Salcburský festivalový kaleidoskop

Tristan a Isolda – Favoritka – Fierrabras – Vídeňští filharmonici s Gustavo Dudamelem
Osm operních a sedm činoherních titulů, osmnáct koncertních řad a série dalších doprovodných programů: tak by se daly čistě statisticky charakterizovat letošní Salzburger Festspiele, které probíhaly mezi 18. červencem a 31. srpnem 2014. Nad řečí čísel je možné uznale pokývat hlavou, ale nenajdete v nich to nejpodstatnější: totiž onen těžko popsatelný vesmír půvabů, chutí a vůní Mozartova rodného města, díky nimž se patrně nejprestižnější hudebně-divadelní festival světa odehrává v kulisách takřka pohádkových. A protože v pohádkách se mají dít zázraky (jinak by to ani nebyly pohádky), dějí se samozřejmě i v Salcburku.

Pokud jste milovníky opery a klasické hudby, nemáte snad nikde jinde možnost vidět skutečné hvězdy oboru na vlastní oči v tak úctyhodném počtu a na tak malém prostoru. Jistě, každá radost něco stojí a zejména v tomto případě je třeba do výše jmenovaného vesmíru zahrnout i astronomické ceny vstupného. Festivalovou atmosféru si lze nicméně vychutnat i bez vstupenky v kapse. Za letní návštěvu stojí už samo slavnostně vyzdobené město a záznamy aktuálních i archivních představení a koncertů je možné každý večer sledovat zdarma na velkém plátně na náměstí Kapitelplatz s majestátní siluetou salcburského hradu nad hlavou. Nu a rozhodně není výjimkou, zahlédnete-li během dne v ulicích města známého pěvce či dirigenta nejen na všudypřítomných plakátech a bannerech, ale rovnou z masa a kostí. Osobně jsem tentokrát potkal na začátku a konci svého krátkého salcburského pobytu dvě velké operní osobnosti na jednom a témže místě. Ale nebudu předbíhat událostem…
Projekt Tristan und Isolde
Jak může souviset napjatá situace v Pásmu Gazy, Iráku, Libanonu a Sýrii s bezstarostně snobským ovzduším Salcburského festivalu? Pro někoho vůbec, ale pro mnoho jiných překvapivě úzce. Z Izraele, Egypta a uvedených zemí totiž pocházejí mladí hudebníci z tělesa, které založil před patnácti lety dirigent Daniel Barenboim a pojmenoval ho West-Eastern Divan Orchestra. Dnes dvaasedmdesátiletý maestro se podle vzoru Goetheovy básnické sbírky West-östlicher Divan o hledání klíče k vytvoření světové kultury bez předsudků pokusil takřka o nemožné. Talentované muzikanty z národů a etnik, rozdělovaných dlouhá desetiletí náboženskými či politickými předsudky, má pod Barenboimovým vedením trvale spojovat chuť společně vytvářet výjimečné hudební hodnoty. Ušlechtilá myšlenka je však jedna věc a životní realita druhá. Členové orchestru se totiž průběžně musejí vyrovnávat s aktuálním vývojem v zemích svého původu, a tak se zejména mezi izraelskými a palestinskými hudebníky po nedávném zahájení válečných operací v Pásmu Gazy vzedmula vlna snadno pochopitelných emocí. Plánované letní turné se zdálo být ohroženo, protože řada hráčů uvažovala o odchodu z orchestru. Barenboim se však ukázal být pro své svěřence skutečnou autoritou; po výzvě k „diskusi, k níž patří nejen svůj protějšek přesvědčovat, ale také mu naslouchat“, nakonec neopustil orchestr ani jeden z jeho členů.Do Salcburku dorazilo těleso po předchozím hostování v Barenboimově rodném Buenos Aires a ve švýcarském Lucernu. Program už tedy měl orchestr dokonale zažitý a vzhledem k bezproblémovému průběhu turné se zjevně podařilo zažehnat i všechna předchozí ohniska sporů mezi hudebníky. To vše bylo rozhodně ku prospěchu věci, protože Barenboimovo hostování patřilo k nejočekávanějším festivalovým událostem. Není divu: pro Projekt Tristan und Isolde zkombinoval dirigent předehru, celé druhé dějství a závěrečnou Smrt z lásky z Wagnerovy proslulé opery a jako sólisty si pozval atraktivní sestavu tvořenou pěveckými legendami (Waltraud Meier a Peter Seiffert) i hvězdami, které jsou momentálně na vrcholu kariéry (René Pape, Ekaterina Gubanova, Stephan Rügamer). Zklamání z absence onemocnělého Plácida Dominga, který se měl ten večer jen mihnout v roli Kurwenala, měl divákům původně vynahradit renomovaný barytonista berlínské Deutsche Oper Tobias Kehner. Krátce před představením se však Barenboim rozhodl Kurwenalův vstup vynechat úplně, takže o výkřik Rette dich, Tristan! (Tristane, zachraň se!) zůstalo publikum ochuzeno. Bez ohledu na tuto marginálii však čekal vyprodaný sál Grosses Festspielhausu (kde v publiku nechyběli například Rolando Villazón, Anna Samuil nebo Dmitry Belosselsky) v pravdě výjimečný večer.

Daniel Barenboim se uvedl poměrně energicky ještě před tím, než se vůbec chopil taktovky. Dirigentský stupínek se mu zdál být příliš blízko orchestru, a tak ho osobně odtáhl asi o metr dál… Jako by tím předznamenal i své aktuální pojetí Wagnerovy partitury. V pojetí mladých hudebníků z Blízkého východu se sice předehra vynořila z nádherných pianissim, ale poměrně záhy získala dramatičtější a rtuťovitější charakter, než bývá zvykem. Kdo čekal, že se Barenboim pokusí orchestrální úvod plynule propojit s následujícím druhým dějstvím opery, byl možná překvapen – dirigent vybudoval z ouvertury nečekaně efektní (a díky zvoleným tempům i relativně krátké) samostatné číslo, po jehož skončení si vychutnal zasloužené ovace publika.

Druhý akt Tristana pak tvořil zcela samostatnou část programu. Pro pěvce v něm bylo vyhrazeno vyvýšené pódium za orchestrem, a nutno poznamenat, že jim toto řešení akusticky nikterak nepomohlo. Projevilo se to hned vstupní scénou ženských protagonistek: vedle sytého a průrazného mezzosopránu Ekateriny Gubanovy v roli Brängany se stále ušlechtilý, ale přeci jen už méně znělý soprán Waltraud Meier v úloze Isoldy trochu ztrácel. Určitě se však vyplatilo „napnout uši“: pěvkyně má roli dokonale zažitou, umí odstínit a uvěřitelně podat takřka každou frázi, v jejím vokálním projevu je stále dost ženské smyslnosti, aby mohla být považována za jednu z největších představitelek této Wagnerovy postavy v celé provozovací historii Tristana a Isoldy.