V Salcburku uvedli West Side Story s Cecilií Bartoli

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů zahraničního tisku

Bartoli zpívá „Somewhere“ — bohužel jen somehow
Cecilia Bartoli
patří (ve svém oboru) k nejlepším — a celkově k nejinteligentnějším zpěvačkám. Také tentokrát, při Bernsteinově West Side Story v rámci salcburského Letnicového festivalu, se snaží nabídnout to nejlepší. Aby zakamuflovala, co všechno je špatně. A to nemůže vyjít. V této inscenaci je toho špatného hodně. Obsazení. Samotné východisko. Místo. A také úprava.

Leonard Bernstein: West Side Story - Cecilia Bartoli (Maria) - Salzburger Pfingstfestspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele / Silvia Lelli)
Leonard Bernstein: West Side Story — Cecilia Bartoli (Maria) — Salzburger Pfingstfestspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele/Silvia Lelli)

Dívčí sen
Bartoli sklízí při festivalu úspěchy jako jeho umělecká vedoucí i protagonistka. Tentokrát si splnila sen zazpívat si na jevišti Marii. Philip Wm. McKinley jí přizpůsobil režijní koncept, Bartoli představuje — protože mladé děvče už nemůže pochopitelně věrohodně ztělesnit — poněkud zralejší Marii, která vzpomíná na svou lásku k Tonymu, příběh, který se odehrál v padesátých letech. Jako duch a ostatními nepozorována bloudí po jevišti, je neustále přítomná a na konci se vrhne pod vlak, aby se se svým milým spojila ve smrti. Druhou Marií, ve všech mluvených pasážích, je výtečná herečka Michelle Veintimilla. Kdykoli se má zpívat, nastoupí Bartoli.

Cizí těleso
Bohužel tu ke zpěvu není mnoho příležitostí. Nebo bohudík. Neboť to, jak Bartoli zpívá, nejde se zbytkem inscenace dohromady. Její hlas je příliš těžký, s příliš silným tremolem, představuje v produkci cizí těleso. Se Somewhere ještě celkem dokáže zapůsobit, v I feel pretty je mimo. A v duetech s Tonym, který je Normanem Reinhardtem obsazen rovněž „operně“, ale přece jen s lyrickým projevem vhodněji, je od něj na metry daleko. Intimní okamžiky tak vzniknout nemohou.

Nejlepší je (kromě Mariina „alter ega“) Karen Olivo, která má nejvděčnější roli Anity a zpívá i tančí v pravém muzikálovém stylu. Také George Akram (Bernardo) a Dan Burton (Riff) hrají, jako by se jednalo o dobrou broadwayskou produkci.

Směs různých stylů však rozhodně nefunguje. Ani místo není pro West Side Story ideální.

Scénický výtvarník George Tsypin sice do Skalní jízdárny vestavěl obrovskou posunovatelnou konstrukci, která tvoří různé prostory, a opony s graffiti simulují newyorskou atmosféru. Pro jedinečné divadlo se však takto zastavěná scéna dá sotva použít. Z důvodu technických limitů není ani faktor show dost vysoký. Něčeho je příliš mnoho, jiného velmi málo. Pokud vidíme k I wanna be in America na obrovském jevišti pouze deset tanečnic, vypadá to chudě. Tsypinova scéna pro West Side Story před třinácti roky v Bregenzi působila mnohem lépe.

Dlouhé představení
Tříhodinový večer s anglickými (americkými) dialogy a bez titulků působí jako žvýkačka. Choreografie Liama Steela jsou precizně vypracované a vyvolávají vzpomínku na Jeroma Robbinse. Ale dirigentský výkon Gustava Dudamela u pultu Simón Bolívar Orchestra je, stejně jako Bartoli, příliš operní, swinguje a rockuje se málo. Aspoň že tolik nehřmotí jako nedávno při Turandot ve Vídni.

Ale zdůrazněme ještě jednou: Podniklo se všechno, aby se problémové zóny zakryly. Jsou tu pěkné obrazy, hodně pohybu, energie, podívaná. Ale hybridní muzikálová verze má řídkou substanci. A pokus Cecilie Bartoli o muzikálovou roli je od ideálního obsazení vzdálený jako hora Gaisberg u Salcburku od newyorského Harlemu.

(Der Kurier — 15. 5. 2016 — Gert Korentschnig)

Leonard Bernstein: West Side Story - Michelle Veintimilla (Maria) a Norman Reinhardt (Tony) - Salzburger Pfingstfestspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele / Silvia Lelli)
Leonard Bernstein: West Side Story — Michelle Veintimilla (Maria) a Norman Reinhardt (Tony) — Salzburger Pfingstfestspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele/Silvia Lelli)


***

Nostalgická West Side Story
Paradox historie. Někdejší Upper West Side s mnoha přistěhovalci z východní Evropy a Karibiku už neexistuje — a právě tam, kam Leonard Bernstein a Arthur Laurents zasadili svou moderní verzi Romea a Julie, mezi zchátralými domy a špinavými zadními dvorky, otevřela roku 1966 brány nová Metropolitní opera.

Dokonce v Salcburku zřejmě dobývá takzvaná vysoká kultura odvážně cizí půdu. West Side Story při Letnicovém festivalu a v létě s celkem osmi dávno vyprodanými představeními nemůže pouze znamenat, že by chtěl Salcburk porazit specialisty z Broadwaye jejich vlastními zbraněmi. To, co měla Cecilia Bartoli jako umělecká vedoucí festivalu na mysli, byl jiný, na jevišti ještě zřídka uskutečněný přístup. Totiž ten „opernější“ – to, čemu chtěl Bernstein původně zabránit, ale bohudík tak úplně nemohl a v legendární nahrávce z roku 1985 s operními hvězdami ho ještě sám potvrdil.

Cecilia Bartoli, padesátnice, jako Maria? Skepse mnohých byla nespravedlivá a neopodstatněná: ještě při neposedně mladé Popelce roku 2014 na její datum narození jistě nikdo nepomyslel — a v hudebním divadle se postavy nedefinují matematicky, nýbrž jako zázračné spojení zpěvu a herectví. Přesto si režisér se zkušenostmi z Brodwaye Philip Wm. McKinley vymyslel trik, neboť přivádí na jeviště v rámcovém ději Marii o několik desetiletí starší. Ta prožívá smutnou reminiscenci, prochází jako němá svědkyně scénami a setkává se se svým vlastním, mladým já v podobě Michelle Veintimilly — a Tonyho smrt podruhé nepřekoná…

Cizí těleso Bartoli
Je to tedy tak trochu West Side Story druhý díl, McKinleyem vyvolaná nostalgie triumfuje až příliš. Pro Bartoli má koncepce tu výhodu, že se nemusela trápit s dialogy, jejichž podrobnosti vedou alespoň v první části k opadnutí napětí. Připojuje se pouze k ústředním větám — a pochopitelně zpívá. V nejkrásnějších lyrických okamžicích vytváří dojemné fráze, zvukově nepříliš vzdálené od toho, co kdysi předvedla Kiri Te Kanawa pod Bernsteinovou taktovkou.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bernstein: West Side Story (Salcburk 2016)

[Celkem: 7    Průměr: 4/5]

Související články


Napsat komentář