Seismc: na vratké půdě

  1. 1
  2. 2
Nevím, zda má francouzština ekvivalent pro frazém „mít pevnou půdu pod nohama“. Interpreti koprodukčního projektu scénografky Marie Gourdain, s příznačným názvem Seismic, ji však rozhodně nemají a statečně s její absencí bojují po celou hodinu při ztvárňování téže metaforické situace. Novinka na repertoáru divadla Ponec totiž jeviště proměňuje v moře tektonických desek, na nichž se performeři pohybují s vypětím fyzických sil, s marnou snahou po dosažení trvalé rovnováhy a neméně marnou touhu po vytvoření jakéhokoli stabilního systému.

Marie Gourdain & Felix Baumann – Seismic (foto Vojtěch Brtnický)

Seismic je postaveno na pohybovém humoru a interpretačních individualitách. Tektonické desky, skutečné dřevěné desky spočívající na nestejně vysokých a nevyvážených pružinách nebo nerovnoměrně tvarovaných nohou, jež při doteku nevypočitatelně vibrují, jsou nestabilním povrchem, který čtveřice odvážlivců překonává na cestě za nesplnitelnými snahami (pátá interpretka na premiéře chyběla kvůli zranění, ale ostatní vyplnili všechny situace hry tak, že by divák bez dodatečné informace nepostřehl, že někdo schází). Ať už se pohybují jako jedinci, dvojice či skupina, nevyzpytatelný pohyb podloží je vždy zradí a dostává do nových konstelací, vhání do interakce anebo v akci zabraňuje. Do hry vstupuje náhoda, ačkoli ne přímo improvizace. Ale choreografie na pohybujícím se povrchu vyžaduje jistě více než jen pohybovou paměť a není pochyb, že kolem závazně daných bodů, setkání a interakcí se rozehrává i mnoho neočekávaného, na co musí všichni bezprostředně reagovat. Napětí je tedy už v samotné podstatě, je to podobný princip rizika, jakým disponuje coby vrozenou vlastností nový cirkus a ekvilibristika.

Marie Gourdain & Felix Baumann – Seismic (foto Vojtěch Brtnický)

Performeři manipulují s menšími dřevěnými kvádry připomínajícími cihly, hledají a shromažďují je, zápasí o ně anebo se spojenými silami snaží vystavět z nich skulptury, které by odolaly kmitům podloží. Desky jsou však částečně postaveny právě na nich, takže usilovná práce na jejich shromáždění je také pohybovým vyjádřením dalšího českého úsloví o řezání větve, na které sedíme. Čím zbytečnější se snaha jeví zvenčí, tím usilovněji se performeři za imaginárním cílem pachtí, a vytvářejí dokonalý obraz marnosti, který můžeme dobře vztáhnout na jeden lidský život i na celou civilizaci.

Vztahy mezi performery se proměňují, mísí se zde snahy o sblížení a vzájemnou pomoc na straně jedné s úmyslem získat jeden nad druhým nadvládu či uspět sám na straně druhé, ale z podstaty nestabilního prostředí je nevyhnutelné dojít k podpoře a pomoci, což je možná tím nejdůležitějším sdělením. Herecky ve skupině vyniká především Halka Třešňáková, která vyjadřuje pouhým pohledem celou škálu emocí a rozpoložení. Její duet s Felixem Baumannem, který je spoluautorem díla, střídá polohy téměř milostného zaujetí s čistokrevným bojem o rekvizitu, jež sama o sobě vlastně není k ničemu dobrá. Nejen tato situace divákovi zůstane jistě v paměti a snad jej rozesměje tragikomičností celého toho počínání.

Marie Gourdain & Felix Baumann – Seismic (foto Vojtěch Brtnický)

Představení je po formální stránce postaveno variačně, jako řada scén se společným tématem, což je dáno právě scénografickým principem. Každé scénka, výjev či obraz nutně zahrnuje hledání rovnováhy a zároveň její neúprosnou ztrátu. Je to neměnný rámec, ale zároveň poskytuje onu svobodu, díky níž bude každá repríza jiným představením. Kompozice se drží populárního kaleidoskopického strukturování, bez narace, jako kdybychom se dívali na rozpohybovaný obraz, ačkoli pojítkem a jistou gradací je přibývající množství dřevěných kvádříků.

I samotnou důmyslnou scénografii (Jan Tomšů) můžeme vnímat jako samostatné výtvarné dílo, v podstatě kinetickou sochu. Celý projekt se tím posouvá od inscenace více k performativní instalaci (vytvořit s pomocí této kinetické scény zcela improvizované představení by byla ještě větší výzva). Scénu zároveň dokreslují změny nálad dosažené proměnami barvy a intenzity světla v designu Zuzany Režné, která pracuje především s odstíny žluté, modré či fialové, a nenásilně vytváří iluzi proměny prostoru, barvy samozřejmě i zvýrazňují emoce, podle toho, zda jsou povzbuzující či uklidňující. Stejně tak i hudba oscilující od minimalismu k elektronice podporuje vrcholy jednotlivých situací.

Marie Gourdain & Felix Baumann – Seismic (foto Vojtěch Brtnický)

Na Seismic bych ještě ráda demonstrovala, Marie jistě promine, vratkost interpretace pohybových děl. Víte, mohla bych být tvrdá a zasmečovat, že metafora života s nepevnou půdou pod nohama je podaná divákům dosti „po lopatě“ a je příliš snadnou cestou k úspěchu vzít si téma, které s většinou diváků jistojistě zarezonuje; že motiv snahy o stavbu či věž dosahující maximálních výšin bychom mohli sledovat až k mýtu o babylonské věži, a není tedy nový; že podobně jako s dřevěnými kvádříky vlastně pracuje i Viktor Černický se svými židlemi; že balancování na plošině, která pro performery znamená nebezpečí pádu, nám představil před pár lety v poslední části své pohybové instalace Tentative Approaches to a Point of Suspention také francouzský umělec Yoann Bourgeois. Anebo že přeci každý ví, že dnešní svět je ze své podstaty pohyblivý, proměnlivý a že nic takového jako trvalá vyváženost a harmonie neexistuje (protože takový stav znamená stagnaci, ale náš vesmír je ve stavu permanentní změny), takže takovou samozřejmost vůbec publiku nemusíme sdělovat, a že ani zobrazovat marnost lidského snažení o trvalé výsledky na tomto světě, není nové téma, neboť sahá až k pověsti o Sysifovi… Pozor! Neříkám, že si to myslím! Jen ukazuji, jak snadno bych mohla tentýž obsah interpretoval pozitivně i negativně.

Marie Gourdain & Felix Baumann – Seismic (foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments