Operní panorama Heleny Havlíkové (412) – Drtikol v opeře

Brněnské uskupení Ensemble Opera Diversa obohatilo svůj repertoár novinkou skladatele Ondřeje Kyase a libretistky Kateřiny Křivánkové Světlo na konci tmy inspirované osobností Františka Drtikola.

Najít vhodné téma pro operu, aby z toho nezůstala jen činohra se scénickou hudbou nebo hudební plocha bez dramatického základu, je nesnadné – jak lze vypozorovat například z hledání, kterým procházejí skladatelé s příležitostí zakusit uvedení svého díla ve scénické podobě na bienále NODO/New Opera Days Ostrava zaměřené právě na operní novinky. V tomto kontextu je volba umělecké osobnosti jako východiska pro operu jednou ze schůdných cest. A nejen pro operu, jak je zřejmé z úspěchů a ocenění, které v posledních letech provázejí životopisné činohry Tomáše Dianišky o „králi komiků“ Vlastu Burianovi (Burian, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), o zpěvačce Věře Špinarové (Špinarka) nebo atletce Zdeně Kloubkové (Transky, body, vteřiny, Divadlo Petra Bezruče) či o spisovatelovi Františku Filipovi (Bezruký Frantík, Divadlo pod Palmovkou) i v podobě rozhlasové hry (Český rozhlas).

František Drtikol (1883–1961) inspirativní osobností pro umělecké ztvárnění dozajista je. Zůstává známý především jako fotograf ženských aktů ve stylu art deco, později kubismu a futurismu, a portrétů, například Tomáše Garriguea Masaryka, Leoše Janáčka, Josefa Čapka, Emy Destinnové, Alfonse Muchy nebo Bohuslava Martinů. Jeho ateliér na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice se ve 20. a 30. letech 20. století stal centrem uměleckého dění Prahy. Vynalezl vlastní reprodukční techniku půltónové fotolitografie. Věnoval se také kresbě, malbě a grafice i překladatelství, zejména děl klasického buddhismu a taoismu. Jeho světonázor osciloval mezi hinduismem s meditativní praxí buddhismu a jógy (podle jeho slov dosáhl nirvány) a komunistickou ideologií – od roku 1945 až do své smrti byl členem komunistické strany a vstoupil i do Svazu československo-sovětského přátelství. Osudy Františka Drtikola prismatem světa ve fotografii i vnitřního světla zachytil Jan Němec v životopisném románu Dějiny světla, za nějž spisovatel v roce 2014 obdržel Cenu česká kniha a Cenu Evropské unie za literaturu.

S nápadem operně zpracovat osobnost Františka Drtikola pro soubor Ensemble Opera Diversa přišla nedávná absolventka operní režie na JAMU Kateřina Křivánková. V libretu pro komorní operu s názvem Světlo na konci tmy jí nešlo o vytvoření Drtikolova operního portrétu, který by komplexně postihoval jeho život – hodinový rozsah o dvanácti obrazech pro čtyři sólisty a čtyři instrumentalisty to ani neumožňuje. Také označení hlavní postavy jako Fotograf František navozuje distanci od životopisného vyprávění. „Příběh“ tvoří jen útržky inspirované Drtikolem jako fotografem. Kateřina Křivánková i díky svému zázemí studia operní režie si byla při koncipování libreta vědoma specifik opery, když vedle „recitativních“ dějových částí otevřela prostor pro uplatnění hlavní výrazové síly hudby při vyjadřování pocitů / emocí v „áriích“, které ale nejsou od „recitativů“ formálně oddělené a průběžně se s nimi prolínají.

Podle svých slov Křivánková v tomto svém prvním operním libretu vycházela z dopisů, které Drtikol adresoval své o dvanáct let mladší lásce Elišce Jánské. Přímých citací je ale minimum. Dějovým základem jsou jen stručně načrtnuté a do značné míry banální situace, v nichž se Fotograf František ocitá: procházka na břehu řeky, nákup jablek od trhovkyně a vracení košíku, focení prezidenta, návštěva mladičké dívky Lídy, která se chce nechat vyfotit jako akt a do Františka se zamiluje, bujarý večírek s chudými kamarády, kteří si hrají na zbohatlíky a namluví Františkovi, že znají jeho tajemnou neznámou a budou jí doručovat Františkovy dopisy, focení skladatele, a schůzka s tajemnou neznámou na Matějské pouti. A byl to výborný operně cítěný nápad koncipovat Františkovy spolu/protihráče jako trojici múz, které postupně přebírají role Prezidenta (Masaryka), Skladatele (Janáčka), Modelky Lídy, prodavačky jablek, trojice kamarádů i kolotočářů.

Těmito situacemi se prolínají Františkovy úvahy o zrcadlení odrazu paprsků slunce na hladině řeky, o směřování jeho života a smyslu focení, o hledání nepolapitelné múzy i strachu ji chytit, o extázi při vidinách tajemné neznámé, plynutí času, zachycení okamžiku světlem na skleněné desce nebo o čekání na obraz, který musí být v hlavě dřív, než se odrazí v hledáčku. K úvahám se připojují také Múzy, když obdivují krásu linií ženského těla směřující do lůna jako bodu, odkud vychází život, a skladatel (Leoš Janáček), který se Františkovi svěřuje se smutkem ze smrti předčasně zemřelé dcery a vztahem ke svým operním postavám.

Lze diskutovat nad tím, zda právě tyto scény a témata vystihují spletitost a kontroverze osobnosti Františka Drtikola, zejména když libretistka rezignovala na jeho svéráznou filozofii s bizarní kombinací buddhismu a komunistické ideologie. Podtitul slibuje operu „o životě, hledání, ztrátě a nalézání, inspirované životem a dílem fotografa Františka Drtikola“ a v další specifikaci libretistka avizuje hledání podstaty života a umělecké tvorby, hledání inspirace, hledání klidu, hledání sebe sama skrze umění. Na hlubší proniknutí do Drtikolova komplikovaného vnitřního světa, dilemat tvorby a cest k nalezení vnitřního klidu to je ale málo – situace a úvahy spíše jen kloužou po povrchu. A závěrečné „prozření“, když František pochopí, že ona tajemná dívka byl jen přelud v jeho mysli, a odchází s Lídou, která je z „masa a kostí“ a umí péct štrůdl, však přichází náhle a postrádá tak intenzitu katarze, vyústění do pointy.

Ondřej Kyas, spolu s Pavlem Drábkem zakladatel Opery Diversa, má s komponováním opery mnoho zkušeností – pro Ensemble Opera Diversa vytvořil pět oper (Pickelhering 1607, Společná smrt milenců v Šinagawě, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, Ponava a Čaroděj a jeho sluha) a desítky minioper. Světlo na konci tmy tentokrát založil na „minimalistickém“ principu repetitivnosti krátkých ploch, nad kterými se pohybuje melodie, a na zvukomalbě, s níž charakterizuje zrcadlení světla od vlnění vodní hladiny, vyvolávání prodavačky jablek ve stylu Janáčkových nápěvků mluvy, bujarý večírek provází opilecký popěvek, atmosféru Matějské pouti navozuje vyvolávání kolotočáře. Klíčovým nástrojem je zvukově mnohotvárný syntezátor schopný navodit subtilnost niterných pocitů a převedení vizuálních motivů světla a stínu do hudební podoby, a harmonika podporující „jadrnost“ zemitějších scén. Komorní orchestr doplňují housle a violoncello jako průvodce tklivé atmosféry (neopětované lásky). I když Kyas dává „recitativním“ částem žádoucí spád, některé působí až zbytečně mnohomluvně (scény s kamarády, ale i s prodavačkou jablek) a v rozvinutější melodice „árií“ se mi ne vždy dařilo zachytit jejich spojitost s emocemi, které zaznívaly z textu (a v inscenaci i z herecké akce).

Kateřina Křivánková, která loni inscenací Poulencových Dialogů karmelitek v Divadle na Orlí zakončila studium operní režie na JAMU, je nejen autorkou libreta, ale i režisérkou inscenace. S Operou Diversa už spolupracovala na novém nastudování Labských horrorroperr a Manželských minioper. V opeře Světlo na konci tmy s výtvarnicí scén a kostýmů Sylvou Markovou umístily orchestr na vyvýšené pódium v zadní části hlediště a pro jednoduchou scénografii vyšly z Drtikolových abstraktních výtvarných kompozic formou statických i dynamických projekcí promítaných na zadní prospekt. Pak už stačily jen čtyři lichoběžníkové desky, z nichž jednu lze sklopit jako stůl nebo z ní udělat klouzačku. A fotoaparát zde nahrazuje zrcadlo – výsledná fotografie se v případě Tomáše Garriguea Masaryka a Leoše Janáčka pak na okamžik rozmazaně objeví jako projekce na desce.

V takto jednoduchém, ale výstižném rámci titulní postavu Fotografa Františka vytvořil barytonista Aleš Janiga. Poetiku Opery Diversa má zažitou z řady předchozích inscenací. V souladu s komorním charakterem opery i prostoru Reduty se v tílku, rozepnuté a košili a kalhotách koncentroval na postižení vnitřního světa Františka. Z trojice múz v bílých košilkách – Hany Cupákové, Anety Podracké Bendové a Kláry Jelínkové – se postupně s vtipnými výstižnými charakteristikami stávaly trhovkyně, koketní Lída, prezident Masaryk, skladatel Janáček, trojice bodrých kamarádů a kolotočáři.

Brněnské alternativní uskupení Ensemble Opera Diversa na sebe poutá pozornost už od konce 90. let především operami svých kmenových tvůrců – skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka. Soubor uvedl jedenáct původních celovečerních oper a na dvě desítky minioper. O poetice tohoto souboru mnohé napovídají už názvy, například cyklus Labských horrorroperr s prvky lidových morytátů a černého humoru (mj. Mluvící dobytek s vtipným kresleným filmem), veselý Pickelhering 1607 jako parodie na barokní divadlo nebo dokonce „multimediální“ záměrně postmoderně eklektický gastronomický gesamtkunstwerk Dýňový démon ve vegetariánské restauraci, během jehož uvedení je uvařena a publiku rozdána chutná krmě nejen operní, ale i zeleninovo-dýňová. Soubor uvedl také nápaditou janáčkovskou anekdotu týmu Ivo Medek – Alois Piňos a Miloš Štědroň Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán, o fiktivním setkání Janáčka s americkým hudebním experimentátorem Henrym Cowellem. Hudební groteska Miloše Štědroně Chameleon aneb Joseph Fouché s podtitulem „revoluční kabaret, ve kterém jde o krk“, čitelně obnažila neustálou aktuálnost tématu konfidentství, fízlování, převlékání kabátů a podlézání mocným. Opera Diversa ovšem spolupracuje také se skladateli Ivo Medkem, Aloisem Piňosem či Lukášem Sommerem (Ela, Hela a stop).

Je dobře, že i po odchodu zakladatelů Opery Diversa toto brněnské uskupení u nás rozšiřuje platformu pro operní novinky českých skladatelů. Fotograf František v nové opeře zpívá, že „Obraz musí být v hlavě dřív, než se odrazí v hledáčku“. Obraz umělce Drtikola, jak se odzrcadlil v hlavách autorů, se „odrazil” do scénické podoby skrze specifickou poetiku Opery Diversa jako jeden (z mnoha možných) portrétů fotografa, který inspiruje i dnešní tvůrce. Světlo na konci tmy souzní hlavně s Drtikolovým „neklidem hledání“.

Ondřej Kyas: Světlo na konci tmy

Libreto a režie Kateřina Křivánková, dramaturgie Hana Hložková, scéna a kostýmy Sylva Marková, video design Tomáš Hrůza.

Osoby a obsazení: Fotograf František – Aleš Janiga, Múza 1 (Prezident, Josef, Kolotočář) – Hana Cupáková, Múza 2 (Lída, Karel, Tajemná dívka) – Aneta Podracká Bendová, Múza 3 (Prodavačka jablek, Petr, Skladatel, Kolotočářka) – Klára Jelínková.

Komorní orchestr Ensemble Opera Diversa: Jan Bělohlávek – housle, Michal Greco – violoncello, Žaneta Vítová – akordeon, Ondřej Kyas – syntezátory.

Ensemble Opera Diversa, první uvedení Brno, divadlo Reduta, 28. prosince 2022. Psáno z první reprízy 24. března 2023.