S Terezou Podařilovou a Jiřím Kodymem o baletu Oněgin

  1. 1
  2. 2

Vy jste oba měli možnost tančit s různými partnery. Co může nový tanečník do díla, které máte nazkoušeno a které znáte, přinést?
TP
: Vždy jde o to, koho potkáte a jaký je, jak je ochotný spolupracovat a vést s vámi dialog, který je neopominutelný. Já jsem vždy potřebovala protihráče, pak bylo možné odvyprávět příběh a třeba dojít i do momentů, které by se s někým jiným neotevřely. Já jsem tančila tuto roli nejen právě s Jiřím Kodymem, ale i například s Filipem Barankiewiczem.
JK
: Zkrátka chemie. Reagujete na sebe, a když se vše podaří, zapadnete do sebe jako puzzle. Samozřejmě v opačném případě, je-li třeba partner příliš egoistický a vede si spíš svůj jevištní monolog, souznění nepřijde. Ale to se mně naštěstí nikdy nestalo. Co se týká partneřiny, tak když oba znají perfektně choreografii a mají ji dokonale nazkoušenou, málokdy se narazí na větší problémy.

A jak se třeba pro vás lišil Oněgin v roce 2005, když se uváděl poprvé, a poté v roce 2011?
JK
: Upřímně, mně se do něj tehdy vůbec nechtělo. Měl jsem pocit, že už jsem si s tím baletem a rolí odžil vše, co jsem mohl a bál jsem se, že budu možná moc vyčerpaný. Ale pak jsem byl rád, člověk byl o něco starší, měl nové životní i taneční zkušenosti a mohl se na roli najednou podívat třeba trochu jiným pohledem.
TP
: Neustále se vyvíjíte. Každé představení je jiné, díky čemuž je to pro vás jako pro interpreta stále živé. To bych moc přála tanečníkům, kteří zkouší teď. Aby měli možnost si zatančit co nejvíce krát, aby toto taky zažili. V tom jsme my měli nesmírné štěstí.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Giovanni Rotolo a Miho Ogimoto (foto Serghei Gherciu)

Vy jste, Terezo, tančila navíc ve dvou různých inscenacích Oněgina. V roce 1999 pro vás byl vytvořený Oněgin Vasilijem Medveděvem, za nějž jste posléze byla oceněna Pushkin Legacy Award.
TP
: To je pravda. Tančila jsem se Standou Fečem a nejprve pro nás Vasja vytvořil závěrečný duet. Už tam jsem začala cítit, že tohle je role, která bude takzvaně moje. Když pak přišla Crankova inscenace, byla jsem si jistá. A ještě mi později došlo, že jsem si možnost tančit v tomto díle vysnila jako malá, když jsem inscenaci viděla na videokazetě a byla úplně u vytržení, protože u nás se takové balety vůbec netančily.

Zpět ke Crankovi. Jak moc vám pomáhá, že máte s tímto baletem osobní zkušenost tanečníka?
TP
: Nesmírně. Zažiju-li něco na vlastní kůži, zaryje se mi to do pohybové paměti, do těla, takže pak mohu tanečníkům poradit se spoustou věcí. Ukázat jim, co fungovalo, jakým způsobem by mohli něco udělat. Z toho podle mě může nová generace velmi dobře čerpat.
JK
: U titulů, které jste netančili, čerpáte z jiných zkušeností, které jste za kariéru načerpali, ale tady je od nás mají tanečníci z první ruky. A jak Tereza zmínila pohybovou paměť – já mám mnohdy na zkouškách pocit, jako by to bylo včera, co jsme se na Oněgina připravovali my. Stačí, abych slyšel hudbu, a choreografie mi automaticky naskočí.

Co současní interpreti, kteří se na hlavní role připravují? Překvapil vás někdo z nich v něčem?
TP
: Všichni a každý den. A to i například naše první sólistky v rolích Taťány (Nikola Márová, Alina Nanu nebo Miho Ogimoto), které jsou tak různé a osobité. Líbí se mi, jak jsou odlišné.
JK
: I pro mne je zkoušení plné překvapení, a to nejde jen o Oněginy: zkušenějšího Patrika Holečka, Vanniho Rotola, Adama Zvonaře, ale třeba i o mladého Danila Lo Monaco, pro nějž je to první zkušenost s tak velkou rolí i partneřinou. Do role Oněgina sedí výborně typově, teď jde jen o to, aby vše udržel herecky. Ale každý z nich je trochu jiný, těžko srovnávat. Myslím, že to ani není dobré. Snažit se dostat všechny do jedné škatulky. Navíc si myslím, že pro tanečníka je dobré být vůbec obsazen a mít možnost si takový balet nazkoušet. I kdyby se ve výsledku neměl dostat na jeviště, může ze svých zkušeností vždy čerpat později u dalších titulů. A potkat se s Oněginem Johna Cranka je vždycky velká věc, byť třeba jen na sále.
TP
: Co musím vypíchnout je jejich chuť do práce. Jakkoli mají nabitý program a zkouší spoustu dalších titulů, nikdy je do ničeho nemusíme nutit, protože sami chtějí.
JK
: Negativně mě překvapí, když si nepamatují něco z předcházející zkoušky. Měli by zapracovat na domácí přípravě (smích)!

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Tereza Podařilová a Alina Nanu (foto Serghei Gherciu)

Takže fungujete i jako určití herečtí koučové?
TP
: Samozřejmě. Je nutné si uvědomit, že existuje kostra, která je nepřekročitelná, ale současně v ní máte interpretačně docela velkou svobodu. A my jsme tady od toho, abychom tanečníkům pomohli najít jejich cestu.
JK
: Snažíme se opravdu co nejvíce čerpat z nich samotných, z jejich osobnosti, nediktovat jim, jakým způsobem mají něco udělat, zahrát, interpretovat, cítit. Nemůžeme jim to nadiktovat, spíš vysvětlovat Nicméně máme interprety, kteří za sebou mají množství zkušeností. Labutí jezera, Romea a Julii, charakterní role matek a macech. A teď mají možnost si zase rozšířit herecký rejstřík, za což jsou podle mě vděční.

Pokud byste měli dát tanečníkům jednu radu – jaká by to byla?
TP
: Být v klidu, vtělit se s prvním obléknutím kostýmu a nanesení líčidel do role a zůstat v ní až do konce. A prostě tančit.
JK
: Nenechat se rozhodit maličkostmi, protože se vždycky něco stane, to je divadlo. A musím souhlasit s Terezkou, být při věci a v roli.

Balet ND – zkouška baletu Oněgin – Danilo Lo Monaco a Nikola Márová (foto Serghei Gherciu)

Oněgin

Choreografie: John Cranko
Hudba: Kurt-Heinz Stolze podle Petra Iljiče Čajkovského
Scéna a kostýmy: Elisabeth Dalton
Hudební nastudování: Václav Zahradník

Obnovená premiéra: 20. února 2020 v 19.00 v Národním divadle
2. premiéra: 21. února 2020 v 19.00 v Národním divadle 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat