Šaty dělají člověka aneb Šaty (ne)dělají operu

Dvouaktová opera Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka) Alexandra Zemlinského se vrací na jeviště Státní opery, kde její druhá verze zažila světovou premiéru v roce 1922. Exkluzivní dílo bylo nastudováno exkluzivním mezinárodním týmem. Inscenace je nesena velmi kvalitním hudebním nastudováním a výjimečným výkonem amerického tenoristy Josepha Dennise v hlavní roli. Přiléhavý režijně-scénografický koncept je místy i velmi nápaditý, přesto však upadá v některých částech do opakovaní nápadů až k pocitu monotónnosti.

Dílo lze charakterizovat jako operní konverzační komedii s rozsáhlými orchestrálními mezihrami i pasážemi a využitím bohatě obsazeného velkého orchestru. Hudební řeč je logickým pokračováním Zemlinského dosavadní tvorby a vykazuje výrazný vliv dobových skladatelů (v tomto případě především Richarda Strausse a Ericha Wolfganga Korngolda), které partitura připomíná i četným užitím líbivé melodiky a tanečních rytmů, a též hudebních citací a leitmotivů. Velká melodická lehkost a zároveň invence odkazují také k tradici klasické vídeňské operety. Samotný výběr látky je již méně typický v kontextu Zemlinského operního díla, který později dával přednost literárním látkám více rafinovaným až dekadentním (například dvakrát prozaická díla Oscara Wildea, dramata Klabunda, Josefa Klabana a André Gideho)

Autorem předlohy k opernímu libretu je klasik švýcarské literatury Gottfried Keller (1819–1890). Jeho novela Šaty dělají člověka pochází ze sbírky Lidé Seldwylští (1. svazek z roku 1856, 2. svazek až 1874, česky již 1900), ve které Keller satiricky a na mnoha místech s vybranou ironií a důmyslně zobrazuje maloměšťáctví lidí ze švýcarských malých měst i vesnic. Za terč si bere kocourkovské okouzlení maloměšťáků sebou samých, fascinace celebritami, vyhrocený lokalpatriotismus, nezdravý vztah k majetku, všudypřítomné pokrytectví i šíření zpráv pomluvami rychlejšími než poštovní posel i velmi závažný problém střetu individuálního zájmu se společenským v rámci menší sociální skupiny (otázka, která se prolíná většinou jeho literárních děl). Z této prvé sbírky pochází i světově proslulá tragická novela Romeo a Julie na vsi, kterou kongeniálně zhudebnil anglický skladatel Frederick Delius ve stejnojmenné opeře Romeo und Julia auf dem Dorfe / A Village Romeo and Juliet (německá verze 1907, anglická verze 1910). Ostatně G. Keller byl ve své době označován za Shakespeara novely a dodnes jeho význam spočívá především v mistrovství v tomto prozaickém žánru. Novela Šaty dělají člověka zpracovává zápletku do jisté míry ne nepodobnou Gogolovu Revizoru. Do usedlého městečka přichází cizinec, kterého všichni považují za kohosi jiného. V Kellerově úsměvném příběhu se to ne zcela vlastní vinou stane Václavu Strapinskému (Wenzel Strapinski), krejčímu bez práce, který je vybaven jen krásným vlastnoručně vyrobeným oblekem, skvostným pláštěm a kožešinovou čapkou. Váhavý hrdina se dostává do víru situací, které ho přivedou k nové identitě anonymně cestujícího hraběcího synka. Jeho ušlechtilým způsobům, které znal z chování svých zákazníků, podlehne takřka celé smyšlené městečko a místní prominentní dcerka propadne půvabům mladého muže. Jediný, kdo je skeptický ke Strapinskému původu, je její odmítnutý nápadník. Samozřejmě Strapinského skutečná identita je odhalena, dokonce potupným způsobem, když je zesměšněn maškarním průvodem z vedlejšího města. Nešťastného muže zachrání právě jeho milovaná snoubenka, která se švýcarskou praktičností raději volí pozici manželky dobrého krejčovského mistra než falešné hraběnky.

Autor operního libreta Leo Hirschfeld, píšící pod pseudonymem Leo Feld (1869–1924), byl dobově úspěšný novinář, dramatik, divadelní režisér i dramaturg a je dnes známý především jako autor libret k několika operám prvních dvou dekád 20. století. Spolu s otcem skladatele Ericha Wolfganga Korngolda Juliem přepracoval Tewelesovu komedii Polykratův prsten pro Korngoldovu stejnojmennou jednoaktovou operu (1916), dále spolupracoval například na libretu pro Eugena Francise Charlese d’Alberta  Scirocco (1921), na Gálově opeře Die heilige Ente (1923) a několika dalších, dnes již zcela zapomenutých operních opusech. Se Zemlinskym připravil již libreto jeho předchozí opery, pohádkového příběhu Der Traumgörge (komponováno 1906, posthumní premiéra 1980). Feld byl zkušeným literárním řemeslníkem, schopným tvůrcem konverzačních her a zkušeným adaptátorem předloh pro potřeby operního libreta. Bohužel u tak citlivé látky jako je Kellerova novela nedokázal adekvátně přetlumočit ironický obraz maloměsta s příznačným názvem Goldach (skutečný švýcarský Goldach se nachází v kantonu St. Gallen) a v jeho libretu došlo k posunu hlavních tří charakterů a jejich motivací. Libreto vykazuje dvě zásadní tendence oproti původní Kellerově próze – oproštění se od švýcarského koloritu a celková trivializace charakterů. Na cestě od původní novely přes libreto k prvé verzi opery až k výslednému textu druhé verze jsou i patrné především snahy o vytvoření skutečného protihráče Strapinského. Tak se z rozvážného a chytrého odmítnutého nápadníka Melchiora Böhniho, původně muže, který napoprvé rozezná nepravou identitu Strapinského, stal skutečný maloměstský zloduch, který chce zničit jak soka, tak jeho lásku k Nettchen. Určitého psychologického a motivačního zploštění došlo i u postav Strapinského a Nettchen. Přes všechnu snahu je ovšem velmi obtížné převést z novely úplnější a věrohodnější charakterizaci Strapinského, která se v původním textu odehrává především v popisu jeho myšlenek a rozhodnutí, nikoliv v interakci nebo dialogu. Strapinský v libretu nabírá až určité rysy hochštaplerství, když situaci místy vlastně bez skrupulí využívá. Tato změna „charakteru“ je již evidentní v prologu, kdy se Strapinský loučí s podnapilými kamarády. Původní scéna z novely, kdy samotný a trochu bezradný Strapinský kráčí osamělou silnicí, mnohem lépe charakterizuje Strapinského introverzi. Nettchen ve výsledném libretu získala velmi působivá lyrická místa, ale i její motivace (původně romantická představa lásky k mladému šlechtici nebo anarchistovi, nejlépe však obojí) a také její pozdější racionální rozhodnutí volit muže před hraběcím titulem nejsou situačně v libretu až tak čitelné. Právě jemné předivo motivací, vytříbený jazyk a jemná inteligentní ironie (která ale nikdy nesklouzává do parodie) jsou příznačné pro Kellerovy novely a tato nemožnost tlumočit výsostné literární prostředky se stává pak překážkou při využití jeho děl pro hudebně-dramatické opusy. Proto byla Kellerova literární díla jen výjimečně využita jako operní námět. Vedle již zmíněné Deliovy opery Romeo a Julie na vsi, která patří do zlatého, byť nečetného fondu anglické opery, je to ještě poslední opera švýcarského skladatele Richarda Fluryho (1896–1967) Der schlimm-heilige Vitalis (1963) a především další zhudebnění novely Šaty dělají člověka Švýcara Josepha Sudera (1892–1980). Jeho verze byla komponována v letech 1926 až 1934, ale byla uvedena na scénu až roku 1964. Skladatel a libretista v jedné osobě v podstatě důsledněji sledoval Kellerovu novelu než Leo Feld, ale také cítil určitou potřebu zviditelnit Strapinského motivace. Proto do libreta přidal Strapinského vášeň pro hru na housle a rozšířil jeho postavu o uměleckou individualitu a tvořivost v kontrastu s maloměstským prostředím. Suderova opera je dostupná v zajímavé nahrávce na labelu Orfeo (dirigent Uwe Mund).

V historii skladatelského díla Alexandra Zemlinského představují Šaty dělají člověka čtvrtou celovečerní operu. Po historicko-milostném dramatu Sarema (1897) z exotického prostředí Kavkazu, hudebně poplatném wagnerismu i verismu se Zemlinsky obrátil k pohádkovým až mytologickým látkám Es war einmal (Bylo nebylo, 1900) a Der Traumgörge (komponováno 1904–1906, ale posthumní premiéra až 1980). Prvá verze opery Kleider machen Leute byla premiérována ve vídeňské Volksoper roku 1910. S podobou díla původně ve třech aktech a prologem ale skladatel nebyl zcela spokojen, a tak podrobil dílo dalším hudebním i textovým revizím a úpravám, které vyústily v novou, dosti rozdílnou, verzi. Ač Zemlinsky nechtěl využívat svého postavení u souboru Neues Deutches Theater zřejmě po letech čekání a marných jednáních o novém uvedení opery, druhou verzi uvedl právě v Praze v premiéře 20. dubna 1922. Ujal se hudebního nastudování a získal pro hlavní role skvělé pěvce, tenoristu Richarda Kublu, v letech 1919–1923 řádného člena pražského německého souboru, a mladou sopranistku Mariu Müller. Maria Müller, mimochodem rodačka z Terezína, po krátkém angažmá v Praze (1921–1923) za několik let dobyla nejvýznamnější světové scény, deset sezón účinkovala například v Metropolitní opeře a od roku 1930 byla i hvězdou Wagnerova festivalu v Bayreuthu (kde se po II. světové válce usadila a také zde zemřela) a od roku 1931 také v různorodém repertoáru na salcburském festivalu. Po této opeře dosáhl Zemlinsky největšího operního úspěchu se dvěma operními aktovkami podle literárních předloh Oscara Wildea. Florentská tragédie (Eine florentinische Tragödie, 1917) a Trpaslík (Der Zwerg, 1922) se pak staly v době renesance Zemlinského díla od konce 80. let 20. století vedle jeho Lyrické symfonie jeho nejuváděnějšími díly. Zemlinsky při výběru předloh projevoval výjimečný cit pro divadelnost příběhů ale i určitou exkluzivitu se zjevnou slabostí pro dekadentní autory. Další operou se tak stalo Klabundovo zpracování orientální legendy Der Kreidekreis (Křídový kruh, 1933). Pohnuté osobní osudy a nutnost opakované emigrace z důvodů rasové perzekuce zabraňovaly dokončení Der König Kandaules (Král Kandaules) s využitím divadelní hry Andrého Gidea jako podkladu libreta. Operu, kterou skladatel považoval za svoje opus magnum, dokončil (především orchestraci) anglický muzikolog Anthony Beaumont. Od roku 1996 konečně dílo zaznělo na několika velkých a středních operních scénách, mimo jiné také v roce 2002 na festivalu v Salcburku.

Vzhledem k historickému významu Zemlinského a jeho působení v Praze v letech 1911 až 1927 v Neues Deutches Theater (ale i jako dirigenta symfonických koncertů českých i německých těles a klavírního doprovázeče vokálních koncertů), kdy zvedl úroveň místních produkcí na světovou laťku, je vysoce záslužné, že Státní opera Praha i Národní divadlo věnovaly a věnují Zemlinského odkazu velkou péči. Je třeba ale podotknout, že s českým operním souborem Národního divadla v Praze byl za života přímo spjat jen dvěma dirigentskými hostováními v roce 1933 (dvakrát Tannhäuser). Praha měla možnost se seznámit s wildeovskými aktovkami pod společným názvem Infantčiny narozeniny (Trpaslík) roku 1992 (osm představení). V nové době Státní opera Praha uvedla roku 2000 pod původním názvem Es war einmal (s deseti představeními). Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích nastudovalo roku 2007 Křídový kruh, a jedno představení bylo uvedeno i ve Stavovském divadle. Zemlinského opusy byly uvedeny i na několika koncertech a v rámci Zemlinského oslav a projektu Musica non grata byla uvedena i rekonstruovaná verze operního fragmentu Malva Gorkého předlohy v roce 2021 ve Státní opeře.

Současná inscenace přináší pečlivé hudební nastudování s krásným a hutným zvukem. Litevská dirigentka Giedrė Šlekytė zvládla na vysoké úrovni náročné požadavky partitury na souhru a barevnost orchestrálního zvuku. Zajistila i kvalitní součinnost se zpěváky. Určitým problémem by se snad mohla zdát stálá dosti vysoká intenzita zvuku, lyričtějším místům by možná více slušelo určité ztišení a menší zvuková okázalost. Výkon Orchestru Státní opery je možné označit za přesvědčivý a inspirovaný. Sboru Státní opery nějakou dobu trvalo, než se sezpíval. Nicméně pak byl jeho výkon odpovídající zadání.

Inscenační záměr nizozemské režisérky Jetske Mijnssen je pevně svázán s promyšleným scénografickým konceptem. Režisérka se v souladu s libretem soustředila na vykreslení jednotlivých charakterů, zastupujících maloměstské milieu. Největší péče je samozřejmě věnována Strapinskému, jehož tvářnost byla podle vyjádření na tiskové konferenci formována i podobou slavného filmového komika Bustera Keatona. Zde bych si dovolil oponovat, že výsledné gagy postavy spíše odkazují ke komice Harolda Lloyda (v podobě bez brýlí samozřejmě). Řada režijních nápadů vyznívá velmi zdařile (příjezd Strapinského do Goldachu, nabízení cigaret, přípravy Strapinského ke spánku atd.). Druhé dějství po scénografické proměně, když se konvexní tvar hlavní jevištní stavby mění v konkávní, přináší působivé a také naléhavé obrazy. Zásluhou režisérského pojetí si také celý večer zachovává lehkost hodnou tohoto vybraného operního titulu. Bohužel přílišné opakovaní některých akcí spěje ke stereotypu až vizuální monotónnosti, například velmi častý pohyb zpěváků na točně se stává pro diváka až únavným. Zmiňovaná scéna v prologu (inscenovaná ve stylu buddies movies) pak nastavuje jinak Strapinského charakter. Ten v pomačkaném plášti, v uváleném obleku s povolenou kravatou a vypelichanou kožešinovou čapkou jen málo může evokovat fascinaci goldašských obyvatel nádherně vystrojenou celebritou náhodně přijíždějící do jejich městečka. Tím je zápletce poněkud od počátku ubrána při vší stylizaci věrohodnost.

Podle sdělení německé kostýmní výtvarnice Julie Kathariny Berndt bylo ušito kolem 120 kostýmů speciálně pro tuto inscenaci a tato péče optické stránce jasně prospívá. Většina střihů (byť ne zcela důsledně) pak vychází z doby premiéry 2. verze, tedy ze „zlatých“ dvacátých let. Otázkou zůstává již uvedená výtka vůči kostýmu Strapinského, oděvu, kterým má oslnit obyvatele maloměsta Goldachu. Stejně tak jednotný kostým pro obě dějství pro postavu Nettchen nijak neuchvátí ani vybranou barvou ani baretem, který má zřejmě zvyšovat koketní stránku charakteru. Paradoxně kostýmy ostatních postav působí elegantněji a více vypovídají o charakteru těchto vedlejších postav. Rakouský scénograf Herbert Murauer vytvořil spolehlivou funkční, velmi jednoduchou až minimalistickou scénu ve vybrané omezené barevnosti s intenzivním použitím točny. Světelný design (Bernd Pukrabek) působí zcela adekvátně a souladně v rámci inscenace. Nelze opominout přínos choreografie (Dustin Klein), která výrazně dynamizuje pohyb na jevišti a dává inscenaci žádanou lehkost.

Protagonistou představení je zcela určitě hostující americký tenorista Joseph Dennis. U málokterého interpreta nalézáte takovou jednotu pěveckého, pohybového a hereckého talentu. V takřka ideálním spojení zpívajícího herce umělec vytváří postavu ve zvolené režijní stylizaci, kterou ovšem nikdy nepřehání. Hlasové prostředky typu charakterního tenoristy (a nejedná se v žádném případě o italský typ hlasu, jeho hlas je posazen poněkud vzadu, což způsobuje menší nosnost po sále), vynikají příjemným témbrem, skvělou schopností výrazu, výbornou výslovností a lahodným legátem. Zdařile mu v nepříliš vděčně, a v podstatě jednostrunné roli Nettchen sekunduje sopranistka Jana Sibera. Hlas o premiéře působil zpočátku trochu stísněně, o to působivěji vyzněla pozdější již rozezpívaná lyrická místa (sólové číslo písně na text Heineho a zamilovaný duet). Interpretka v roli především zdůrazňuje koketnost, tak jak i v jiných již nastudovaných partech. Pěvecký a herecký prostor pro „zloducha“ příběhu Melchiora Böhniho je v rámci inscenace příliš malý. Ve spolehlivém podání rakouského barytonisty Markuse Buttera herecky a částečně pěvecky inklinoval (možná zbytečně) k parodii. Z dalších patnácti menších a epizodických rolí zaujali zejména David Nykl (Kočí), Jan Hnyk (Mladší syn Pütschli-Nievergelt) a Ivo Hrachovec v propracované studii Hostinského. Většina sólistů víceméně zvládla německy zpívaný text, občas na úkor srozumitelnosti a kvality frázování.

Státní opera touto inscenací předvedla exkluzivní operní titul exkluzivního skladatele, který je historicky svázán nejen s budovou Neues Deutches Theater. Zemlinského Šaty dělají člověka je titul bezpochyby zajímavý, ovšem jedná se o dílo určené spíše pro operní labužníky. Bylo by bláhové se domnívat, že takto výlučný titul by se mohl stát repertoárovou operou. V této souvislosti je třeba připomenout dva zásadnější pozdní tituly ze Zemlinského operní tvorby Křídový kruh a Král Kandaules, které nebyly v Praze dosud inscenovány, a které by uměleckou osobnost Zemlinského dokreslily v úplnosti jeho pozdní tvorby. Další otázkou pro mě zůstávají dvě premiéry při totožném obsazení, zřejmě jako úlitba potřebám předplatného.

Musica non grata – Alexander Zemlinsky: Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka)
I. premiéra: 24. února 2023, 19:00 hodin
Státní opera Praha

Inscenační tým
Režie: Jetske Mijnssen
Scéna: Herbert Murauer
Kostýmy: Julia Katharina Berndt
Choreografie: Dustin Klein
Světelný design: Bernd Purkrabek
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Obsazení
Joseph Dennis (Wenzel Strapinsky, krejčí ze Seldwyly)
Daniel Matoušek (1. krejčovský tovaryš)
Michal Marhold (2. krejčovský tovaryš)
Jaroslav Patočka (Úřední rada)
Jana Sibera (Nettchen, jeho dcera)
Markus Butter (Melchior Böhni)
Pavel Švingr (Adam Litumlei)
Jan Maria Hájek (Polykarpus Federspiel)
Philippe Castagner (Starší syn dom Häberlein)
Stanislava Jirků (Paní Häberleinová)
Jan Hnyk (Mladší syn domu Pütschli-Nievergelt)
David Nykl (Kočí)
Ivo Hrachovec (Hostinský „U Váhy“)
Lucie Svačinková (Hostinská)
Eliška Mourečková (Kuchařka)
Nenad Milanovič (Sklepník)
Lucie Bildová (Pikolík)

Orchestr a Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla