S izraelskou choreografkou Roni Chadash o tanci, kráse i emancipaci

Izraelská tanečnice a choreografka Roni Chadash byla jedním z hostů letošního festivalu Bazaar. Skrze její taneční sólo jsme nahlédli téma „péče“ z trochu radikálnější strany, spíše jako apel, jak se postavit za sebe. Při příležitosti jejího hostování jsme měli možnost popovídat si hned po představení nejen o detailech jejího sóla a jeho pohybových charakteristikách, ale také o hře s diváky nebo izraelském tanci jako takovém.

Při sledování vašeho sóla bylo vidět, že pracujete s izolacemi a dekonstrukcí tvarů těla. Kdy jste s těmito postupy začala experimentovat? Jak jste našla svůj vlastní výraz?
Po ukončení studií, to bylo někdy v roce 2013, jsem se zúčastnila několika konkurzů do souborů, ale nikdy jsem nenašla takový, kde bych zapadla do jejich způsobu práce s pohybem. Zkoušela jsem to u mnoha souborů, ale vždycky cítila, že něco není v pořádku, že se nějak nenapojuji (což se mi z nějakého důvodu líbí), a nedokázala jsem pochopit proč. Myslel jsem si, že jsem možná já sama namyšlená nebo tak něco, skutečně jsem na to nepřišla. Až když jsem šla do tanečního studia sama (měla jsem jedno velmi blízko domova a měla dovoleno ho využívat zdarma), měla jsem čas zkoumat pohyb jen skrze své tělo a o samotě. Tehdy jsem zjistila, jak se moje tělo chce opravdu hýbat. V minulosti jsem dělal balet a spoustu technik, ale až najednou ve chvíli, když jsem měla čas sama pro sebe a byla jsem tu jenom já a zrcadlo, přišel ten „wow“ moment a pohyb mě opravdu bavil. Tady jsem objevila tento druh izolací a „dekonstruovanou“ řeč těla.

Takže jste k dosažení této schopnosti nepracovala s žádnou konkrétní technikou?
Začal jsem ji rozvíjet prostřednictvím svého těla. Řekla bych, že jsem se ji právě učila ze samotného těla. A studuji ji stále, stále se od vlastního těla mohu hodně naučit, pokud mu naslouchám. A ne naopak, jak jsem to dělala dříve, kdy jsem já říkala tělu, co má dělat, místo abych ho sama poslouchala.

Zkoušela jste konkurzy do izraelských souborů a nikdy jste se tam necítila, že to klaplo?
Ne, nikdy.

Zní to trochu zvláštně, protože z našeho (středoevropského) pohledu se nám zdá, že tyto typy tanečních souborů pracují s velmi svobodným a energickým tancem, přičemž tanečníci jsou tam bráni jako individuality. Z tohoto pohledu je tam hodně svobody a prostoru pro to, aby člověk svůj výraz našel a uplatnil.
Kulturní pole naší země je velmi malé, ale svým způsobem velmi živé, myslím, že všichni izraelští tvůrci svým způsobem odrážejí některé z těchto aspektů. Ale tento konkrétní způsob dekonstrukce pohybu není v Izraeli příliš známý. Ve skutečnosti se s ním více setkávám v Evropě. Ve chvíli, kdy jsem začala tvořit, jsem nevěděla, že vytvářím „jazyk“ nebo něco takového, ale lidé na to v Izraeli opravdu reagovali jako na něco velmi odlišného. Pořád si nejsem jistá, jestli vím, „co“ to je, ale hodně lidí mi říká, že je to nové, jiné, že je to prostě něco z hloubky tance, což není tak běžné.

Možná bychom úplně neřekli, že je to váš „jazyk“, ale rozhodně máte svůj vlastní styl, svůj vlastní způsob vyjadřování. Vytváříte často sóla?
Od roku 2014 jsem začala s krátkými tanečními filmy a sóly. Pak jsem přešla k duetům (Body #1, Victims and Images) a nakonec ke skupinovému kusu pro 5 tanečníků (Chapters of Joy), pak opět duet a jeden kus pro 8 tanečníků. Pohrávám si s tím, záleží, v jakém jsem zrovna nastavení, někdy mě hodně baví vytvářet komorní díla, kde se dá jít do detailů. A zase když děláte větší dílo s mnoha lidmi, musíte více přemýšlet o prostoru. Někdy mě to baví a je to pro mě větší výzva, protože se raději zabývám detaily těla. Ale snažím se vytvářet díla s větším počtem tanečníků.

Viděli jsme sólo, ale i tak jste s prostorem hodně pracovala. Jeho struktura hodně vycházela z light designu. Podílíte se na něm sama, máte slovo?
Hm, někdy ano, už se mi párkrát stalo, že jsem pro své dílo světelný design stavěla, ale většinou je to spíš dialog s designérem. Jak by to mělo vypadat, co kdybychom si s tím trochu pohráli? A vždycky si to sedne až po premiéře.

Pro mě bylo zajímavé vidět ten kontrast a to, že světelný tok je velmi koncentrovaný na jedno místo, takže dokonce zapomínáme, jak velký je prostor kolem. Pomáhá nám to soustředit se na vás.
Konkrétně v tomto sóle musíte jako performer vést dialog se světlem, s hudbou, s publikem, protože nemáte žádného partnera. Když jsem takhle v centru pohledů, jsem vám divákům velmi blízko.

Pak je vaším partnerem světlo a hudba. Ale když stojíte přímo proti tak jasnému světlu, nevidíte nás.
Ale cítím vás, a na každém místě je to vždycky jiný pocit. Světla jsou vždycky jiná, prostor také. Někdy, když vracím hlavu nazpátek, opravdu publikum vidím a ten pohled mě okamžitě ovlivní. Ten vztah je pak víc vidět.

Necítíte se v ohrožení, když se na vás dívá tolik lidí? Nebo to profesionální umělci necítí, protože jste všichni natolik zvyklí být na jevišti?
Záleží na interpretovi. Někteří přicházejí před publikum s postojem „Jsem bohyně, jen se na mě podívejte“. Vy, diváci, i já, oba máme v tu chvíli nějakou moc, nejsem to jen já osamocená na jevišti, mohu také oslovit vás. Moc může každý použít špatným směrem.

Ukazujete prostřednictvím zranitelnosti svou sílu?
Ano, pro mě vystavit se takhle funguje.

Ale tělo, které vidíme, je zároveň odlidštěné vaším dekonstruovaným pohybem, je to spíš výtvarné dílo, zvlášť když nevidíme vaše oči.
Líbí se mi kontrast různých stavů nebo tvarů těla. Mění to perspektivu. Tělo je svým způsobem nesmírně živočišné, nesmírně animální, nebo se dokonce může stát sochou.

• 

• 

Při sledování jsem myslela i na zvířata a hmyz.
Myslím, že to spíš cítím, než že bych o tom přemýšlela, ale vždycky jsem měla velmi silný vztah k animálnímu pohybu, velmi mě přitahuje schopnost těla metamorfovat. Může být velmi divoké, zatímco tvář může být lidská. Uvnitř jsem stále člověk. Zajímá mě, jak může být vzhled oddělený od pocitu. Je pro mě také zajímavé zkoumat tělo jako performativní hlas, třeba jak může být tělo stále velmi divoké, velmi napjaté nebo velmi uvolněné, ale já jsem stále dosažitelná. Jsem naprosto přítomná.

Je jasné, že máte své tělo plně pod kontrolou, ale zároveň vytváří dojem, že se pohybuje podle své vlastní vůle…
Ráda vytvářím takové kontrasty. A je to také součástí významu díla. Tělo chce něco dělat a já ho mohu buď umlčet, nebo mu dát větší prostor. Je to také jakýsi dialog mezi tělem a sebou samým, a to po celou dobu. Ráda ukazuji tyto kontrasty, mezi tělem a myslí, zvířetem a člověkem.

Zdá se, že celé dílo je postaveno na kontrastech.
Je to pro mě nástroj. Jako choreografka si ráda hraji s těmito hranami a pokaždé, když s něčím začínám, ptám se sama sebe, co je toho opakem. I při pouhém hraní nebo zkoumání ve studiu si říkám: Dobře, když je tohle velmi měkká kvalita, co se stane, když najednou přejdeme k opaku? Tohle napětí se mi se mi odjakživa líbilo.

Jako diváci se někdy snažíme rozpoznat symboly nebo metafory, jindy si zase jen užíváme energii a necháváme svou fantazii, aby vytvářela situace a příběhy. Nebo jen zachycujeme stopy věcí, které známe, které jsme viděli, nebo které máme v podvědomí. Jsou například ve vaší choreografii odkazy na výtvarné umění?
Žádné konkrétní odkazy to sice nejsou, ale samozřejmě že mě ovlivňuje i výtvarné umění. Například René Magritte je jedním z mých oblíbených malířů. Když jsem se poprvé začala zabývat tímto obrazem lidského těla bez hlavy, mohla tam být určitá inspirace. Do jeho obrazů jsem se zamilovala, když jsem byla v Bruselu, byl jsem fascinován, když jsem jeho obrazy viděla poprvé. Dekonstruované tělo je v jeho dílech hodně přítomné. Určitě mě ovlivňují malíři, umělci, jen je to možná jen podvědomé.

Já osobně ráda nacházím inspirace, které můžeme mít s tvůrci společné; my všichni sdílíme určité penzum znalostí nebo referencí a je skvělé vidět, když se naše inspirace v určitém bodě setká.
Mám také ráda, když mi lidé dávají příklady různých umělců, které obdivují, velmi ráda po nich pátrám a zjišťuji, jaké jsou jejich kořeny a kde máme podobné cesty. Je zajímavé najít umělce, který je mi v něčem hodně podobný, ale v jiném stylu…

• 

• 

• 

A co vy jako divačka? Jaký druh představení, tanečních vystoupení máte ráda nebo preferujete?
Vídám spoustu představení, ve kterých tanečníci vypadají velmi krásně, ale pro mě jsou jen jako modelky, jejich cílem je jen pobavit. Pro mě krása nespočívá ve formě. Velmi si cením řemesla, práce, ráda vidím výraz těla. Nemám ráda příliš narativní díla, kde tělo není přímo součástí významu pohybu.

Takže na baletním představení se s vámi asi nikdy nesetkám, že?
Ano, to není příliš pravděpodobné. Ale také v současné tvorbě v Evropě a Izraeli je velmi populární mít příběh a pak se snažit, aby tělo „dělalo“ tento příběh, ale aniž by vytvářelo pohyby, které jsou s tématem spojené. Taková díla se mi moc nelíbí. Potřebuji vidět kvalitu pohybu v tom smyslu, aby do něj lidé skutečně něco vložili. Cením si takových děl, se kterými se mohu opravdu spojit, protože nakonec mě stejně přitahuje tělesnost. Takže když se dívám na taneční představení, jsem docela kritická. (smích)

A tanec jako čistá krása? Někteří lidé prostě vyhledávají příjemnou estetiku.
To záleží, lidé mají samozřejmě rádi krásu, ale jakou krásu? Jiná situace je, když je tanec propojen s hudbou, pak ji také oceňuji. Krása je ale velmi široký pojem. Mám ráda estetiku, ale když je v ní metafora. Takže mě krása přitahuje, ale ne každá krása. Ne tanečníci, kteří jako by vysílali jen zprávu „podívejte, jak úžasné mám tělo“, v Izraeli tomu říkáme taneční masturbace a já to nesnáším. Krása je pro mě něco víc! Je ale spousta choreografů, s jejichž estetikou se ztotožňuji.

Jak to, že už se při tanci nenudíte? Na svém webu totiž píšete, že tě v minulosti vás začalo nudit mnoho stylů…
Vždycky hledám výzvy. Ať už jde o práci s tanečníky, práci na určitém tématu, hledání jiné fyzikální stránky pohybu, v každém díle vždy hledám něco nového. Může jít o drobnosti, ale vždy se snažím být výzvou sama pro sebe. Ráda zkoumám a snažím se učit z toho, co jsem už vytvořila, je to pro mě moje univerzita, učím se právě tím, že vytvářím nový kus.

Jak se právě teď cítíte ve svém těle?
(Několik vteřin ticha.) Samozřejmě cítím svůj krk. Ale vlastně to není tak zlé. Trochu se bojím o koleno, protože jsem měla menší nehodu. Takže v tuhle chvíli cítím, že bych se měla postarat o svoje koleno, trochu mě to asi vyvádí z míry…

Pokud jde ještě o význam vašeho sóla: když dekonstruujete tělo, je to způsob, jak zabránit objektivizaci ženského těla? Když takto pracujete s tělem, připadá mi to jako svého druhu zbraň.
Ano, je to zbraň, určitě, hodně se zabývá posílením. Jednou jsem tento kus tančila v Jeruzalémě, v obrovské skleněné výloze, a vystupovat zrovna na tomto místě bylo velmi zvláštní. V místě, kde ženy stále ještě nemají rovnocenné postavení s muži, mají být manželkami a matkami. Tančit tenhle kus pro mě bylo posilující. Je to velmi jemná zbraň, ale je to svým způsobem akt odporu.

• 

• 

• 

Ale i na jevišti jste velmi otevřeně vystavena pohledům diváků. Když ale začnete „dekonstruovat“ tělo, vyznívá to jako projev odporu. Způsob, jakým pracujete s tvarem těla, brání tomu, abyste byli vnímána jako oběť, protože celou situaci máte pod kontrolou.
Určitě v tom nacházím sílu. Nebýt objektem (mužského) pohledu. Měním tvar postavy, dělám nepředvídatelné věci. A ohlížím se, možná nečekaně. Ohlédnout se, abych nebyla obětí, to je důležité. Když na vás někdo zírá, ohlédněte se zpět! Pro mě je to také hra s diváky. Mohou se cítit nepříjemně, nejistě, ale to k tomu patří.

Dnes už je běžnější, že se umělci snaží navázat kontakt s publikem, zkusit pohled z očí do očí, ale přesto to v divadle ještě pořád publikum nečeká. Přišlo se podívat na lidi na jevišti. Nejsme ještě zvyklí, aby nás někdo oslovoval takto přímo.
Můžeme si tak vyměnit místa a vy se můžete cítit jako možná oběť. Je to hra. Kdo je silnější: my na jevišti, nebo diváci? Střídám pozice. Kdo je právě teď zranitelný a kdo má moc? V dalším díle jsem si hrála zase s koncem představení. Netvářili jsme se, že je konec, takže diváci byli takoví zmatení… Klaněli jsme se, ale nekončilo to. Tam se diváci opravdu stali našimi oběťmi – ten kus se vlastně jmenuje Oběti a obrazy (Victims and Images). Pro nás, dvě ženy na jevišti, je ten moment posilující. Během choreografie jsme zranitelnější a pak se role vymění.

To je možná budoucnost současného divadla. Rozvoj interaktivních formátů může vést k těmto výměnám pozic a hře se vztahy, i když většina diváků na tento posun zatím není připravena.
Téměř každý se snaží nějakým způsobem prolomit tuto zeď mezi diváky a účinkujícími, a to mnoha různými způsoby, i v izraelském tanci. A já stále žiji v Izraeli.

Ano, ten „tajuplný“ izraelský tanec. Cítíme, že je v něm něco zvláštního, ale nedokážeme to definovat. Jste jiní, ale těžko se to popisuje…
Možná je to jakási kombinace vášně a bytí ve střehu. Existuje zvláštní druh rozporu mezi silným uvědoměním si, jak jsou věci ve vašem životě dočasné, a zároveň odpovědností za svět, který vytváříte. Musíte být napojení na svou vášeň, abyste něčeho dosáhli, a to nejen v tanci. V životě i v umění musíte doslova bojovat o zdroje. Víte, třeba je to vidět na tom, jak jsou vybavena vaše taneční studia a divadla, to my nemáme. Když vidíte představení i velkých izraelských souborů, nemají žádné nákladné kulisy. Nemáme na to peníze, nemáme ani takové designéry, takže lidé pracují jen s vlastním tělem. Pro vás jako divadelníka je to jediný nástroj, se kterým trávíte veškerý čas, a proto se asi ten výsledný tělesný projev liší.

---

Choreografka a tanečnice Roni Chadash se narodila v roce 1990 v Izraeli, vyrostla v Kfar Šmarjahu a od roku 2013 žije v Tel Avivu. V roce 2009 absolvovala s vyznamenáním taneční oddělení střední školy Hayuval v Herzlii. Po absolvování vojenské služby u jednotky 8200 (2009–2011) studovala jeden rok tanec v programu souboru Vertigo a poté další rok workshopů v Gaatonu (2011–2013). V roce 2014 Roni vytvořila své první dílo Spineless, taneční video, které se velmi rychle stalo virálním v Izraeli i v zahraničí. O několik měsíců později nastudovala své první jevištní sólo Ani-Ma, které získalo prestižní cenu Suzanne Dellal v soutěži Shades in Dance 2015. Od té doby Roni nadále rozvíjí svůj pohybový jazyk a její díla jsou uváděna v Izraeli i v zahraničí.  

Ve svém pohybovém výzkumu Roni dekonstruuje tělo na, zkoumá kloubní izolace a vytváří dojem těla rozděleného na části, které fungují nezávisle na sobě. Neustále hledá instinktivní, emocionální a syrové motivy pohybu. Její práce se vyznačují snahou dekonstruovat tělo, pohyb, obraz i vztah mezi diváky a účinkujícími a samotný akt představení. Způsob, jakým se zabývá tělem, ho vyvazuje z historie, stereotypů a nadiktovaného škatulkování a konfrontuje ho s čistou současností.