémů. Jeho velmi nosný spinto tenor zněl v prostoru budějovického auditoria ještě průrazněji než v Plzni. V menších rolích opery imponoval znělým hlasem Pavel Klečka jako představitel Angelottiho, škoda, že nebyl obsazen do role Scarpii… Milou figurku Kostelníka pěkně zpodobnil František Brantalík s velmi nosným hlasem, který krásně obsáhnul prostor auditoria v obou představeních. Imponující figuru Sciarroneho vytvářel Josef Falta. Sbory – smíšený i dětský zde mají hlavní slovo ve velkém finále 1. dějství. Oba obstály zvukově na dobré úrovni, jen zase toho prostoru na jevišti neměly nazbyt (s novým sbormistrem opery Jihočeského divadla Martinem Veselým, dětský sbor Canzonetta připravila Petra Nová).

Budějovická premiéra i prvá repríza přinesly zajímavé pěvecké výkony, jichž dnes nebýváme na krajských scénách častými svědky. Všechny zhlédnuté výkony měly punc nadprůměru v relaci výkonnosti našich soudobých operních divadel. Hudební realizace, hra orchestru byla spíše obrazem průměru, zde by Plzeň zřetelněji bodovala. Inscenace byla v obou divadlech tatáž, takže co bylo psáno o Plzni, platí i zde. Ale obsahovou náplň pozvedli někteří pěvci výše svojí hereckou individualitou, jak jsem se vynasnažil charakterizovat.V Plzni jsem trochu zpochybnil žvýkání sboristů à la američtí vojáci při scéně nácviku střelby dle Scarpiova příkazu – „ať je zastřelen tak, jako hrabě Palmieri“. Což je mimochodem moc dobrý dílčí režijní nápad! V budějovickém provedení se nic takového nekonalo, vše bylo secvičováno chladně distinguovaně, zcela vážně, aby v závěru mohutná palba ukázala, že šlo o geniální prefektovu lest.Návštěvnost obou zhlédnutých představení byla pěkná, publikum sice neaplaudovalo po jednotlivých áriích (s výjimkou až překvapivě spontánního aplausu po árii Tosky v podání Ivany Veberové), ale v závěru odměnilo umělce zjevně upřímným potleskem. Budějovické publikum odměňuje potleskem také jednotlivá dějství díla. V Plzni, jak pozoruji, se již po jednotlivých aktech takřka netleská. Takže děkovačky po jednotlivých dějstvích se zpravidla ani nekonají. I v takových drobnostech se mohou divadla podobného typu odlišovat.Koprodukci je možné přivítat, je to ostatně častý typ spolupráce mezi divadly například v sousedním Německu. Publikum si naše divadla nepřetahují, z Budějovic mají operní nadšenci blíž do Lince než do Plzně. A rovněž Vídeň není pro diváky z jihu Čech nikterak daleko. Takže nechť kooperace divadel pouhých 130 kilometrů od sebe vzdálených zdárně pokračuje! Nechť je Plzeň pro Budějovice inspirací také pro vznik nového divadla! V Plzni bude brzy otevřena budova zcela nového, moderního divadla, přes existenci historické budovy, jedné z opravdu nejkrásnějších v celé republice! Bohužel, na jihu Čech desítky let podobná vůle mít reprezentativnější stánek divadla poněkud chybí. Takže když kooperace, tak nechť je úplná a po všech stránkách.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Giacomo Puccini:
Tosca
Hudební nastudování, dirigent: Martin Peschík
Režie: Jan Burian
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Dana Haklová-Svobodová
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Koncertní mistři: Václav Žák, Martin Červinka
Dětský sbor Canzonetta
Sbormistryně: Petra Nová 
(koprodukce Jihočeské divadlo České Budějovice / Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Premiéra 27. září 2013 19 hodin DK Metropol České Budějovice
(psáno z premiéry 27. 9. a reprízy 28. 9. 2013)  

Floria Tosca – Petra Šimková Alvarez / Ivana Veberová
Mario Cavaradossi – WeiLong Tao / Rafael Alvarez
Baron Scarpia – Alexandr Beň / Nikolaj Někrasov
Cesare Angelotti – Pavel Klečka
Spoletta – Aleš Voráček / Tomáš Kořínek
Kostelník – František Brantalík
Sciarrone – Josef Falta
Žalářník – Peter Paleček / Pavel Vrzal
Pasáček – Iva Hošpesová / Zuzana Peschíková

www.jihoceskedivadlo.cz

Foto Michal Siroň