V repertoáru novocirkusového uskupení se tahle inscenace vyjímá zvláštně: La Putyka se snad ještě nikdy nedala v takové míře všanc tanečníkům a neupozadila tolik nový cirkus coby žánr a prostředek jevištního vyjádření. Výsledkem je však plnohodnotné divadlo a ukazuje se, že divák instinktivně pozná okamžiky, kdy interpret dává do svého výkonu vše, a nemusí přitom každý hýřit akrobatickými triky, lidskými pyramidami nebo iluzionistickými kouzly. Soustředěná fyzická přítomnost na jevišti je tou neviditelnou magií.
Hned tři ze čtyř „běžců životem“, kteří na festivalové repríze vystoupili, jsou představiteli tanečního a pohybového divadla: Sabina Bočková, Viktor Černický a Dora Sulženko Hoštová, která je i choreografkou inscenace (alternující performerku Tinu Afian Breiovou). Tým doplňuje kmenový akrobat souboru Ethan Law, který se v závěru představení může předvést ve své umělecké disciplíně s cyr wheelem. Inscenace, pod níž se režisérsky podepsal Rostislav Novák ml. a Vít Neznal, je ve své podstatě velmi přímočará a nenechává prostor nedořečeného, je prosta metafory a k divákovi promlouvá velmi, velmi věcně. Není to však na škodu, protože je konzistentní a její přímočarost je přímo osvěžující.
Dominantou scény, středobodem, hlavním kolbištěm, zkrátka cestou, po níž všichni musí jít, prchat či vlát, je nadrozměrný běžecký pás. Na něm se odehrávají všechny scény, všechny vášně a karamboly, úseky života našich hrdinů. Performeři se čas od času chopí připravených mikrofonů, aby se s diváky podělili o své osobní zážitky spojené s fenoménem rychlosti či závodu, a to závodu s čímkoli. Někdo vzpomíná na svou vlastní ctižádostivost a snahu být první a nejlepší, jiný vypráví o divoké jízdě na kole po horské louce, další se svěří s okamžikem uvědomění neustávajícího toku času.
Když Sabina ve svých vstupech opakovaně vznáší otázku, proč všichni stále pospícháme a snažíme se dosáhnout ve všem mezních rychlostí a výsledků, může se takový dotaz jevit jako krajně neobjevný, protože si ho klademe občas všichni. Ale já tuto přímou cestu vítám a oceňuji. Protože přináší okamžik souznění, kdy souhlasné přikyvování v myslích diváků je téměř hmatatelné. V jistém směru o banalitu nejde, protože je to otázka, kterou se zabýváme, ale nevyslovujeme ji často nahlas, protože bychom mohli být obvinění z lajdáctví a lenosti už jen proto, že nás něco takového mohlo napadnout. Cože, ty nechceš být stále výkonnější a výkonnější, dovoluješ si zastavit se a být spokojený? Nepřípustno, vždyť naše civilizace je postavena na nekonečném vývoji, na výkonu, na hromadění zisku, na stálém zdokonalování, a kdo nemaká víc, než může, je ztroskotanec. Jakkoli je prokázáno, že do hrobu nakonec doběhne každý, lhostejno jakou rychlostí. A kdo chvíli stál, možná jen nabral sílu. Divák zvyklý na krkolomné metafory může být jednoduchostí takového sdělení, které neskrývá žádný další významový plán, až zaskočen. Prostě jen zavadili o napjatou strunu. Je možné být přímý a nesymbolický i na jevišti.
Sabina Bočková se v modrém úboru na pásu vznáší jako lehkonohá apsarása. Dora Hoštová v bílém kostýmu s krajkou a s tylovou sukní se na ujíždějícím povrchu vyjímá jako křehká oběť času, bojující s jeho rychlostí ze všech nejurputněji. Viktora Černického, který se na běžícím pásu naučil i triky s jízdou na kole, rozčiluje zastavený pohyb, protože jak se předtím přiznal, neumí si poradit s časem, který není naplněný úkoly a aktivitou. Což je symptom doby, v níž řada lidí zapomněla, jaké to je odpočívat a že přestávka není selhání. Nad pásem se vznášejí balónky jako pomíjivé okamžiky krásy. Naši performeři se při cestě potkávají, podporují jeden druhého v honbě za cílem nebo si zkoušejí klást překážky, některé scény jsou jen hrou s rekvizitou, která prostě a jednoduše někoho fascinovala… Není to tedy na jednu stranu představení, kde by nebyly žádné poetické okamžiky, není zase tak dokonale osekané od symboliky, což ani nejde, protože my jsme, byť nevědomky, zvyklí v symbolech uvažovat. Když na pás padají semínka z vaku, je uplývání času hmatatelné, jako když se sype písek v hodinách. A když jízda stále víc a více zrychluje a performeři se snaží ve zběsilém tempu vykonávat stále tytéž úkony až do absolutní nemožnosti, je to obraz marnosti sice k uzoufání přesný… ale právě o to zábavnější i dojemnější. Včetně závěrečného souboje, v němž není ani příliš těžké vsadit na vítěze.
Důležitou složkou je samozřejmě také živá hudba, o níž se starají Jan Čtvrtník a Veronika Linhartová, vynikající je především její houslová hra a zpěv. A nakonec jsou podstatnou součástí i momenty náhody a překvapení, skutečný adrenalin ze souboje s objektem, který může být (a je) účinkujícím zcela reálně nebezpečný. Představení, které není jen číslovanou show, dokáže diváky pohnout i k upřímné podpoře, jako kdyby byli na skutečných závodech. Funguje režie i dramaturgie, kterou námět svázali Petr Erbes a Viktor Černický. Možná to není tak úplně nový cirkus, ale rozhodně je to inscenace, která stojí za podívanou, ačkoli spíš než nové sdělení nám přinese jen potvrzení našich vlastních myšlenek a podporu na cestě těm, kteří nechtějí prosvištět životem bez oddechu.
Cirk La Putyka: Runners
Hrají: Dora Sulženko Hoštová, Sabina Bočková, Ethan Law, Viktor Černický
Režie, koncept: Rostislav Novák ml., Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Dramaturgie: Petr Erbes, Viktor Černický
Scénografie: Pavla Kamanová, Vít Neznal
Kostýmy: Mikuláš Brukner, Kristina Záveská
Hudba: Jan Čtvrtník, Veronika Linhartová
Světelný design: Jiří (Zewll) Maleňák
Technická spolupráce: Oldřich Procházka, Daniel Hajtl
Produkce: David Ostružár
Producent: Cirk La Putyka
Premiéra: 8. června 2021, psáno z reprízy 14. 8. 2021 Letní Letná
