Salcburská West Side Story s několika esy v rukávu

Salcburské nastudování amerického muzikálu West Side Story drželo několik es v rukávu: angažmá interpretů broadwayské revivalové produkce či londýnského West Endu, muzikálem políbený inscenační tým a venezuelský Symfonický orchestr Simóna Bolívara v čele s Gustavo Dudamelem, a konečně obsazení Cecilie Bartoli do role Marie. Nakolik tato esa proměnila hru ve vítěznou, poodhalí následující řádky.

Inscenace West Side Story zahajovala letošní ročník Salcburského svatodušního festivalu (recenzi nejen z West Side Story najdete zde a výběr z ohlasů v zahraničním tisku zde) a byla znovu uvedena v šesti představeních v srpnu v rámci Salzburger Festspiele. Důvodů k uvedení muzikálu na salcburské přehlídce – z pohledu tradice festivalu do jisté míry překvapivému a mnohými diskutovanému – bylo několik. Do noty mu hrála dvě jubilea: muzikál trojice tvůrců Laurents – Sondheim – Bernstein, který je novodobou variací klasického příběhu Romea a Julie, slaví letos šedesátiny a od úmrtí Williama Shakespeara uplynulo v květnu čtyři sta let. Ke zvolení tohoto titulu dozajista vedlo také přání samotné Bartoli, umělecké ředitelky Salcburského svatodušního festivalu, ztvárnit roli Marie na jevišti. A v neposlední řadě příběh lásky milenců, narážející na hradbu xenofobie a předsudků, vztyčenou rozdílností kultur, ze kterých vzešli, rezonuje silněji než kdykoliv předtím, neboť reflektuje aktuální a třaskavé téma migrace a integrace.

Výprava respektovala dobu, do níž byla West Side Story autory zasazena, tedy padesátá léta dvacátého století. Muzikál byl inscenován ve Felsenreitschule (Skalní jízdárna), která nenabízí hluboký jevištní prostor. Scénu tak tvořila vysoká funkční třípatrová graffiti posprejovaná konstrukce George Tsypina s náznakem typického newyorského požárního schodiště, v níž se příběh rozehrával osvětlováním konkrétních částí (světelný design Patrick Woodroffe). Bohužel při představení, na němž jsem byla přítomna (27. srpna), opakovaně docházelo ke zpožděné reakci osvětlovače, a tak několikrát probíhala akce na místech, která byla ve tmě, a divák tak nemohl hned rozeznat, co a kde se zrovna děje.

Úvodní scéna představila dva pouliční znepřátelené gangy: americké Tryskáče (Jets) a portorikánské Žraloky (Sharks). Životním krédem těchto mladých lidí je „sám nejsi nic a parta je vším“ a životní program se jim smrsknul na nenávist, boj o moc a o přežití. Kostýmní výtvarnice Ann Hould-Ward představitele obou skupin oblékla do stejných bund, které odlišila barvou. Tryskáči v jasně zelených a Žraloci ve výrazných fialových bomberech byli ale příliš „chic“, než aby korespondovali s divokostí prostředí, v němž se pohybovali, a s hudbou, která je doprovázela.

Mimochodem ve volbě bund typu bomber byla kostýmní výtvarnice velice „in“, neboť právě bomber je v módním světě prý letošním hitem. West Side Story stojí mimo jiné na působivých ansámblových tanečních číslech, která obě skupiny jasně charakterizují. Při nich se uprostřed rozpůlená jevištní stavba od sebe vždy oddělovala a vytvářela tak volný prostor – ulici, na níž se v nápadité choreografii Liama Steela bojuje, zpívá i tančí ze všech sil, a kde se za fatální chyby fatálně platí. K nejvýraznějším sborovým pěvecko-tanečním výstupům patřil Gee, Officer Krupke v podání Tryskáčů. Jejich ženské protivnice, holky Žraloků, se zase předvedly v efektním čísle America. Oba tábory dohromady v čistě taneční scéně Dance at the Gym (v tančírně), jejíž součástí je i slavné Mambo.

Hlavním rysem salcburské inscenace je, že Cecilia Bartoli není jedinou Marií na scéně. Režisér Philip Wm. McKinley se ji rozhodl do příběhu zakomponovat jako průvodkyni – zralou ženu, které se po dvaceti letech otevřely staré rány a která vzpomíná na svou osudovou lásku. Činoherní představitelkou mladé a půvabné Marie byla typově a herecky samozřejmá Michelle Veintimilla, kterou Bartoli, v tmavých prostých šatech a s vlasy až příliš staženými dozadu (dělá ji to starší), provázela nejprve jako její němý, posléze ve všech Mariiných pěveckých číslech zpívající stín.

Cecilia Bartoli je zkušená a charismatická interpretka, a tak se jí s netradičním pojetím postavy, která je na jevišti stále přítomná, a i když se více či méně do aktuálního dění herecky zapojuje, s žádným ze svých pěveckých partnerů nemá fyzický kontakt (ten naplňuje mladá Maria), podařilo dobře vypořádat. Koncepce „vzpomínající Marie z jiného světa“ byla daná od počátku a tak nemožný fyzický kontakt mezi zpívající hlavní hrdinkou a jejími partnery dle mého soudu nevadil.

Pěvecky se Bartoli zapojila až v šestém hudebním čísle (z celkem sedmnácti, některá z nich inscenátoři oproti originálu přehodili, aniž by tím smysl děje narušili) v balkónové scéně Tonight se svou láskou Tonym v podání tenoristy Normana Reinhardta.

Pěkně vyšel i jejich další milostný duet One Hand, One Heart. Reinhardt i v sólových partech Something‘s Coming a v nesmrtelné Marii předvedl krásnou lyrickou barvu a i po technické stránce bezproblémový výkon. Sólově Bartoli ukázala zářivé a zároveň jemné výšky i v árii I Feel Pretty. Svou střední a nižší polohu v roli Marie „krotila“ a vše vybalancovala tak, že její mezzosoprán byl barevný, ale nezněl tmavě. Prvním hudebním vrcholem inscenace byl kvintet Tonight s následným finále prvního jednání v podobě souboje. Dalším vrcholem pro mne byla baletní scéna v druhém jednání se sólovým Somewhere v podání Cecilie Bartoli. Vydařený byl i předfinálový duet Anity a Marie A Boy Like That / I Have a Love s vynikající Karen Olivo, která hrála, zpívala a tančila (stejně jako její kolegové Georg Akram jako Bernardo, Dan Burton jako Riff a další) v ryzím muzikálovém stylu. Po znovuprožití tragické ztráty se Maria-Bartoli nakonec vrhá pod koleje nadzemní dráhy a se svým Tonym se setkává až ve smrti. Hudba Leonarda Bernsteina po dlouhá desetiletí dokazuje svou nadčasovost. Dominantními složkami tohoto, na svou dobu převratného díla, jsou dynamika a rytmus, které se zrcadlí především v ansámblových akcích, přinášejících jiskru, živelnost a nápaditost.

Vedle nich je West Side Story i plná silných lyrických kantilénových pasáží. Všechny tyto polohy nastudování Gustava Dudamela postihlo. Co jsem snad v hudebním projevu orchestru Simóna Bolívara trochu postrádala, byla jakási syrovost a spontánnost, jimiž by příběh z West Side získal na větší autentičnosti.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Salzburger Festspiele 2016
Leonard Bernstein:
West Side Story
Hudební nastudování a dirigent: Gustavo Dudamel
Režie: Philip Wm. McKinley
Choreografie: Liam Steel
Scéna: George Tsypin
Kostýmy: Ann Hould-Ward
Světlo: Patrick Woodroffe
Zvuk: Gerd Drücker
Simón Bolívar Symphony Orchestra
Salzburger Bachchor
Premiéra 13. května 2016 Felsenreitschule Salcburk
(psáno z reprízy 27. 8. 2016)

Maria I – Cecilia Bartoli
Tony – Norman Reinhardt
Maria II – Michelle Veintimilla
Anita – Karen Olivo
Bernardo – George Akram
Riff – Dan Burton
Doc – Cheyne Davidson
Schrank – Dave Moskin
Krupke – Daniel Rakasz
Gladhand – Marco Dott

The Jets:
Action – Jon-Scott Clark
A-Rab – Michael Carolan
Baby John – Josh Tye
Snowboy – Sean Lopeman
Big Deal – Alastair Postlethwaite
Diesel – Linus Henriksson
Gee-Tar – Callum Aylott
Mouthpiece – Aston Newman Hannington
Tiger – Austin Fagan

Anybodys – Kirstie Skivington
Graziella – Carrie Willis
Velma – Jacquie Biggs
Minnie – Lizzi Franklin
Clarice – Michelle Antrobus
Pauline – Nell Martin
Debbie – Hannah McDonagh
Maxine – Sorina Kiefer
Donna – Anna Friederike Wolf
Tammy – Meri Ahmaniemi

The Sharks:
Chino – Liam Marcellino
Pepe – Nathan Graham
Indio – Matt Jones
Luis – Lorenzo Soragni
Anxious – Gregor Krammer
Nibbles – Zak Nemorin
Juano – Fletcher Dobinson
Toro – Marcell Prét
Moose – José Antonio Domínguez

Rosalia – Amanda Digón Mata
Consuelo – Mariana Souza
Francisca – Carly Mercedes Dyer
Teresita – Angela Marie Hurst
Estella – Lara de Toscano
Margarita – Anna Bárbara Bonatto
Wanda – Noluyanda Mqulwana
Carmen – Marika Gangemi
Lucy – Giulia Fabris

www.salzburgerfestspiele.at