Režisér Michael Tarant: Rozdíl v přípravě činoherní a operní režie je zásadní
Jestli se nemýlím, začínal jste jako asistent režie v 70. letech v Národním divadle, kde jste pracoval s takovými režiséry, jakými byli např. Jaromír Pleskot, Miroslav Macháček nebo Václav Hudeček. Co vám dalo toto vaše první divadelní období?
Ano, byla to má “druhá univerzita” a setkání s velkými osobnostmi! Tehdy byla činohra i opera ND doslova nabitá mimořádnými herci a pěvci. Asi je netřeba všechny jmenovat. Na prknech “Národního” působili i mí pedagogové – Jan Hlavsa, Jiří Vala a zmíněný Václav Hudeček. A hned vedle, v Městských divadlech pražských, Jaroslava Adamová. Byla to tvrdá, ale skvělá škola.
V té době jsem se pokoušel pochopit, jaké možnosti nám dává velký prostor, co je smyslem “velkých aranžmá” a monumentální scénografie. Jednal jsem s našimi špičkovými scénografy a hudebníky. Přes všechna dobová omezení to byl “velký svět”.
Zužitkoval jste nějak tyto zkušenosti ve svém prvním angažmá v Krajském divadle v Kolíně? Pokud mám správné informace, poprvé jste tam režíroval Gorinovu hru Pravda barona Prášila, ještě pohostinsky, nicméně potom jste získal v Kolíně angažmá. Jaká byla ta kolínská léta?
“Doba her a malin nezralých.” Čas hledání. Sebe, vlastního výrazu a rukopisu. Podstupoval jsem čím dále tím větší riziko, ale dík tomu nacházel svou cestu. A také vděčím velmi dobrému souboru, že mne postupně přijal.
Ve vašich činoherních inscenacích vždy hudba hrála důležitou roli. Potřebuje činoherní inscenace hudbu?
To je samozřejmě velmi individuální. Pro mne je hudba “vším”. Je v přírodě, řeči, architektuře. I dobrá literatura je svým způsobem hudební. Pro mou generaci je hudba možností svobodně a necenzurovaně vyjadřovat své pocity. Vztah ke světu. Hudba vytváří nejen předěl mezi jednotlivými scénami, ale může pomoci při charakteristice postav i dokreslení jejich jednání či atmosféry jednotlivých scén. Hudební složka je svým způsobem i dramaturgií, vytváří kontrapunkt, nese protichůdná témata. Velký smysl pro toto pojetí má Vladimír Franc. Inscenace může být jako “les”. Živá bytost. Tragédie skonu se prolíná se znovuzrozením. Je to vzrušující.
Podle čeho jste si hudbu vybíral a s kým jste nejčastěji spolupracoval?
Vzhledem k hledání maximální autentičnosti scénického obrazu, jsem se snažil do divadla přivádět nezávislé osobnosti, filozofy, básníky, teology. Proto jsem nespolupracoval, až na výjimky, se zavedenými skladateli činoherní hudby.
Raději originál anebo nezávislé osobnosti, které do divadelního procesu přinesou něco svého a jedinečného. Byli to třeba Vláďa Mišík, Petr Skoumal, Laco Déczi, Dan Fikejz – s ním jsem prošel dlouhou cestu… Dan má zas velký smysl pro rytmus a dar melodičnosti, později Vladimír Franz, tehdy ještě poměrně neznámý, vlídný Jan Jirásek, Václav Trunec, Milan Svoboda, Marko Ivanović a mnoho dalších.
Svátkem na divadle je vždy živá hudba, ale musí být dobrá. Žádné hudlání. Podle žánru jsme spolupracovali s rockovými formacemi, jazzovými muzikanty – skvělí byli třeba jazzmani ve Švédsku, komorními orchestry či kvartetem. Asi vrcholem v činohře byla několikerá spolupráce se symfonickým či operním orchestrem. Například v inscenacích Na miskách vah o dirigentu Furtwänglerovi, či v Amadeovi, kde hostovali též operní pěvci. Nebo Don Juan v Ostravě. Na něm s námi spolupracovali operní pěvci a bylo to krásné. A byl to, myslím, i most k mým prvním operním režiím.
A když už nahrávky, tak skvělé. Hudba povyšuje. Dává dílu další rozměr. Užíval jsem hudbu Černohorského, Stravinského, Martinů, Beatles, Czesława Niemena, Verdiho, kubánské Irakere, Wagnera, Brucha, Billie Holiday, Pucciniho, dále to byli klezmeři, Hradišťan, židovští rabíni Shalom Katz a Eugen Katz, korsické vícehlasy, arménská, turecká, íránská hudba a mnoho dalších. Potkal jsem krásu. Práce s hudbou je na jedné straně velká zodpovědnost, ale zároveň nekončící radost a štěstí se svobodou zároveň.
Vzhledem k již zmíněné múzičnosti vašich činoherních inscenací byl jen krůček k opeře. Pamatujete si, kdy jste se s operou setkal vůbec poprvé? Myslím, jako divák.
Ano, ještě ve škole. Těšil jsem se na Jiráskovu Lucernu, ale byl to Vítězslav Novák. Zklamání velké. “Ty nejsi žena, ty jsi krkavec!” Pak ty postarší Mařenky a Libuše… Přitom, to vím dnes, velké pěvkyně…
V tom je opera krutá. Malé dítě ji vidí Tolstého očima, tuším z Vojny a míru. Nechápe a nepřijímá ještě tu krásnou konvenci. Pak už to byly samé krásné nárazy. Její pastorkyňa – čelní střet! Mysliveček – Tamerlán. A opět pěvci! Však víte, jaká plejáda osobností v té době působila na našich operních jevištích. Dámy jako paní Domanínská, Krásová, Podvalová, další a další, skvělé umělkyně, později Gabriela Beňačková… co dodat. Pánové Haken, Blachut, Žídek, Hlavsa, Spisar, Heriban, Berman, Přibyl a mnoho dalších skvělých pěvců na našich scénách. Není smyslem našeho rozhovoru je všechny vyjmenovat, ale byly to požehnané generace. Díky!
Řecké pašije. Don Giovanni. Co vám mám povídat. Otevřel se mi nový svět. Na celý život. Jistě v tom sehrálo roli i rodinné zázemí a mé několikaleté působení ve Svatojakubském sboru, pan dirigent Hercl, sopranistky, sólisté, Vánoce v chrámech v sedmdesátých letech! Hudba – to byl ostrov. Oáza.
Neklamou-li mne prameny, pak první operu jste režíroval v Ostravě v roce 1998. Byl to Verdiho Nabucco, opera, k níž jste se ještě později vrátil v Olomouci. Jak vůbec došlo k vaší první operní režii?
Nabídky přicházely již dříve, ale po revoluci jsem začal šéfovat a to jsem si nedovolil přijmout hostování v opeře. To si žádá zcela speciální přípravu. Ve chvíli, kdy jsem skončil na Kladně, doslova v týž den mne oslovil ředitel Luděk Golat (zázraky se dějí), představovat jistě netřeba. A myslím, že v tom měla prsty i paní Jana Kolářová, skvělá dáma, která s Luďkem byla v té době duší ostravské opery. Znali mé inscenace, věděli, jak žiji s hudbou a bylo to.
V Ostravě jste vytvořil vůbec nejvíc svých operních režií. Vaše ostravské inscenace Řeckých pašijí a Její pastorkyně získaly ocenění na festivalu Opera. Jak vzpomínáte na svá ostravská léta a na které operní inscenace v tomto divadle jste dodnes pyšný?
Všichni to máme asi podobné, inscenace jsou naše děti. Kus života. Docela zásadní. Setkání s lidmi, přáteli, ale i intrikami… Má člověk raději buk nebo dub? Jilm? Všechny jsou krásné, každý jinak. Ostravě ale vděčím za mnohé. Ceny na festivalech, zásadní setkání s lidmi a přáteli v drsném a relativně i přímém kraji. I když i tam jsem byl svědkem podrazů… Ostrava mi dala velkorysý prostor – v divadle, v televizi i v srdcích lidí.
Zvlášť náročný byl Don Giovanni – vždy jsem jej miloval v originále, a teď, najednou, civilnější verze v překladu Jarka Nohavici. Navíc v povědomí byla stále naše inscenace Dona Juana. Ta byla hodně slavná. Vznikl i TV film. Neopakovat se! Nakonec se to, myslím, podařilo.
Podobné to bylo s Figarovou svatbou. Tou jsem se s ostravskou operou vědomě loučil. Jenůfa – Její pastorkyňa, výborné a lidské Jenůfky, zejména vzpomínám na Yvettu Tannenbergerovou. Je mi líto jejího tak předčasného konce. A pánové Leo Marian Vodička, Luciano Mastro a Gianluca Zampieri – můj “jmenovec”.
V Ostravě jste režíroval i u nás neprávem opomíjenou operu Bohuslava Martinů Divadlo za branou, která je jakýmsi spojením pantomimy a commedie dell´arte. Osobně si myslím, že to byla jedna z vašich nejzdařilejších operních režií. Vzpomínáte na ni rád?
Velmi. Byl jsem za Martinů v Poličce, vláčel jsem zahraničního dirigenta tam i na Hukvaldy, aby pochopil zdroje české hudebnosti. Měl jsem velkorysou nabídku od dramaturgie, abych si vybral, co chci režírovat. Odpověděl jsem, že v činohře si dramaturgii dělám sám, ale v opeře se rád nechám inspirovat. Luděk mi dal Martinů s tím, že Divadlo za branou je dílo, které hledá svého Felsensteina. To víte, jak toto člověka vyburcuje. Zbystří. Když jsme pak na hukvaldském festivalu Divadlo za branou hráli, Luděk poznamenal, že si jej opera našla. Tak doufám, že měl trochu pravdu.
V Ostravě jste pak režíroval i balety Romeo a Julie a Macbeth. Jak se v takovém případě spolupracuje s choreografem?
To je velmi speciální otázka. Vždy jsem rád spolupracoval s výtečnými choreografy. V začátcích s Petrem Koželuhem – hodně mne i naučil, s Igorem Vejsadou, Ivanem Krobem, Libuší Královou, Jirkou Pokorným a mnoha dalšími. Na Romeovi jsme byli s Igorem Vejsadou jako bratři. Krása. Spolupracoval jsem též s Robertem Baloghem například na inscenaci Macbetha – trochu jsme se zprvu hledali, ale vzniklo, myslím, silné představení. Režisér a choreograf, to by měla být dvojčata spojená pupeční šňůrou. To je pak pro všechny požehnání a inspirace. Běda ovšem, když spolu soupeří.
Na již zmíněném festivalu Opera byly oceněny také vaše inscenace z Liberce (Simon Boccanegra) a z Olomouce (Attila). Jsou vám blízká v opeře historická témata?
Velmi. Nepoučí-li se člověk z historie, tak už z ničeho. Historie je má velká láska a divadlo navíc poskytuje možnost obrazu tragiky i krásy lidského údělu. Dát příběhu nadčasový rozměr. Boccanegra je Verdiho dílo velmi osobní, téměř autobiografické, navíc posvěcené spoluprací s Boitem. Nepřímo se v něm odráží i osudy mé a mých blízkých. Když zpočátku pěvci měli pocit, že je děj a příběh postav překomplikovaný, musel jsem se usmívat, neboť i v naší rodině jde o stejnou historii.
Naštěstí jsem měl vždy výborné obsazení, s kolegy si důvěřujeme a nad tím velkým tématem se klenula zralá Verdiho hudba. Ještě teď mi jde po zádech mráz, když ji slyším.
Operních režií jste vytvořil přes 25. Které si nejvíce vážíte? A mohl jste si vůbec režie oper vybírat nebo vám byly nabídnuty šéfy operních divadel?
Děkuji za tuto otázku. Na její první část jsem, myslím, odpověděl v jedné z předchozích otázek.
Pochopitelně jsem poctěn důvěrou, jíž se mi dostalo, a setkáním s tolika výjimečnými osudy a díly velkých skladatelů.
Nicméně, zcela výjimečné jsou zážitky z ciziny spojené s naší hudbou… Andaluská premiéra Jenůfy s hvězdným obsazením, počáteční šok publika zvyklého na romantickou operu či Mozarta, které ovšem též miluji… A teď a teď – první takty, Jenůfa, Laca, Števa, Kos – tel – nič – ka… Diváci seděli vzpřímeně, napjatí – co to je? A pak uhranutí, nadšení, ovace – boj byl vybojován.
Nebo Prodaná nevěsta v Polsku v plenéru – není tam příliš známá… Nakonec tančili sólisté, sbor, balet, děti i pan purkmistr, otec biskup i diváci. Výjimečný zážitek. Či Pašijové hry v Bavorsku a Falci. Naše, české. A takových zážitků je víc.
Z těch asi 25 režií jste pouze jednu udělal v Praze – Dvořákova Dimitrije ve Státní opeře. Nic jiného vám Praha nenabídla?
Ale ano, vícekrát jsme s oběma operními domy jednali. Ale žil jsem a pracoval v té době několik let v cizině, šéfové a ředitelé se měnili. Jen za zkušební období Dimitrije jsem zažil tři šéfy. Některé z námi připravovaných nádherných titulů pak s jinými týmy dopadly katastrofálně…
Ale něco velmi podobného jsme s Petrem Altrichtrem zažili i v Brně. Píši to bez ironie a škodolibosti, ale chyba se nerada přiznává, tak se vedení odmlčí… Života běh v Čechách.
Kdybyste měl tu možnost a po letech se k určitému titulu vrátil, dělal byste jej jinak?
Vždy se pokouším o další posun, ale dobře víte, jak jsou naše operní domy podfinancované.
Často si vás pozvou i se scénou a kostýmy, což je legitimní a ekonomické. Pořád tu ale zůstává prostor pro práci s pěvci, víte o něco víc. Nový dirigent, sbormistr, sbor…
Stále je co zlepšovat, ale po pravdě v činohře je toho prostoru udělat dílo nově, z gruntu jinak, víc.
Osobně nemám rád dělení režisérů na činoherní a operní, spíš dělím režiséry na hluché a slyšící. Nicméně operní režiséři jen zcela výjimečně dostávají příležitost v činohře, kdežto činoherní (a nejen) režiséři dnes běžně operu inscenují. Vypadá to, že operu může dnes režírovat každý. Souhlasíte s tím?
Oho. To je zásadní otázka! Ne! Právě naopak! Čím poučenější, vzdělanější režisér – slyšící a cítící hudbu – je i šance, že nebude dílo a skladatele znásilňovat. A umenšovat k obrazu svému. Hudební divadlo má ovšem tu smůlu, že i špatnou režii přežije kvalitní hudební nastudování. Stačí zavřít oči, jak si přál Richard Wagner. Proto na ní může parazitovat tolik lidí bez talentu.
Je rozdíl v přípravě činoherní a operní režie?
Pro mne zásadní. Film – to je obraz. Kamera. V činohře je cestou k divadelnímu obrazu slovo. V opeře je to složitější. Životadárný je hudební tok. Proud. Slovo je ovšem jeho součástí, ale ne tou rozhodující. A pochopitelně v partituře se skrývají mnohá tajemství, motivy, témata. Zvuk nástroje – hoboj, fagot, violoncello. Jiný pocit evokuje trubka. Je důležité být vnímavý a snažit se porozumět.
Kde se cítíte volnější – v činohře nebo v opeře? Nesvazuje vás hudba? Nebo naopak vám pomáhá? Mohu potvrdit, že vy jste ve svých operních režiích nikdy hudbu neignoroval.
Mám to štěstí, že mohu oba žánry střídat. Je to velká volnost. Hudba je svoboda a “film” zároveň. Ale skladatel určuje rytmus, atmosféru. Vaše šance je žít s ním. V činohře je režisér toho všeho více tvůrcem. Ale je to jako v lásce. Pokud miluji, mám svobodný prostor a svět v tom druhém. Autorovi. Skladateli. Jen neznásilňovat!
Kde jste se cítil nejvíc šťastný?
Se svou rodinou. A zcela zvláštní pocit je, když jsem se svou italskou částí rodiny v Borgosesii. Ale to je v této době nemožné.
Nemýlím-li se, vaší poslední operní režií byla v Liberci v roce 2015 Aida. Už se vám nechce opera režírovat?
Ne, to ne. Ale došlo ke změnám šéfů v několika divadlech a především teď koronavirus postavil vše na hlavu. Všechny plány. Ale s operní hudbou žiji i v činohrách. Například jsem polsky a česky uvedl hru věnovanou Giuseppe Verdimu a Arrigu Boitovi. Zvláště ten polský kontext jsem ve Viva Verdi rozšířil, neb Boitova matka byla polská šlechtična.
A též jsem s polskými a pak i českými herci uvedl inscenaci konfrontující Bacha a Händela. Střet dvou gigantů, v tom se liší od Amadea. Salieri byl výborný skladatel. Ale Shafferova hra není životopisná, zdůrazňuje střet genia s průměrností. A Mozart byl přece jen jeden.
V posledních sezonách jsem působil často i na Slovensku. Fedora – její první slovenské uvedení v Banské Bystrici i na zvolenském festivalu. Významná byla i spolupráce s košickou operou – Jenůfa, myslím, inscenace roku, Cavalliera Rusticana, Bohéma, vždy ještě na festivalu v Maďarsku, zájezdy… Znamenití pěvci, kolegové. Oddaný sbor, dirigenti, sbormistři, orchestry. Mezinárodní obsazení. Přátelé. Velký kus dobrého života.
Vaší poslední inscenací byl Měsíční běs v Divadle U Valšů v Praze v roce 2019. Jaké máte další plány?
Všechny plány plují na vodě nejistoty, ale nezoufám, připravuji nové, čtu, chodím do přírody, mám čas do noci poslouchat hudbu. Jiní jsou na tom mnohem hůř.
A pevně věřím, že “neskončen román žití mého…”
Chystám několik krásných titulů – mých srdečních záležitostí, ale doba je tak zvlněná, že by mi přišlo úsměvné o nich mluvit.
Chceš-li rozesmát Boha, promluv s ním o svých plánech.
Děkuji za krásný rozhovor!
A já děkuji vám!
A nám všem přeji hodně štěstí a brzký návrat k divákům.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
