Purcellova Královna víl na Pražské konzervatoři

Královna víl je v pořadí třetí semioperou anglického skladatele Henryho Purcella. Její premiéra v roce 1692 se díky bohaté výpravě stala jednou z nejnákladnějších divadelních událostí své doby, která – paradoxně i přes vřelé přijetí publika a královského dvora – však byla ve výsledku ztrátová. Purcell dílo v roce 1693 revidoval, a ačkoliv byl mnohými kritiky obviňován ze znesvěcení námětu, kterým je Shakespearova komedie Sen noci svatojánské, bývá často právě Královna víl označována za jeho nejlepší jevištní dílo.

Příběh, v němž jednotlivé postavy světa smrtelníků i světa nadpřirozena postupně podléhají kouzlu čarovného květu lásky, představili v pondělí 5. října v komorní verzi studenti pražské a plzeňské konzervatoře. Inscenace z roku 2012, která původně vznikla jako samostatná produkce festivalu Smetanova Litomyšl, zazněla v koncertním sále Pražské konzervatoře v upravené verzi, v níž slovy režisérky Magdaleny Švecové „je hlavním kompozičním principem hra. Hra s motivy Snu noci, hra s principy barokního divadla, hra s prostorem, se zvukem, s obrazem, s pohybem.“

Právě prostor je namístě zmínit hned v úvodu. Koncertní sál Pražské konzervatoře disponuje „klasickým“ koncertním pódiem, na němž tradičně vystupuje orchestr a sólisté, což však pro inscenační tým nepředstavovalo nijak výrazný problém. Naopak – během celého večera bylo nutné ocenit nápaditost, s níž se všichni zúčastnění vypořádali především s nedostatkem místa. Barokní orchestr Pražské konzervatoře zabíral přibližně jednu třetinu pravé strany pódia, v jehož středu a levé části se odehrával místy velmi rušný děj. Příchody a odchody protagonistů byly vyřešeny z jedné strany prostorem, z nějž na pódium vchází členové orchestru, z druhé strany aktéři jednoduše vcházeli přímo z chodby. Střídání, ale také převlékání hlavních postav potom probíhalo za dvěma černými skládacími paravány umístěnými přímo na scéně. Co se týká sboru elfů (členové chlapeckého sboru Pueri Gaudentes), ten se příležitostně objevoval také na balkoně, kterého bylo skvěle využito při jedné ze závěrečných scén s východem Slunce.

Samotný děj i počet postav byl pro potřeby inscenace značně zredukován. Ve dvou dějstvích zůstalo z originálních dvaceti pouhých pět zpívaných rolí, eliminován byl taktéž mluvený text, přičemž šlo zcela jasně především o zachování původního půdorysu Shakespearovy hry. Pro mě osobně i přesto bylo především na začátku trochu problematické orientovat se v ději, který mi začal dávat smysl až od scény omámení spící královny Titánie.

Právě ta byla v podání Lenky Máčikové nepochybně jednou z nejvýraznějších postav večera. Tato zkušená sopranistka, kterou je v současné době možné slyšet mimo jiné v titulní roli Janáčkovy Lišky Bystroušky v Národním divadle, disponuje silným a čistým hlasem, jemuž nechybí potřebná technická vybavenost. Zejména v jejím Oh, let me weep jako by se na chvíli doslova zastavil čas.

Rostislav Florián se svým Oberonem za ní potom nezaostával v žádném ohledu. Představitelé Klubka (Tomáš Votava) a skřítka Puka (Jan Tejkal) kromě zpěvu, v němž se místy potýkali s menšími intonačními nejistotami, ukázali ve scéně, ve které si Klubko splete Puka v masce s jednou z přítomných dam, svůj velký komediální talent. Početně obsazené víly, stejně jako představitelé hlavních lidských postav Hermie (Adéla Forejtová), Heleny (Barbora Čížková), Lysandra (Jan Šimůnek) a Demetria (Daniel Kfelíř), potom více než obstojně zastali své napůl mluvené a napůl zpívané role.

Barokní orchestr Pražské konzervatoře podal velmi jistý a vyrovnaný výkon. Kromě drobnějších problémů v souhře se zpěváky (které například hned v úvodu způsobil fakt, že dirigent se sólistou na sebe jednoduše ve tmě nemohli vidět) byl po celou dobu představení pěvcům jistou oporou. V sólových částech nechyběla čistá intonace a přesná souhra, z nástrojů je třeba vyzdvihnout kromě smyčců také dechy (zejména dvojici trubek). Dirigent Jakub Kydlíček představení po hudební stránce vedl s velkým citem, což bylo obdivuhodné zejména z toho důvodu, že se díky dění na jevišti (i mimo něj) musel doslova otáčet na všechny strany.

Doufejme, že do budoucna budeme mít možnost zhlédnout více takto úspěšných projektů, které – podobně jako tento – v některých momentech překročí představu tradičního studentského představení.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Henry Purcell:
Královna víl
(The Fairy Queen)
Dirigent: Jakub Kydlíček
Režie a dramaturgie: Magdalena Švecová
Scéna a kostýmy: Radka Mizerová
Světelný design: Jakub Sloup
Sbormistr: Libor Sládek
Masky: Zuzana Melka Wittmanová
Pohybová spolupráce: Tereza Indráková
Konzervatoř Plzeň
Barokní orchestr Pražské konzervatoře
Chlapecký sbor Pueri Gaudentes
Premiéra v rámci Smetanovy Litomyšle 4. července 2012 Zámek Nové Hrady u Litomyšle
5. října 2015 Koncertní sál Pražské konzervatoře

Titánie – Lenka Máčiková
Oberon – Rostislav Florian
Klubko – Tomáš Votava
Puk – Jan Tejkal
Víly – Monika Pešavová, Denisa Pokrivňáková, Martina Závodná, Milanka Markovičová, Eliška Fojtová, Klára Hamplová
Hermie – Adéla Forejtová
Helena – Barbora Čížková
Lysandr – Jan Šimůnek
Demetrius – Daniel Kfelíř
Sbor elfů – členové chlapeckého sboru Pueri Gaudentes

www.konzervatorplzen.cz
www.prgcons.cz

Foto Martin Pešava