Setkání s Chopinem a Sandovou

O složitostech geneze inscenace se můžeme jen domýšlet, ale jakkoli byla zřejmě obtížná, trojice umělců, na jejichž spolupráci se ustálila, je podílem na výsledném tvaru zcela harmonická. Dalším spolutvůrcem atmosféry je ovšem také samotný intimní prostor Werichovy vily, v němž jsou interpreti divákům opravdu na dosah. Prostor ostatně evokuje spíš soukromý umělecký salón než divadelní svět. Divák tak má na dosah i rekvizity a zprvu i tápe nad tím, která část místnosti je určena jemu, která performerům, kterých předmětů se smí dotýkat a zda jsou součástí interiéru domu nebo již scény. O patřičném vytyčení prostoru vyhrazeného interpretům tak rozhoduje především světelný design. Trámy a silná stavba snad komínu procházejícího středem budovy zapříčiňují, že vždy část diváků má ve svém zorném poli jen určitý výsek plochy, na níž se představení odehrává, z některých pozic například nikdy nevidíme klavíristu, určitý volný prostor si pro sebe více ponechává tanečník, zatímco herečka se stále vrací k pohodlnému nábytku. Že divák nevidí vždy vše, ale není chybou nebo nevýhodou, spíš organickou součástí představení, které mu předurčuje nevyhnutelný výběr úhlu pohledu, kterým bude dění sledovat. (A konec konců i vybízí k tomu, aby přišel znovu a zvolil jiný.)

Nejedná se o životopisné drama s vybudovanými dialogy, a přesto se před diváky rozvine celý vztah hudebníka a spisovatelky, tak jak jej ona vidí zpětně, úsek svého bohatého života prožitého po boku neduživého génia. Text vycházející z „historických pramenů a dopisů“ zaručuje se autenticitou. Martin Dvořák si pro sebe ponechal jen jeho zlomek a scénu zaplnil fyzicky, zatímco Kateřina Macháčková ji opanovala hlasem a svou ženskou, až mateřskou energií.

Na jedné straně je tu tedy příběh sám, který se před námi rozvíjí s překvapující barvitostí a probouzí zcela konkrétní představy. Setkání spisovatelky s mladým skladatelem, odjezd s její rodinou a pobyt na Mallorce – nepochybně i na bohémskou Paříž pozoruhodně svobodný vztah – onemocnění i tvůrčí vzlety, život v Paříži, strach z koncertování, udolávání umělce nemocí a skleslými náladami, bouřlivý rozchod… Čistě pragmaticky můžeme poděkovat už jen za historický vhled do jedné epochy a do života dvou umělců, přinejmenším Chopinův životopis je tu podán přímo na zlatém podnose.

Současně je tento příběh obrazem jednoho neobvyklého vztahu a skrze slova George Sandové vhledem do nitra zralé ženy bilancující jednu etapu svého života. A je i metaforický a nadčasový, odkrývá se v něm totiž i obecný konflikt povah a konflikt v člověku samém, odkrývána je duše vztahu i nitro muže a ženy v situacích a rolích, které může prožít i kdokoli z nás. Text je poetický a niterný, ale zaznívá místy s břitkou ironií, je neokázale věcný i překvapivě košatý, ne cynický, ale také ne sentimentální. Kateřina Macháčková se do stárnoucí George Sandové vtělila jako do šatů na míru, životní zkušenost a opravdovost je zcela autentická, v jejím hlase zní něha i ironie, bez trpkosti a výčitek, její Sandová je silná a sebevědomá žena, vědomá si svých vlastních rozporů, neodvrací se od pravdy a přijímá cele samu sebe, svou minulost, svůj odkaz.

Během večera zní všechna Chopinova preludia a ožívají především skrze tělo tanečníka. Nakládá s hudbou velmi energicky a prostor je mu téměř malý, především v okamžicích, kdy přechází do převalů nebo potřebuje rozmach. V těsném prostoru podkroví můžeme zapomenout na běh či skok, a tak se pohyb přelévá především v horizontále či při zemi. Moderní choreografie není ilustrací děje, vyjadřuje tok hudby a emocí vyvěrajících ze situací, které mezi postavami vznikají, většinou následuje pohybová variace po delším monologu, po otevření nového motivu. Oba interpreti se sice především míjejí, jako kdyby tanečník-Chopin byl vzpomínkou a obrazem, který ožívá jen jako projekce v mysli spisovatelky, ale jsou tu i místa letmých doteků a pevných obětí, jež jsou pak okamžiky nejsilnějšími. Jako každý tvůrce, když staví choreografie sám na sebe, zná své tělo, svůj nástroj a může si hrát s jeho limity, Martin Dvořák využívá své flexibility, napíná sílu do krajností, o nichž ví jen sám, že se na jejich hraně může pohybovat. Tančí výrazně dynamicky, s úsporným výrazem tváře, emoce procházejí tělesnou energií, která je tím prudší v okamžicích, jež mají zobrazovat tvůrčí nadšení nebo naopak souboj s nemocí. Kostýmy interpretů jsou jednoduché, pro herečku v černé, pro tanečníka v temně zelené tlumené barvě, beze snahy o historický realismus. Pracuje se s detaily a každá věc má svůj účel: stoh knih, růže, popsané listy papíru i sklenice s vodou.

Inscenace je sugestivní a přináší mnoho momentů, s nimiž se může divák ztotožnit, protože okamžiky bilancování, pohledu na své mladší já, přicházejí pravidelně mnohokrát za život a neomezují se jen na tu bilanci konečnou. Divák, jenž touží po emocích, ale současně po kultivovanosti, bude spokojen. Jde o projekt multižánrový, ovšem ne o experimentální nebo alternativní divadlo, nebude pro toho, kdo vyhledává absolutně nový pohled na svět, neodehrává se v něm nic šokujícího a drastického. Je přiměřeně realistický, přiměřeně nenarativní, minimalistický, rozezvučí v člověku některé struny, ale netrhá je. Během prázdnin se bude hrát ještě třikrát, 7. a 29. července a 26. srpna.

Chopin_Sandová (Milostné preludium)
Scénář, režie a choreografie: Martin Dvořák
Hudba: Fryderyk Chopin (Preludia 1-26)
Kostýmy: Jindra Rychlá
Režijní a dramaturgická spolupráce: Lucie Hrochová
Světla: František Kumhala
Spolupráce na textu: Dana Radová a Zuzana Bydžovská
Účinkují: Kateřina Macháčková, Martin Dvořák a Kostiantyn Tyshko (klavír)

Premiéra 23. června 2020, Werichova vila