Seznamte se: Marek Cimbál

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 13. ledna 2003 v Liberci.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě.
Moje rodina k hudbě žádný vztah nikdy neměla, akorát dědeček hrával na klavír a heligonku.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Mohu odpovědět na “začátek začátku”, na kterém právě jsem. Měli jsme doma pianino, proto mě rodiče bez otázek poslali na základní uměleckou školu. Nebylo to se mnou úplně špatné. Nedokážu objektivně posoudit, zdali mě rodiče v hudbě nějak podporovali, ale mně to tak nikdy moc nepřipadalo. Od momentu, kdy jsem prohlásil, že chci jít na konzervatoř, jsem cítil přesný opak toho, co lze považovat za podporu. Ale já je mám opravdu rád a vím, že jednali v dobré víře. Trochu se situace zlepšila, když mě na konzervatoř přijali. Měl jsem ve škole svůj první skladatelský výstup, lidé mi zvučně zatleskali, a tak se s tím doma nějak smířili. Nyní je to už dobré.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Původně jsem chtěl jít studovat klavír, ale když jsem přišel na dni otevřených dveří na konzultaci, naprosto upřímně mi pan profesor řekl, že na to nemám. Tak jsem šel na skladbu, poněvadž tam nároky na klavírní dovednosti nejsou tak vysoké a psát mě bavilo.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Hrál jsem na interním koncertě v ZUŠ Ovčáky, čtveráky, ale nemohu říci, že bych na to nějak vzpomínal.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Má paní učitelka na ZUŠ, Dana Krouská, byla velmi temperamentní, přísná, přesto laskavá dáma. Dala mi slušný technický základ a byla schopná mě donutit k pravidelnému cvičení. Někdy to bývalo oboustranné utrpení, ale teď na to vzpomínám jen v tom nejlepším. Dále mě velmi podržel pan učitel Kurfiřt. Učil mě na trubku, ale lidsky pro mě byl (a stále je) velký vzor. Díky kamarádce, Lucii Langerové, výborné klavíristce a právničce, jsem se dostal na několik hodin k profesorům na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, k paní Tugendliebové na klavír a k panu Janošíkovi na skladbu. Oba mě nasměrovali a popostrčili dál. Předpokládal jsem, že půjdu na konzervatoř do Ostravy, jenže se mi nějak povedlo dostat se na tu pražskou, kam jsem nakonec šel hlavně kvůli skutečnosti, že na cestě do školy nestrávím šest hodin v hromadné dopravě. Nyní mě skladbu učí pan profesor Miloš Orson Štědroň a baví mě to s ním. Nabízí mi možnosti, jak s daným problémem pracovat, přitom mě nijak neomezuje. Nemohu opomenout paní profesorku Evu Doušovou, která mě “schytala” na povinný klavír. Dělá se mnou často náročný repertoár, ale jsem rád, že si to mohu vyzkoušet. Povahou je to ta nejusměvavější osoba, co znám. Také mi vydala skladbu v notách a občas po mně chce něco napsat – pak mám naprosto jisté, že to někdo bude hrát. Na konzervatoři letos čerstvě studuji také bicí jako druhý obor. Tam mě učí Pavel Razím na soupravu, Václav Mazáček na tympány a Radek Krampl na melodické bicí. Všichni tři jsou skvělí. 

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Byl jsem asi dvakrát na klavírní soutěži ZUŠ a pak dvakrát s klavírním triem. Přínos vidím v tom, že mi to pomohlo zbavit se soutěživosti – zejména pak u soutěží skladatelských. Je to dosti neuspokojivé, na neurčité místo pošlete nějaký svůj výtvor a za dva měsíce vám v lepším případě přijde certifikát potvrzující účast. Nemyslím si, že by skladatelské soutěže jednoznačně vypovídaly o schopnostech, protože vás pokaždé hodnotí někdo jiný a pokaždé vás hodnotí jinak. Sice jsem vyhrál 1. místo na skladatelské soutěži v Litvě, ale to bylo spíše dílo náhody, o ničem to nevypovídá.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Nejhmatatelnější a nejviditelnější je již výše zmíněná soutěž v Litvě, ale já za největší úspěch, jehož jsem byl součástí, považuji “zuškovou” soutěž s triem, na které jsme opravdu makali, nestačilo jen poslat poštou pár papírů na adresu, již lze stěží vyslovit, a doufat, že to dojde.

Jaký je váš profesní vzor?
Ono jich je víc, nedokážu označit jeden, ale je to takový skladatel, který si dokáže se ctí poradit se vším, co mu přijde pod ruku. 

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Chci se hudebním oborem uživit tak, abych nemusel dělat jinou práci. Chtěl bych dělat hudbu pro divadla, filmy nebo multimediální projekty, v budoucnu bych také rád vyzkoušel tvorbu hudby pro počítačovou hru. 

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Nejraději veřejně provozuji takovou hudbu, kde nejsem sám na jevišti, takže mě baví hraní v orchestru a v komorních uskupeních.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Já si skoro ve všem dokážu najít něco, co mě baví. Samozřejmě nejvíce naposlouchanou mám oblast tzv. „vážné hudby“,  tam mám nejraděi 20. a 21. století. Baví mě ale i populární hudba druhé poloviny 20. století. Občas si rád poslechnu i elektronickou hudbu nebo techno, záleží na náladě.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Má nejoblíbenější nehudební zábava je cestování. Například v únoru jsem letěl na víkend na jih Srbska a do Kosova, o prázdninách jsem zas jel s krosnou do Polonin a pěšky jsem došel do Polska a na ukrajinské hranice. Málokdo chápe, proč jezdím sám, ale ono je to super, vždycky si odpočinu, mám super zážitky, poznám nové lidi, ale hlavně si můžu dělat úplně co chci. Jinak nyní doma dělám spíše hlouposti a bavím se všemožnými činnostmi.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Dobré jídlo a přátelská společnost.

Jaké je Vaše největší přání?
Aby byli všichni zdraví.

Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo pedagoga Mgr., MgA Miloše ORSON Štědroně PhD.
Marek Cimbál je velice nadaný mladý skladatel, který má navíc jednu velmi důležitou vlastnost. Je hravý a otevřený, což podle mého názoru dobrý skladatel musí být. Velmi si proto rozumíme v názoru na prostupnost hudebních stylů bez ohledu na tzv. vážnost či pokleslost. Přeji mu, aby se v budoucnu svou hudbou nejen živil, ale aby jí dělal radost sobě i ostatním lidem.