S Terezou Podařilovou a Jiřím Kodymem o baletu Oněgin

  1. 1
  2. 2
V Baletu Národního divadla v Praze aktuálně vrcholí přípravy na zimní premiéru, obnovené uvedení Oněgina Johna Cranka. Titul se na prkna Národního divadla vrací za 15 let již potřetí, u prvních dvou uvedení stáli Tereza Podařilová a Jiří Kodym na jevišti coby představitelé hlavních rolí. A nutno říct, že velice úspěšně. Kromě divácké přízně oba za svou interpretaci získali Cenu Thálie 2005, Jiří Kodym navíc ještě Phillip Morris Ballet Flower Award. Tereza Podařilová se poté může pyšnit Pushkin Legacy Award, jež jí byla udělena Puškinovými potomky za ztvárnění Taťány v Oněginovi Vasilije Medveděva. Tentokrát jim přináleží role baletních mistrů. O zkušenostech z jedné i druhé strany přípravy procesu jsme si s nimi proto ještě před premiérou krátce promluvili.
Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Tereza Podařilová a Jiří Kodym (foto Serghei Gherciu)

Scházíme se jen pár minut po ukončení jedné ze zkoušek. V jaké je zkoušení fázi a jak jste ze své pozice baletních mistrů spokojeni?
TP
: Zkoušeli jsme nádherný moment, který jsem jako interpretka milovala. Druhou scénu prvního jednání, kdy Taťána v ložnici sní o Oněginovi, kterého právě potkala a zamilovala se do něj. Vše se postupně dává dohromady, dnes jsme měli ještě zkoušku celého prvního obrazu. Ale já už se teď nejvíc těším na jeviště. Protože něco týdny připravujete na sále, pak to přenesete na jeviště a spolu s kostýmy a scénou dostane balet úplně nový rozměr.
JK
: A i tanečníkům samotným to nesmírně pomůže. Jistě, na jedné straně zpočátku třeba trochu bojujete s materiálem kostýmu, s šaty partnerky a podobně, ale celkový dojem je úplně někde jinde. Ten moment, kdy se ze sálu dostaneme na jeviště, do dekorace, vždy vše hodně posune. Klukům oblečete frak a hned se změní jejich postoj. To jsem měl na dobových baletech nejraději, možnost vtělit se do role i po vizuální stránce.

Oba jste již Oněgina tančili. Vrátíme-li se o těch pár let zpět, jaký moment jste tančili nejraději?
JK
: Pro mě byl asi nejkrásnější poslední duet, v němž všechno graduje a příběh dochází vyvrcholení. Bylo skvělé i cítit lidi okolo, jak vše prožívali s námi a sdíleli naše emoce.
TP
: To je pravda, vždy bylo i plné zákulisí kolegů, takže jsme slzeli my na scéně, oni za kulisami a věřím, že i diváci v hledišti. Oblíbený moment vypíchnout prakticky nelze. Já jsem si Oněgina užívala od začátku do konce, celé převtělení do role, možnost projít celým Taťániným životem od mladé dívky až po zralou, dospělou ženu. Navíc mám opravdu ráda herecké scény, a jelikož jsem měla výborného partnera, mohla jsem si to dvojnásob užít.
JK
: Už jen ta možnost, že dostanete v postavě takový emoční a věkový rozptyl, je unikátní. Máte možnost se vyvíjet a stále růst. Podle mě je Oněgin role rolí, těžko srovnatelná s jakoukoli jinou v baletním repertoáru.
TP
: Jedním z mých nejoblíbenějších momentů byl samozřejmě úplný závěr, kdy by Taťána tak hrozně ráda chtěla vše vzít zpátky, ale ví, že to nejde, vyhání Oněgina pryč a pak se zhroutí.
JK
: To já třeba hrozně rád trhal dopis… (smích)

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Alina Nanu a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)

Čím je Crankův Oněgin tak jedinečný, že se těší stálé, neutuchající oblibě.
TP
: To jde velmi těžko zjednodušit. Zbožňuji hudbu, která dokonale vystihuje příběh, jednotlivé situace a rozpoložení postav. Stačí se zaposlouchat a dýchat a žít s hudbou a ona vám nádherně napoví. Vše je naprosto srozumitelné a čitelné.
JK
: Francesca da Rimini, na níž se tančí poslední duet, je hudebně nádherná. Pamatuju si, že když jsem se na roli připravoval, pořídil jsem si nahrávku. Musím tedy souhlasit s Terezkou, že hudba je vynikající. A příběh je nadčasový, jakkoli se zde vypráví skrze optiku 19. století, jeho základní kontury jsou platné dodnes. Kolik vztahů nedopadne jen proto, že si někdo příliš trvá na svém nebo není schopen komunikovat.

A co po taneční stránce?
TP
: V Oněginovi jsou skutečně mistrovské duety. Ten ze snu je jedním z nejkrásnějších, ale rovněž jedním z nejtěžších. Nicméně i přes obtížnost nádherně plynou a my jsme se po určité době dostali s Jirkou do fáze, kdy jsme skoro nemuseli zkoušet, stačilo pustit hudbu, podívat se na sebe a přesně jsme věděli, co ten druhý potřebuje. Důvěra je tady nesmírně důležitá.

Zmínila jste obtížnost – měli jste z nějakého místa či prvku obavy? Nebo mají je teď tanečníci, s nimiž zkoušíte?
TP
: Takových míst je v baletu hned několik a k jejich zvládnutí je potřeba umět i řadu různých fíglů a grifů. Ty se tanečníkům snažíme předat, ale současně je třeba si uvědomit, že je každý trochu jiný. Příkladem je vyhazovaný flip ve snovém duetu. To je opravdu obtížný prvek, k jeho zvládnutí potřebujete nejen techniku, ale i právě ovládnutí jakéhosi grifu. Na ten si musíte přijít, a to se nestává běžně. My jsme s Jirkou tohle zvládli a někdy jsem pak lítala až moc vysoko.
JK
: U Cranka musíte být opravdu prvotřídní partner. Za sebe si dovolím neskromně říct, že jsem byl vždy schopen partnerce stoprocentně pomoct a v případě nutnosti se takříkajíc vylhat z problémů. To třeba méně zkušeným tanečníkům může chybět a na nás je, abychom jim předali co nejvíce zkušeností, kterých mohou využít.
TP
: A vy jako partnerka zase musíte zachovat chladnou hlavu, nevyšilovat, nedělat nic neočekávaného, zpevnit tělo a svému partnerovi věřit a současně vědět, kdy a jak mu pomoct.
JK
: A když toto zvládnete, je pak nejlepší „do toho jít“ a možná moc nepřemýšlet. Ve chvíli, kdy ty těžší prvky ovládnete, není důvod se jich obávat, to vás může zbytečně svázat. Na jevišti se vždycky může něco stát – zachytí se vám kostým, odlepuje se vám knír, svítí světla… Ale na to se nesmíte soustředit. Musíte věřit tomu, že máte vše nazkoušeno a žít svou roli.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Jiří Kodym a Patrik Holeček (foto Serghei Gherciu)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat