Seznamte se: Josef Kurfiřt

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Josef Kurfiřt – dirigent, pěvec (baryton)

Kdy a kde jsem se narodil

16. září 1990 v Liberci.

Moje rodina a její vztah k hudbě

Moji rodiče se hudbou živí. Maminka zpívá ve sboru libereckého Divadla F. X. Šaldy a taťka hraje na lesní roh v divadelním orchestru. Oba navíc vyučují na libereckých „zuškách“. Mohu tedy říci, že náš vztah k hudbě, a především té klasické, byl a je velmi intenzivní. Rodinné prostředí mne tedy rozhodně nasměrovalo k cestě, po které jsem se vydal.

Jaké byly moje hudební začátky

Od nejútlejšího věku jsem se denně s hudbou setkával doma, v divadle a v základní umělecké škole. Záhy jsem do ní začal chodit na klavír, ale zůstal jsem u něj jen tři roky. Od deseti let jsem ale začal dostávat hodiny lesního rohu od tatínka a horně jsem se věnoval deset let. Hrál jsem v symfonickém a dechovém orchestru ZUŠ Liberec – Frýdlantská a užil jsem si i hodně „komořiny“. V prvním ročníku gymnázia jsem pak mamku požádal, aby zkusila můj hlas a z pokusu se vyklubaly čtyři tvořivé roky, po kterých jsem byl přijat na Pražskou konzervatoř.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Mám dva hlavní obory, ale na klasický zpěv jsem se hlásil na konzervatoř jako první, začnu tedy zpěvem. K němu mne přivedla láska k opeře a především účinkování v opeře Macbeth v Divadle F. X. Šaldy v prvním ročníku gymnázia. Ztvárnil jsem tam němou roli Fleance, syna jedné z hlavních postav, a divadelní, operní prostředí mne natolik pohltilo, že jsem chtěl zpívat na profesionální úrovni. K dirigování mne nasměrovaly nepochybně roky v orchestrech, kde jsem práci dirigenta viděl zblízka z druhé stany. Ale pomáhaly i návštěvy divadla a koncertů a hlavně má intenzivní vnitřní představa o tempech, frázování a výrazu slyšených skladeb.Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Poprvé jsem zpíval na nějakém interním večírku v liberecké ZUŠ ve druhém ročníku gymnázia a to árii Papagena „Ein Mädchen oder Weibchen“ z Kouzelné flétny, pamatuji si na velmi vřelé přijetí. Dirigentskou premiéru jsem měl také ve druháku, ale tentokrát konzervatoře a bylo to provedení skladby mého kamaráda Marka Pavlíčka s komorním „orchestříkem“ v Pálffyho paláci. Ohlasy byly opět příznivé, takže na obě začátečnická vystoupení vzpomínám hezky.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Jak jsem výše uvedl, byla mou první učitelkou zpěvu maminka a ta mi dala dobrý základ, na který mohl navázat pan profesor Jiří Kotouč na konzervatoři. Ten mne ohromně posunul jak technicky, tak interpretačně a i ve vnímání hudby. Na každé hodině spolu navíc probíráme různá představení a nahrávky. Jeho hodiny jsou vždy velmi intenzivní a naplněné zápalem. Mými dirigentskými mentory jsou paní profesorka Miriam Němcová, pan profesor Miroslav Košler, pan profesor Hynek Farkač a pan profesor Jakub Zicha. Těmi všemi jsem již měl možnost být vyučován a všichni mi dali mnoho nejen v oblasti techniky, ale také v přístupu k partituře a její interpretaci. Také mě hlídají, abych nesklouznul k nějaké dirigentské manýře či zlozvyku, a mimo jejich umělecké kvality jsou skvělými pedagogy. Dosud jsem měl na všechny učitele velké štěstí a troufnu si tvrdit, že jsme si sedli i po lidské stránce.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel a co hlavně mně daly

Ačkoliv jsem prošel několika mezinárodními soutěžemi a získal i ceny, tak soutěže nemám moc rád. Jsou pro mne nutným zlem, protože si vás někdo může všimnout a popostrčit dál. Zažil jsem, že výsledky byly podmíněny známostmi, a to soutěže deklasuje. Nejsou takové všechny, ale výjimečné to bohužel není. Co je na nich podle mého velmi přínosné, je intenzivní příprava před nimi a pilování repertoáru. Nyní se připravuji na Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka, která se koná na podzim 2015 a v roce 2016 bych chtěl vyjet na nějakou dirigentskou soutěž.

Co považuji za svůj největší úspěch

Asi bych nedokázal nic konkrétního jmenovat, protože zatím mám radost z každého povedeného vystoupení nebo soutěže. Těší mne třeba spolupráce s Národním divadlem v Praze nebo libereckou operou. Teď aktuálně mne ale potěšily dvě pochvalné kritiky na mé účinkovaní ve Zvíkovském raráškovi a Mam’zelle Nitouche.Jak hodně cvičím

Rozdělil bych svoje cvičení na aktivní a pasivní. Jelikož jeden nástroj nosím v krku, a ten se nesmí příliš přetěžovat, a druhým „nástrojem“ jsou mé ruce, tak podíl aktivního cvičení je mnohem menší oproti pasivnímu. Samozřejmě je nutné zpívat denně a také si musím některá složitá místa partitury řekněme „nadirigovat“, ale hlavní podíl práce je na hlavě. Pasivně ovšem cvičím celý den. Ať je to poslech hudby, kterému věnuji většinu času a porovnávání všemožných interpretací a nahrávek (tomu přikládám velkou důležitost) nebo procházení partitur či klavírních výtahů či účast na hudebních produkcích a zkouškách. Z každé takové aktivity se snažím načerpat co nejvíce a pak získané zkušenosti využít pro vlastní interpretaci.

Můj profesní vzor

Nemohl bych jmenovat, protože pro mne jsou vzorem všichni výborní zpěváci a dirigenti, u kterých se snoubí technika s citem pro vysokou interpretaci a detail.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Vím, že na dvou židlích se současně sedět nedá, ale kombinace zpěvu a dirigování na profesionální úrovni by mne nesmírně bavila. Zatím nejsem v situaci, že bych se musel rozhodnout pro jedno nebo druhé, a jsem za to rád. Ať tak či onak, chtěl bych dělat operu, a jestli za pultem v orchestřišti nebo v kostýmu na jevišti, to ukáže čas.

Jakou hudbu provozuji nejraději

Velice rád zpívám árie belcantových mistrů Donizettiho, Belliniho a Rossiniho. Ale obecně rád interpretuji skladby, které mají vnitřní náboj, nesou emoce, které se mohu pokusit umocnit a přenést na posluchače.

Jakou muziku rád poslouchám

Poslouchám výhradně jen klasickou hudbu, protože je to natolik široká oblast, ve které mám stále možnost objevovat nové autory a skladby, a stejně se ani za celý život nedostanu ke všemu. Zajímám se především o tvorbu období od klasicismu po současnost. Pochopitelně velkou vášní je pro mne opera a doma mám přes tři sta nahrávek kompletních oper. Nikterak však neopomíjím skladby čistě instrumentální a především hudba symfonická je mi vlastní. Velice se zajímám i o málo hrané nebo neznámé autory.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Mou velkou zálibou je historie a z domu nevycházím bez odborné publikace v batohu. Ohromně mě baví pečení a vyrábění všemožných dezertů. Mám moc rád společnost, a tak volný čas s chutí trávím s širokým okruhem svých přátel. S oblibou hraji také stolní tenis a jezdím na kole.

Co mně dokáže udělat největší radost

Jelikož jsem velký optimista a raduji se i z maličkostí, tak to může být spousta věcí.

Moje největší přání

Přál bych si, abych mohl při každém vystoupení v posluchačích probudit prostřednictvím hudby emoce a přenášet na ně radost z hudby.
***

Miriam Němcová, pedagog Pražské konzervatoře

Josef Kurfiřt je člověk hlavně operní (stejně tak jako já), odkojený libereckou operou – jeho oba rodiče tam působí. I já jsem pár let v Liberci v opeře prožila, máme tedy hodně společných známých a vždy je o čem povídat. Pepík studuje na konzervatoři zpěv a prapůvodně je hornista, tedy  obojí velmi cenná  průprava pro studium dirigování. Je to student, který má velký přehled a potřebné široké znalosti nejen v oblasti hudby, což je dnes u dirigentů velmi důležité. Přála bych mu, aby se v hudebním světě prosadil, má k tomu velké předpoklady.
***

Jiří Kotouč, pedagog Pražské konzervatoře

Josefa Kurfiřta provázím na jeho cestě za hudebním vzděláním již pátým rokem. Dnes, po letech pilné práce na pěvecké technice, dospěl tento mladý pěvec do stavu, ve kterém může zpívat prakticky veškerý repertoár příslušící umělci jeho věku. Zpívá téměř vše, co napsal Mozart pro jeho obor – Hraběte i Figara, Masetta i Giovanniho, Guglielma, Papagena, Publia. Z romantické operní literatury je to především belcantový obor – Donizetti, Bellini, ale i Verdi (Rodrigo z Dona Carla, Hrabě Luna z Trubadúra). Česká operní literatura je také bohatě zastoupena. Pěje samozřejmě též díla oratorní – Händela, Bacha (mimo jiné velkou kantátu „Ich will den Kreuzstab“, vyzdobenou mimořádně bohatou koloraturou) a spoustu takzvaných Arie antiche. Neopomíjíme ani písňovou literaturu (Schubert, Schumann, Brahms, rovněž autorů českých – Smetana, Dvořák, Fibich, Foerster). Tento široký stylový záběr mu jistě pomáhá i ve studiu dirigování, které si zvolil jako další hlavní obor, a jak vím, i tam si vede velmi dobře. Nemohu pominout ani jeho skvělý komediální talent – v představeních konzervatoře vystoupil jako neodolatelná Paní Saloména(!) ve Zvíkovském rarášku, ztělesnil komického Majora v půvabné Mam’zelle Nitouche. Domnívám se, že je cele připraven pro hudební dráhu – a mohu mu přát jedině mnoho zdraví a především štěstí na role, neboť se mi zdá, že i vynikající mladý umělec potřebuje štěstí v profesi úplně nejvíce.

www.prgcons.cz

Foto archiv Josef  Kurfiřt