Operní panorama Heleny Havlíkové (412) – Drtikol v opeře

Brněnské uskupení Ensemble Opera Diversa obohatilo svůj repertoár novinkou skladatele Ondřeje Kyase a libretistky Kateřiny Křivánkové Světlo na konci tmy inspirované osobností Františka Drtikola.

Najít vhodné téma pro operu, aby z toho nezůstala jen činohra se scénickou hudbou nebo hudební plocha bez dramatického základu, je nesnadné – jak lze vypozorovat například z hledání, kterým procházejí skladatelé s příležitostí zakusit uvedení svého díla ve scénické podobě na bienále NODO/New Opera Days Ostrava zaměřené právě na operní novinky. V tomto kontextu je volba umělecké osobnosti jako východiska pro operu jednou ze schůdných cest. A nejen pro operu, jak je zřejmé z úspěchů a ocenění, které v posledních letech provázejí životopisné činohry Tomáše Dianišky o „králi komiků“ Vlastu Burianovi (Burian, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), o zpěvačce Věře Špinarové (Špinarka) nebo atletce Zdeně Kloubkové (Transky, body, vteřiny, Divadlo Petra Bezruče) či o spisovatelovi Františku Filipovi (Bezruký Frantík, Divadlo pod Palmovkou) i v podobě rozhlasové hry (Český rozhlas).

František Drtikol (1883–1961) inspirativní osobností pro umělecké ztvárnění dozajista je. Zůstává známý především jako fotograf ženských aktů ve stylu art deco, později kubismu a futurismu, a portrétů, například Tomáše Garriguea Masaryka, Leoše Janáčka, Josefa Čapka, Emy Destinnové, Alfonse Muchy nebo Bohuslava Martinů. Jeho ateliér na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice se ve 20. a 30. letech 20. století stal centrem uměleckého dění Prahy. Vynalezl vlastní reprodukční techniku půltónové fotolitografie. Věnoval se také kresbě, malbě a grafice i překladatelství, zejména děl klasického buddhismu a taoismu. Jeho světonázor osciloval mezi hinduismem s meditativní praxí buddhismu a jógy (podle jeho slov dosáhl nirvány) a komunistickou ideologií – od roku 1945 až do své smrti byl členem komunistické strany a vstoupil i do Svazu československo-sovětského přátelství. Osudy Františka Drtikola prismatem světa ve fotografii i vnitřního světla zachytil Jan Němec v životopisném románu Dějiny světla, za nějž spisovatel v roce 2014 obdržel Cenu česká kniha a Cenu Evropské unie za literaturu.

S nápadem operně zpracovat osobnost Františka Drtikola pro soubor Ensemble Opera Diversa přišla nedávná absolventka operní režie na JAMU Kateřina Křivánková. V libretu pro komorní operu s názvem Světlo na konci tmy jí nešlo o vytvoření Drtikolova operního portrétu, který by komplexně postihoval jeho život – hodinový rozsah o dvanácti obrazech pro čtyři sólisty a čtyři instrumentalisty to ani neumožňuje. Také označení hlavní postavy jako Fotograf František navozuje distanci od životopisného vyprávění. „Příběh“ tvoří jen útržky inspirované Drtikolem jako fotografem. Kateřina Křivánková i díky svému zázemí studia operní režie si byla při koncipování libreta vědoma specifik opery, když vedle „recitativních“ dějových částí otevřela prostor pro uplatnění hlavní výrazové síly hudby při vyjadřování pocitů / emocí v „áriích“, které ale nejsou od „recitativů“ formálně oddělené a průběžně se s nimi prolínají.

Podle svých slov Křivánková v tomto svém prvním operním libretu vycházela z dopisů, které Drtikol adresoval své o dvanáct let mladší lásce Elišce Jánské. Přímých citací je ale minimum. Dějovým základem jsou jen stručně načrtnuté a do značné míry banální situace, v nichž se Fotograf František ocitá: procházka na břehu řeky, nákup jablek od trhovkyně a vracení košíku, focení prezidenta, návštěva mladičké dívky Lídy, která se chce nechat vyfotit jako akt a do Františka se zamiluje, bujarý večírek s chudými kamarády, kteří si hrají na zbohatlíky a namluví Františkovi, že znají jeho tajemnou neznámou a budou jí doručovat Františkovy dopisy, focení skladatele, a schůzka s tajemnou neznámou na Matějské pouti. A byl to výborný operně cítěný nápad koncipovat Františkovy spolu/protihráče jako trojici múz, které postupně přebírají role Prezidenta (Masaryka), Skladatele (Janáčka), Modelky Lídy, prodavačky jablek, trojice kamarádů i kolotočářů.

Těmito situacemi se prolínají Františkovy úvahy o zrcadlení odrazu paprsků slunce na hladině řeky, o směřování jeho života a smyslu focení, o hledání nepolapitelné múzy i strachu ji chytit, o extázi při vidinách tajemné neznámé, plynutí času, zachycení okamžiku světlem na skleněné desce nebo o čekání na obraz, který musí být v hlavě dřív, než se odrazí v hledáčku. K úvahám se připojují také Múzy, když obdivují krásu linií ženského těla směřující do lůna jako bodu, odkud vychází život, a skladatel (Leoš Janáček), který se Františkovi svěřuje se smutkem ze smrti předčasně zemřelé dcery a vztahem ke svým operním postavám.

Lze diskutovat nad tím, zda právě tyto scény a témata vystihují spletitost a kontroverze osobnosti Františka Drtikola, zejména když libretistka rezignovala na jeho svéráznou filozofii s bizarní kombinací buddhismu a komunistické ideologie. Podtitul slibuje operu „o životě, hledání, ztrátě a nalézání, inspirované životem a dílem fotografa Františka Drtikola“ a v další specifikaci libretistka avizuje hledání podstaty života a umělecké tvorby, hledání inspirace, hledání klidu, hledání sebe sama skrze umění. Na hlubší proniknutí do Drtikolova komplikovaného vnitřního světa, dilemat tvorby a cest k nalezení vnitřního klidu to je ale málo – situace a úvahy spíše jen kloužou po povrchu. A závěrečné „prozření“, když František pochopí, že ona tajemná dívka byl jen přelud v jeho mysli, a odchází s Lídou, která je z „masa a kostí“ a umí péct štrůdl, však přichází náhle a postrádá tak intenzitu katarze, vyústění do pointy.