Šaty dělají člověka aneb Šaty (ne)dělají operu

Inscenační záměr nizozemské režisérky Jetske Mijnssen je pevně svázán s promyšleným scénografickým konceptem. Režisérka se v souladu s libretem soustředila na vykreslení jednotlivých charakterů, zastupujících maloměstské milieu. Největší péče je samozřejmě věnována Strapinskému, jehož tvářnost byla podle vyjádření na tiskové konferenci formována i podobou slavného filmového komika Bustera Keatona. Zde bych si dovolil oponovat, že výsledné gagy postavy spíše odkazují ke komice Harolda Lloyda (v podobě bez brýlí samozřejmě). Řada režijních nápadů vyznívá velmi zdařile (příjezd Strapinského do Goldachu, nabízení cigaret, přípravy Strapinského ke spánku atd.). Druhé dějství po scénografické proměně, když se konvexní tvar hlavní jevištní stavby mění v konkávní, přináší působivé a také naléhavé obrazy. Zásluhou režisérského pojetí si také celý večer zachovává lehkost hodnou tohoto vybraného operního titulu. Bohužel přílišné opakovaní některých akcí spěje ke stereotypu až vizuální monotónnosti, například velmi častý pohyb zpěváků na točně se stává pro diváka až únavným. Zmiňovaná scéna v prologu (inscenovaná ve stylu buddies movies) pak nastavuje jinak Strapinského charakter. Ten v pomačkaném plášti, v uváleném obleku s povolenou kravatou a vypelichanou kožešinovou čapkou jen málo může evokovat fascinaci goldašských obyvatel nádherně vystrojenou celebritou náhodně přijíždějící do jejich městečka. Tím je zápletce poněkud od počátku ubrána při vší stylizaci věrohodnost.

Podle sdělení německé kostýmní výtvarnice Julie Kathariny Berndt bylo ušito kolem 120 kostýmů speciálně pro tuto inscenaci a tato péče optické stránce jasně prospívá. Většina střihů (byť ne zcela důsledně) pak vychází z doby premiéry 2. verze, tedy ze „zlatých“ dvacátých let. Otázkou zůstává již uvedená výtka vůči kostýmu Strapinského, oděvu, kterým má oslnit obyvatele maloměsta Goldachu. Stejně tak jednotný kostým pro obě dějství pro postavu Nettchen nijak neuchvátí ani vybranou barvou ani baretem, který má zřejmě zvyšovat koketní stránku charakteru. Paradoxně kostýmy ostatních postav působí elegantněji a více vypovídají o charakteru těchto vedlejších postav. Rakouský scénograf Herbert Murauer vytvořil spolehlivou funkční, velmi jednoduchou až minimalistickou scénu ve vybrané omezené barevnosti s intenzivním použitím točny. Světelný design (Bernd Pukrabek) působí zcela adekvátně a souladně v rámci inscenace. Nelze opominout přínos choreografie (Dustin Klein), která výrazně dynamizuje pohyb na jevišti a dává inscenaci žádanou lehkost.

Protagonistou představení je zcela určitě hostující americký tenorista Joseph Dennis. U málokterého interpreta nalézáte takovou jednotu pěveckého, pohybového a hereckého talentu. V takřka ideálním spojení zpívajícího herce umělec vytváří postavu ve zvolené režijní stylizaci, kterou ovšem nikdy nepřehání. Hlasové prostředky typu charakterního tenoristy (a nejedná se v žádném případě o italský typ hlasu, jeho hlas je posazen poněkud vzadu, což způsobuje menší nosnost po sále), vynikají příjemným témbrem, skvělou schopností výrazu, výbornou výslovností a lahodným legátem. Zdařile mu v nepříliš vděčně, a v podstatě jednostrunné roli Nettchen sekunduje sopranistka Jana Sibera. Hlas o premiéře působil zpočátku trochu stísněně, o to působivěji vyzněla pozdější již rozezpívaná lyrická místa (sólové číslo písně na text Heineho a zamilovaný duet). Interpretka v roli především zdůrazňuje koketnost, tak jak i v jiných již nastudovaných partech. Pěvecký a herecký prostor pro „zloducha“ příběhu Melchiora Böhniho je v rámci inscenace příliš malý. Ve spolehlivém podání rakouského barytonisty Markuse Buttera herecky a částečně pěvecky inklinoval (možná zbytečně) k parodii. Z dalších patnácti menších a epizodických rolí zaujali zejména David Nykl (Kočí), Jan Hnyk (Mladší syn Pütschli-Nievergelt) a Ivo Hrachovec v propracované studii Hostinského. Většina sólistů víceméně zvládla německy zpívaný text, občas na úkor srozumitelnosti a kvality frázování.

Státní opera touto inscenací předvedla exkluzivní operní titul exkluzivního skladatele, který je historicky svázán nejen s budovou Neues Deutches Theater. Zemlinského Šaty dělají člověka je titul bezpochyby zajímavý, ovšem jedná se o dílo určené spíše pro operní labužníky. Bylo by bláhové se domnívat, že takto výlučný titul by se mohl stát repertoárovou operou. V této souvislosti je třeba připomenout dva zásadnější pozdní tituly ze Zemlinského operní tvorby Křídový kruh a Král Kandaules, které nebyly v Praze dosud inscenovány, a které by uměleckou osobnost Zemlinského dokreslily v úplnosti jeho pozdní tvorby. Další otázkou pro mě zůstávají dvě premiéry při totožném obsazení, zřejmě jako úlitba potřebám předplatného.

Musica non grata – Alexander Zemlinsky: Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka)
I. premiéra: 24. února 2023, 19:00 hodin
Státní opera Praha

Inscenační tým
Režie: Jetske Mijnssen
Scéna: Herbert Murauer
Kostýmy: Julia Katharina Berndt
Choreografie: Dustin Klein
Světelný design: Bernd Purkrabek
Dramaturgie: Jitka Slavíková

Obsazení
Joseph Dennis (Wenzel Strapinsky, krejčí ze Seldwyly)
Daniel Matoušek (1. krejčovský tovaryš)
Michal Marhold (2. krejčovský tovaryš)
Jaroslav Patočka (Úřední rada)
Jana Sibera (Nettchen, jeho dcera)
Markus Butter (Melchior Böhni)
Pavel Švingr (Adam Litumlei)
Jan Maria Hájek (Polykarpus Federspiel)
Philippe Castagner (Starší syn dom Häberlein)
Stanislava Jirků (Paní Häberleinová)
Jan Hnyk (Mladší syn domu Pütschli-Nievergelt)
David Nykl (Kočí)
Ivo Hrachovec (Hostinský „U Váhy“)
Lucie Svačinková (Hostinská)
Eliška Mourečková (Kuchařka)
Nenad Milanovič (Sklepník)
Lucie Bildová (Pikolík)

Orchestr a Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla