Šaty dělají člověka aneb Šaty (ne)dělají operu

Autor operního libreta Leo Hirschfeld, píšící pod pseudonymem Leo Feld (1869–1924), byl dobově úspěšný novinář, dramatik, divadelní režisér i dramaturg a je dnes známý především jako autor libret k několika operám prvních dvou dekád 20. století. Spolu s otcem skladatele Ericha Wolfganga Korngolda Juliem přepracoval Tewelesovu komedii Polykratův prsten pro Korngoldovu stejnojmennou jednoaktovou operu (1916), dále spolupracoval například na libretu pro Eugena Francise Charlese d’Alberta  Scirocco (1921), na Gálově opeře Die heilige Ente (1923) a několika dalších, dnes již zcela zapomenutých operních opusech. Se Zemlinskym připravil již libreto jeho předchozí opery, pohádkového příběhu Der Traumgörge (komponováno 1906, posthumní premiéra 1980). Feld byl zkušeným literárním řemeslníkem, schopným tvůrcem konverzačních her a zkušeným adaptátorem předloh pro potřeby operního libreta. Bohužel u tak citlivé látky jako je Kellerova novela nedokázal adekvátně přetlumočit ironický obraz maloměsta s příznačným názvem Goldach (skutečný švýcarský Goldach se nachází v kantonu St. Gallen) a v jeho libretu došlo k posunu hlavních tří charakterů a jejich motivací. Libreto vykazuje dvě zásadní tendence oproti původní Kellerově próze – oproštění se od švýcarského koloritu a celková trivializace charakterů. Na cestě od původní novely přes libreto k prvé verzi opery až k výslednému textu druhé verze jsou i patrné především snahy o vytvoření skutečného protihráče Strapinského. Tak se z rozvážného a chytrého odmítnutého nápadníka Melchiora Böhniho, původně muže, který napoprvé rozezná nepravou identitu Strapinského, stal skutečný maloměstský zloduch, který chce zničit jak soka, tak jeho lásku k Nettchen. Určitého psychologického a motivačního zploštění došlo i u postav Strapinského a Nettchen. Přes všechnu snahu je ovšem velmi obtížné převést z novely úplnější a věrohodnější charakterizaci Strapinského, která se v původním textu odehrává především v popisu jeho myšlenek a rozhodnutí, nikoliv v interakci nebo dialogu. Strapinský v libretu nabírá až určité rysy hochštaplerství, když situaci místy vlastně bez skrupulí využívá. Tato změna „charakteru“ je již evidentní v prologu, kdy se Strapinský loučí s podnapilými kamarády. Původní scéna z novely, kdy samotný a trochu bezradný Strapinský kráčí osamělou silnicí, mnohem lépe charakterizuje Strapinského introverzi. Nettchen ve výsledném libretu získala velmi působivá lyrická místa, ale i její motivace (původně romantická představa lásky k mladému šlechtici nebo anarchistovi, nejlépe však obojí) a také její pozdější racionální rozhodnutí volit muže před hraběcím titulem nejsou situačně v libretu až tak čitelné. Právě jemné předivo motivací, vytříbený jazyk a jemná inteligentní ironie (která ale nikdy nesklouzává do parodie) jsou příznačné pro Kellerovy novely a tato nemožnost tlumočit výsostné literární prostředky se stává pak překážkou při využití jeho děl pro hudebně-dramatické opusy. Proto byla Kellerova literární díla jen výjimečně využita jako operní námět. Vedle již zmíněné Deliovy opery Romeo a Julie na vsi, která patří do zlatého, byť nečetného fondu anglické opery, je to ještě poslední opera švýcarského skladatele Richarda Fluryho (1896–1967) Der schlimm-heilige Vitalis (1963) a především další zhudebnění novely Šaty dělají člověka Švýcara Josepha Sudera (1892–1980). Jeho verze byla komponována v letech 1926 až 1934, ale byla uvedena na scénu až roku 1964. Skladatel a libretista v jedné osobě v podstatě důsledněji sledoval Kellerovu novelu než Leo Feld, ale také cítil určitou potřebu zviditelnit Strapinského motivace. Proto do libreta přidal Strapinského vášeň pro hru na housle a rozšířil jeho postavu o uměleckou individualitu a tvořivost v kontrastu s maloměstským prostředím. Suderova opera je dostupná v zajímavé nahrávce na labelu Orfeo (dirigent Uwe Mund).

V historii skladatelského díla Alexandra Zemlinského představují Šaty dělají člověka čtvrtou celovečerní operu. Po historicko-milostném dramatu Sarema (1897) z exotického prostředí Kavkazu, hudebně poplatném wagnerismu i verismu se Zemlinsky obrátil k pohádkovým až mytologickým látkám Es war einmal (Bylo nebylo, 1900) a Der Traumgörge (komponováno 1904–1906, ale posthumní premiéra až 1980). Prvá verze opery Kleider machen Leute byla premiérována ve vídeňské Volksoper roku 1910. S podobou díla původně ve třech aktech a prologem ale skladatel nebyl zcela spokojen, a tak podrobil dílo dalším hudebním i textovým revizím a úpravám, které vyústily v novou, dosti rozdílnou, verzi. Ač Zemlinsky nechtěl využívat svého postavení u souboru Neues Deutches Theater zřejmě po letech čekání a marných jednáních o novém uvedení opery, druhou verzi uvedl právě v Praze v premiéře 20. dubna 1922. Ujal se hudebního nastudování a získal pro hlavní role skvělé pěvce, tenoristu Richarda Kublu, v letech 1919–1923 řádného člena pražského německého souboru, a mladou sopranistku Mariu Müller. Maria Müller, mimochodem rodačka z Terezína, po krátkém angažmá v Praze (1921–1923) za několik let dobyla nejvýznamnější světové scény, deset sezón účinkovala například v Metropolitní opeře a od roku 1930 byla i hvězdou Wagnerova festivalu v Bayreuthu (kde se po II. světové válce usadila a také zde zemřela) a od roku 1931 také v různorodém repertoáru na salcburském festivalu. Po této opeře dosáhl Zemlinsky největšího operního úspěchu se dvěma operními aktovkami podle literárních předloh Oscara Wildea. Florentská tragédie (Eine florentinische Tragödie, 1917) a Trpaslík (Der Zwerg, 1922) se pak staly v době renesance Zemlinského díla od konce 80. let 20. století vedle jeho Lyrické symfonie jeho nejuváděnějšími díly. Zemlinsky při výběru předloh projevoval výjimečný cit pro divadelnost příběhů ale i určitou exkluzivitu se zjevnou slabostí pro dekadentní autory. Další operou se tak stalo Klabundovo zpracování orientální legendy Der Kreidekreis (Křídový kruh, 1933). Pohnuté osobní osudy a nutnost opakované emigrace z důvodů rasové perzekuce zabraňovaly dokončení Der König Kandaules (Král Kandaules) s využitím divadelní hry Andrého Gidea jako podkladu libreta. Operu, kterou skladatel považoval za svoje opus magnum, dokončil (především orchestraci) anglický muzikolog Anthony Beaumont. Od roku 1996 konečně dílo zaznělo na několika velkých a středních operních scénách, mimo jiné také v roce 2002 na festivalu v Salcburku.

Vzhledem k historickému významu Zemlinského a jeho působení v Praze v letech 1911 až 1927 v Neues Deutches Theater (ale i jako dirigenta symfonických koncertů českých i německých těles a klavírního doprovázeče vokálních koncertů), kdy zvedl úroveň místních produkcí na světovou laťku, je vysoce záslužné, že Státní opera Praha i Národní divadlo věnovaly a věnují Zemlinského odkazu velkou péči. Je třeba ale podotknout, že s českým operním souborem Národního divadla v Praze byl za života přímo spjat jen dvěma dirigentskými hostováními v roce 1933 (dvakrát Tannhäuser). Praha měla možnost se seznámit s wildeovskými aktovkami pod společným názvem Infantčiny narozeniny (Trpaslík) roku 1992 (osm představení). V nové době Státní opera Praha uvedla roku 2000 pod původním názvem Es war einmal (s deseti představeními). Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích nastudovalo roku 2007 Křídový kruh, a jedno představení bylo uvedeno i ve Stavovském divadle. Zemlinského opusy byly uvedeny i na několika koncertech a v rámci Zemlinského oslav a projektu Musica non grata byla uvedena i rekonstruovaná verze operního fragmentu Malva Gorkého předlohy v roce 2021 ve Státní opeře.

Současná inscenace přináší pečlivé hudební nastudování s krásným a hutným zvukem. Litevská dirigentka Giedrė Šlekytė zvládla na vysoké úrovni náročné požadavky partitury na souhru a barevnost orchestrálního zvuku. Zajistila i kvalitní součinnost se zpěváky. Určitým problémem by se snad mohla zdát stálá dosti vysoká intenzita zvuku, lyričtějším místům by možná více slušelo určité ztišení a menší zvuková okázalost. Výkon Orchestru Státní opery je možné označit za přesvědčivý a inspirovaný. Sboru Státní opery nějakou dobu trvalo, než se sezpíval. Nicméně pak byl jeho výkon odpovídající zadání.