Rozverný kabaret s tragickou dohrou. Hugenoti podruhé, tentokrát v bavorském Würzburgu

Díla velké francouzské opery se začínají pravidelně vracet na jeviště – to platí alespoň pro německé scény, které ze svého repertoáru nikdy zcela nevypustily opery svého slavného rodáka Giacoma Meyerbeera. Meyerbeer uměl mistrně vytvořit operu dle italského, německého či zejména francouzského stylu a v případě posledně jmenovaného tento sloh zásadním způsobem rozvinout a stát se jeho zosobněním.

2. října 2016 se konala premiéra jeho vrcholné opery, Hugenotů, též v Mainfranken Theater Würzburg. Oproti hudební verzi, která je v současné době k vidění v Deutsche Oper Berlín, jejíž recenzi jsme přinesli zde, je opera zkrácena cca o jednu hodinu, což je „Fassung“, který se v současné době převážně uvádí – přesto představení trvá něco přes tři a půl hodiny. Problémem divadelního provozu u tohoto Meyerbeerova díla je, že neexistují žádné tradiční škrty, tudíž každá produkce přistupuje k partituře zcela individuálně – záleží na inscenačním týmu, jestli chce hrát velké historické tableaux – to jest tak, jak byla tato opera složena, či nabídnout především apelativní divadlo, které bude sloužit většinovému divákovi (ale které zas hudebně není zcela věrno původnímu kompozičnímu záměru velké opery).

Hudební lahůdkou würzburské produkce bylo zařazení druhé árie pážete Urbaina, což je hudební číslo, které se ani o světové premiéře v roce 1836 nehrálo. Původně byl Urbain složen pro soprán, ale později Meyerbeer part transponoval pro kontraalt z obdivu k velké umělkyni Marrietě Alboni a dokonce na její přání dokomponoval další árii Non! – non, non, non, non, non! Vous n’avez jamais, je gage, která zazněla ve druhém aktu opery.

Režie Hugenotů byla svěřena japonskému režisérovi Tomo Sugaovi (v Praze inscenoval Belliniho Normu) – Sugao začátek opery inscenuje jako kabaret, plný krutých žertů a orgií; scénu zaplní fanaticky působící zjevy, které jako by vypadly z pera španělského filmového mága Pedra Almodóvara – silně nalíčení muži s vousy v ženském oblečení a v botech s vysokými podpatky a naopak maskulinně působící ženy, ovšem to vše ve výborně padnoucích a funkčních kostýmech Pascala Seibickeho. Na podporu iluze divadelní frašky se na jevišti objeví postupně tři menší pohyblivá pódia s oponkami a na nich se odehrává první až třetí jednání opery. Režie využívá zásadního optického rozlišení katolíků a protestantů (hugenoti mají většinou bílé kostýmování a mají rezavé paruky a vousy – u katolíků převažuje černá barva). Oba tábory spolu nekomunikují, přou se a zaštitují propagandistickými hesly. Spíše než Meyerbeera připomíná tahle férie díla Jacquese Offenbacha.

V okamžiku Bartolomějské noci se však dosud rozverně groteskní podoba inscenace zásadně mění – jeviště se zcela vyprázdní od jakýchkoliv dekorací a na pódium přichází holá realita a interpreti v civilních oděvech, zbaveni původního křiklavého líčení. Tento zlom – kontrast v inscenaci působí neobyčejně silně na emoce publika. Scénická podoba Hugenotů u některých diváků možná vzbudila rozpaky, rozhodně ale měla velký divadelní nerv a nabídla alternativu, která fungovala od začátku do konce.

Divadlo ve Würzburgu se předvedlo výtečně hrajícím orchestrem, dirigentem představení byl Ital Enrico Calesso, který je současně Generalmusikdirektor Mainfranken Theater ve Würzburgu. Orchestr hrál pod jeho vedením naplno a s neuvěřitelným zápalem. Další absolutorium si zaslouží výtečně hrající a zpívající sbor (zejména mužský – který v této opeře má dominantní složku). Ze sólistů určitě stojí za zmínku dobře zpívající Uwe Stickert v titulní roli Raoula de Nangis, který tuto roli již ztělesnil i v norimberské produkci z roku 2014. Oproti jeho výstupu v Norimberku se jeho herecký projev příliš nevyvinul, ale pěvecky nabyl na jistotě, rovněž tak jeho francouzská dikce byla příkladná. Valentinu zpívala Karen Leiber, pěvkyně s velkým repertoárem (Kundry, Fenena, Lady Macbeth, Sieglinde, Sélika a podobně), která spolehlivě interpretovala svoji roli. Ne intonačně zcela jistá a v koloraturách virtuozní byla jinak herecky bezprostředně působící Claudia Sorokina jako komicky potrhlá Markéta z Valois. Nejlepší pěvecké výkony večera ovšem byly: představitel hraběte de Saint Bris, nádherně znějící mladý americký basbaryton Bryan Boyce a mladá představitelka pážete Urbaina, lyrická sopranistka Silke Evers.

Hodnocení autora recenze:
režie – 80%
hudební provedení – 80%

Giacomo Meyerbeer:
Die Hugenotten
(Les Huguenots)
Hudební nastudování: Enrico Calesso
Režie: Tomo Sugao
Scéna: Julia Berndt
Kostýmy: Pascal Seibicke
Dramaturgie: Berthold Warnecke
Philharmonisches Orchester Würzburg
Opernchor a Extrachor des Mainfranken Theaters Würzburg
Premiéra 2. října 2016 Mainfranken Theater Würzburg
(psáno z reprízy 2. 12. 2016)

Raoul de Nangis – Uwe Stickert
Marguerite de Valois – Claudia Sorokina
Comte de St. Bris – Bryan Boyce
Valentine – Karen Leiber
Comte de Nevers – Daniel Fiolka
Marcel – Tomasz Raff
Urbain – Silke Evers
Cossé – Deuk-Young Lee
Tavannes – Maximilian Argmann

www.theaterwuerzburg.de