Rossiniho Italka v Alžíru – první uvedení nové inscenace v Plzni

Ačkoliv má na svém kontě nejen velkolepého Viléma Tella, ale i četná jiná dramatická operní díla (Mojžíš v Egyptě, Armida či Semiramis), nejčastěji se hrají jeho buffy, především jedna – Lazebník sevillský. Ten je trvalou součástí repertoáru všech operních scén. Ale čas od času se uvádějí i další Rossiniho komické opery, zejména oblíbená Popelka, brilantní Cesta do Remeše, Hrabě Ory, Turek v Itálii či Italka v Alžíru. Právě posledně jmenovanou nově inscenovala opera Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hudebně dílo nastudoval Jiří Štrunc, režíroval Jakub Hliněnský. Italka v Alžíru se uvádí v italském originále, český a německý překlad zprostředkovává titulkovací zařízení. Poprvé ji pro diváky uvedl soubor opery v sobotu 5. června v historické budově Velkého divadla, oficiální premiéra se uskuteční ale až v září letošního roku.

Poprvé byla Italka v Alžíru uvedena v květnu 1813 v Benátkách v Teatro San Benedetto a tehdy jednadvacetiletý Rossini ji na libreto italského básníka Angela Anelliho složil údajně za pouhých 27 dní. V rossiniovské komice bychom těžko znovu hledali příběh milánské občanky Antoinetty Frapolli-Suini, unesené a prodané do harému alžírského beje Mustafy a posléze se úspěšně navrátivší – příběh, který měl snad být předlohou pro tuto Rossiniho operu. Italka v Alžíru je efektní dílo plné humoru a vtipu, skutečná operní crazy komedie. Příběh odloučených milenců a záletného, jinak však v zásadě neškodného Mustafy je pevně ukotven v optimisticky hravé komediální rovině včetně jeho vyhrožování napichováním na kůl.

Mustafu už omrzela jeho manželka Elvíra a zatouží po Italce – jakékoliv. Elvíry se chce zbavit tím, že ji provdá za svého oblíbeného otroka Lindora. Nalezením vhodné Italky pověří velitele alžírských korzárů Halyho. Na korzáry právě potopené lodi se zrovna jedna Italka nachází – Isabella, která v doprovodu průvodce Taddea pátrá po svém zmizelém snoubenci. Tím není nikdo jiný než Lindoro. A hříčka může začít – Isabella si omotá kolem prstu Mustafu i celý jeho dvůr, vymyslí a provede záludný, samozřejmě komický plán, jak uprchnout. Všechno se zdaří a vyústí ve dvojitý happyend – také z milostných hrátek vyléčený Mustafa se vrací ke své Elvíře.

Rossiniho díla se na repertoáru plzeňské opery objevují pravidelně, jen v minulých sezónách to byl Lazebník sevillský v roce 2008 (dirigent Ivan Pařík, režie Josef Novák), Turek v Itálii 2011 (dirigent Jiří Štrunc, režie Jana Kališová), obě opery v českém překladu. Italka v Alžíru se vrací na jeviště Velkého divadla po téměř půl století. Dosud poslední a dlouho vzpomínaná inscenace tu měla premiéru 26. března 1977 pod taktovkou dr. Karla Vašaty a v režii Oldřicha Kříže. V hlavní roli Isabelly tehdy alternovaly Libuše Neubarthová a Iva Malinová. Stojí za to připomenout i další protagonisty, mnozí z nich patří mezi dnes legendární pěvce plzeňské opery, ať to jsou Karel Křemenák s Miloslavem Podskalským, kteří alternovali v roli Mustafy, Libuše Bláhová v roli Elvíry, Miloš Ježil jako Lindoro či Vilém Míšek v roli Taddea.

Sobotní představení bylo (pomineme-li inscenaci Straussovy operety Netopýr 30. května) první produkcí operního sboru po květnovém otevření divadel. Diváci usedli v hledišti za dodržení platných hygienických podmínek. Přivítal je šéf opery Jiří Petrdlík, kterému vývoj večera připravil nečekaně ještě jeden výstup na jevišti. Jako by i divadelní budova sama odvykla – začátek druhého dějství, dirigent zvedá taktovku, hudba zní, za oponou, která se nezvedá, zpívá sbor. Na oponě se už promítají titulky. Dirigent odklepává a hlediště se směje. Někdejší stará a dlouholetá bolest Nového divadla – potíže s vytahováním a spouštěním opony jako by se přelily do historické budovy. Jiří Petrdlík s humorem ohlašuje nečekanou novou desetiminutovou přestávku a sklízí potlesk. Opona se umoudřila, ale risk s jejím stahováním už nebylo radno podstupovat. Zůstala vytažená, a tak se vlastně technická závada stala optimistickým symbolem dneška. Ano – je opravdu otevřeno a už to tak zůstane. 

Italka v Alžíru byla pro mladého režiséra a současně pěvce Jakuba Hliněnského, stále ještě posluchače HAMU, první režií na velké scéně, dosud v Plzni režíroval pouze komorní tituly na Malé scéně Nového divadla. Uvést komedii tak, aby skutečně bavila, není samozřejmostí. Jakub Hliněnský má nezpochybnitelný talent a ve své první velké režii prokázal cit pro žánr i autora. Rossiniho dílu nechává jeho ráz, poetiku, atributy, nedeformuje děj ani charaktery postav, proto se mu daří úspěšně rozehrát alžírskou komediální zápletku a oddychová letní komedie ožívá. Hliněnský inscenuje Rossiniho Italku s respektem k hudbě jako hlavní složce opery, neodsouvá ji do druhého plánu, jak tomu v poslední době u mnohých inscenací bývá. Tento soulad dění na jevišti s hudbou si zaslouží nepochybně ocenění.

Nicméně naslouchat hudbě by mohl Jakub Hliněnský ještě více, protože některé režijní prvky byly přece jen nadbytečné – dvě harémové tanečnice na jevišti sice přispěly ke koloritu orientálního paláce, ale jejich akcí bylo příliš mnoho, a především cinkání penízků na jejich oděvech působilo rušivě a rozptylovalo pozornost. Tanečníci v pozadí znázorňující obsahy árií a ansámblů také nebyli nutní. Choreograf Martin Šinták má ovšem cit pro operu, taneční výstupy byly tedy dobře vystavěné a členy baletního souboru DJKT také precizně provedené, takže neodváděly pozornost od vlastního zpěvu. Ale co skutečně rušilo, byly komické akce dvou sluhů při orchestrálním úvodu k lyrické vstupní árii Lindora a během ní; při provedení ansámblů pak na jevišti přítomnost pěvců, kteří v nich nezpívali. A poněkud matoucí byl samotný závěr – promítnutá loď nebyla za zaplněným jevištěm dostatečně jasně vidět, a ačkoliv už má trojice Italů odjíždět, zůstali zde stát bok po boku s Mustafou odprošujícím Elvíru. Celkově však byly herecké akce koncipovány nápaditě a vyváženě, vyšel především tercet Lindora, Taddea a Mustafy ve 2.dějství „Pappataci“ („Paroháč“). Spolupráce choreografa s pěvci se vyplatila – vnesla do dění žádoucí odlehčení i efekt.

Scénografie a kostýmy Aleše Valáška zachycují odpovídajícím způsobem dobový orient. Scéna je ohraničena třemi stěnami Mustafova paláce, zadní je posuvná. Za ní se v poměrně rychlém sledu mění rozličné projekce – moře (při ztroskotání lodi) a loď v závěru, během děje se pak střídají výhledy na mešity a kupole či na orientální mřížoví, scéna je nasvícena po většinu času tlumeným žlutým světlem, žádoucí atmosféra je vytvořena. Na jevišti je ovšem zbytečně mnoho věcí – evropský nábytek, nespočet ´thonetek´, orientální polštáře, nízký stolek, několik pojízdných servírovacích stolečků, dobový glóbus. Množství předmětů a rekvizit zbytečně zahlcuje prostor a omezuje plynulost přechodu mezi scénami a odlišnými prostředími (palác, mořské pobřeží). Kostýmy vhodně doplňují scénu, odpovídají charakteru postav a v těch evropských se mísí několik historických epoch. Ne právě vhodně oblečen je jen Lindoro jako otrok.

Jásavá, perlivá hudba Italky v Alžíru je pro umělce vzhledem ke své virtuozitě velmi náročná, pěvecké party jsou plné koloratur, ne právě snadné jsou ansámbly, rozsáhlá a plastická finále. Rossiniovská lehkost a jiskřivost, která si tak podmaňuje posluchače, není snadná. Operní orchestr DJKT odvedl kvalitní výkon. Jiří Štrunc kladl důraz především na dramatičnost a v celkovém provedení na vyšší zvukovou hladinu, lyrické pasáže byly méně výrazné.

 V sobotu vystoupili ve všech rolích umělci s odpovídajícími hlasovými kvalitami, ale k dosažení žádoucí rossiniovské zpěvnosti by bylo zapotřebí důslednější vypracování partů. Pěvci byli přesvědčiví především po herecké a výrazové stránce.

Uhrančivá Isabella v podání Michaely Zajmi měla přirozený šarm, vitalitu, noblesu, žádoucí rozhodnost a odpovídající míru komediálnosti. Pěvkyně na sebe dokázala strhnout pozornost hned v úvodní árii přes to, že její vstup na scénu byl narežírován nezřetelně (při zvuku efektní hudby se zjeví zcela neefektně – skromně se vynoří na ztemnělém jevišti zahalena v pláštěnce a v celku zaniká). Díky svému barevnému mezzosopránu bude jednou jistě ideální představitelkou Isabelly. Pavel Klečka dal Mustafovi žádoucí komiku, zbytečně nepřehrával a nesklouzával k laciné fraškovitosti. Tomáš Kořínek jako Lindoro dokázal sloučit v postavě prvotní stesk po domově s rozhodností při osnování plánu útěku.

Jiřímu Hájkovi se podařilo ztvárnit s plnou přesvědčivostí roli Taddea v celé její plasticitě, jeho vývojový oblouk vedoucí od marného doufání v Isabellinu náklonost, k získání významného úřadu u Mustafova dvora až k přátelství s Lindorem a společný útěk zpět do Itálie. Talentovaná Zuzana Kopřivová v roli Elvíry je příslibem do budoucna. Dominantní byl jako Haly Jevhen Šokalo třímající prakticky po celou dobu představení v ruce obrovský kůl. A v roli Elvířiny důvěrnice Zulmy zaujala Ivana Šaková. Pánský sbor po vedením sbormistra Jakuba Zichy se zhostil svého úkolu spolehlivě.

Uvedení Italky v Alžíru v Plzni je v každém případě záslužný počin – titul se vrací na zdejší jeviště po dlouhých desetiletích. A navíc nepřímo jeho uvedení upozorňuje i na to, že existuje nejen Lazebník sevillský a že bychom si měli Rossiniho operního díla všímat podstatně více, než tomu je. Že inscenace v sobě nese žádoucí potenciál, dokázaly v sobotu bezprostřední rekce publika a závěrečný vytrvalý a nadšený aplaus. Umělci jej slyšeli poprvé po dlouhých osmi měsících.

Do zářijové premiéry je dostatek času na to, aby se Italka v Alžíru mohla patřičně dostudovat a zazářit v plném lesku. O diváky jistě mít nouzi nebude.

G. Rossini: Italka v Alžíru
5. června 2021, 19:00
Divadlo J. K. Tyla v Plzni

Hudební nastudování, dirigent – Jiří Štrunc, režie – Jakub Hliněnský, Scéna, kostýmy a projekce – Aleš Valášek, Sbormistr – Jakub Zicha, Choreografie – Martin Šinták

Mustafa – Pavel Klečka, Elvíra – Zuzan Kopřivová, Zulma – Ivana Šašková, Haly – Jevhen Šokalo, Lindoro – Tomáš Kořínek, Isabella – Michaela Zajmi, Taddeo – Jiří Hájek
Pánský sbor a orchestr opery DJKT
Balet DJKT