Šíleně smutný Leonce a Lena aneb Zatraceně temná satira

Na přelomu listopadu a prosince letošního roku uvedl baletní soubor Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle novou premiéru – dějový balet Leonce a Lena v Curyšském baletu působícího německého choreografa Christiana Spucka. Propagace titulu stavěla zejména na jeho vtipném potenciálu s poukázáním na nedostatek komedií ve světě baletu. Po zhlédnutí představení se však pocit lehkosti a příjemná bolest břišních svalů od smíchu příliš nedostavuje.

Svůj balet Christian Spuck vytvořil v roce 2008 pro Aalto Ballett Theater v Essenu na motivy stejnojmenné satirické divadelní hry mladého německého romantického autora Georga Büchnera (k jeho dílům patří i drama Vojcek, které inspirovalo operu Albana Berga) z roku 1836, s níž se chtěl mladík zúčastnit literární soutěže. Nestihl však uzávěrku, dílo se mu vrátilo nepřečteno a debutu na jevištních prknech se dočkalo až v roce 1895. Büchner vypráví příběh znuděného prince Leonce z Popo, království o velikosti mexického dolaru (což až do samotné krajnosti podporuje už tak nevelké jeviště Stavovského divadla, jehož značnou část zabírá nutná točna s kulisami), jemuž vládne princův otec, nedůvtipný, nekompetentní a nejapný král Petr, v obležení mnoha nejrůznějších ministrů, rádců a posluhovačů, a trucovité princezny Leny ze sousední země Pipi. Oba následníci trůnů si byli vzájemně zaslíbeni a nyní přichází moment naplnění jejich svazku, to se však ani jednomu z nich nelíbí a před narýsovaným životem prchají – Leonce s přítelem Valeriem a Lena s mladou guvernantkou. Co čert nechce, všichni se potkávají v jednom hostinci v Itálii, a zatímco Valerio se zakouká do guvernantky, Leonce nalezne zalíbení v Leně. V Popo se zatím vše chystá ke svatebnímu obřadu, když v tom se zjistí, že chybí to nejdůležitější – ženich s nevěstou. Situaci zachrání objevivší se čtveřice neznámých, humanoidních robotů. Dva z nich královský kazatel oddá namísto prince a princezny, po odmaskování se však ukáže, že ať prchali, jak prchali, osudu neunikli a Leonce a Lena jsou novopečenými manželi, kteří se bez protestů ve jménu fatalismu ujímají vlády a přijímají své očekávané role.

Büchnerova hra je ostrou satirou dobové německé společnosti, rozdrobených království, dekadentnosti šlechty i romantických ideálů, z nichž si mladý spisovatel bez uzardění střílel. V původní předloze chce na příklad zamilovaný Leonce spáchat sebevraždu skokem do řeky, jelikož jej přemůžou city k nešťastné Leně a on nevidí jiného řešení, v čemž mu nakonec zabrání až Valerio s návrhem, že by možná mohl dívku spíš pojmout za manželku a pokojně s ní zestárnout. Je to rovněž Valerio, kdo vymyslí lest s automatickými loutkami/roboty, za něž se princ s princeznou převlečou a proniknou na svou vlastní připravovanou svatbu, kde už ministři s králem nervózně přemítají, kterak postupovat, nemají-li k dispozici kýžené snoubence.

Původně tříaktovou předlohu Spuck zkrátil na jednání dvě a jeho balet se i s přestávkou vejde pod dvě hodiny. Dramaturgická stavba je poměrně logická, občas však některým scénám schází lepší načasování, struktura, či pointa, což je u dějového díla vždy poněkud problematické. Zejména, působí-li objektivně krátké výjevy zdlouhavě až nudně, přičemž se ne vždy dá uvažovat o záměru.

Spuckův balet stojí a padá zejména na hereckém uchopení jednotlivých postav a z tohoto hlediska obsahuje několik výrazných scén. Například ve druhém dějství, ještě než začne příprava na svatební veselí, je zahrnut ostentativně exhibicionistický sólový výstup krále Petra (jenž v sobě, i dle bouřlivých reakcí publika soudě, zahrnuje nejednu popkulturní narážku, zejména na taneční čísla ze slavných hudebních klipů a filmů). Jeho vytrženost od okolního dění, do sebe zahleděnost a nadutost korespondují s obrazem panovníka, který chtěl autor zkarikovat a definitivně historicky znemožnit, král si užívá svou etudu, protože jednoduše může, stejně jako se mu s jistotou dostane pozornosti a potlesku přítomných poddaných.

Král, byť nepříliš taneční, je nejvýrazněji formovanou postavou inscenace, jejíž do krajnosti hnaný charakter si jeho představitel Alexandre Katsapov nepokrytě užívá, nesklouzává však do přehnané exhibice, a že momentů, kdy by k něčemu takovému mohlo dojít, je v jeho partu víc než dost. Obdobně výrazově silnou postavou je Rosetta, jejímž úkolem je ometat se kolem následníka trůnu a pravděpodobně zastávat roli jeho rozptýlení. Nikola Márová se celou svou osobností pokládá do Rosettiny povrchní pitomosti a měl-li by ji člověk popsat jedním slovem, nabízela by se pravděpodobně s odpuštěním slepice. Její exaltovaný výstup zapříčinil na první premiéře salvy smíchu, u mě osobně však toto pojetí vyvolalo všeobjímající, prsty u nohou kroutící pocit nepříjemného trapna, u něhož jsem se nemohla dočkat, až konečně ustane, což ovšem stejně dobře mohlo být jedním z dílčích cílů tohoto přístupu. Miho Ogimoto ve druhém obsazení působí subtilněji, jemněji, její Rosetta je stále hloupoučkou, rozum postrádající loutkou, netlačí však tolik na pilu a v některých momentech by jí jednomu mohlo být skoro i líto.

Princ, utápějící se ve všeobjímající nudě, z níž není vytržení, a do absurdního maxima vyhnaných pocitech typických pro romantické hrdiny dobových románů (do mysli se vkrádá literární typ zbytečného člověka z ruské literatury), nemá téměř jiných charakterových vlastností. V podání Patrika Holečka, zhmotněného rčení mouchy snězte si mě, se zdá nepravděpodobné i to, že by byl schopen aktivního rozhodnutí pro cokoli, tím méně pro útěk z domova. U Adama Zvonaře jsou melancholie a splín téměř patologické a prázdnota pohledu jeho Leonce svou hloubkou chvílemi až děsí. Lena, představená až v samotném závěru 1. dějství, je v mnohém ještě nanicovatější postavou než Leonce. Alina Nanu ji ztvárňuje jako rozmazlenou, otrávenou, pubertou cloumanou princezničku, která sice sama neví, co by chtěla, je si však jistá tím, co rozhodně nechce. Po taneční stránce se může opřít o dokonale plavnou techniku a plasticitu svého těla, občas ovšem působí trochu mechanicky. Magdalena Matějková je zase ve své trucovitosti i frázování pohybu dokonale uvěřitelná a do jisté míry civilní, což umožňuje se s její Lenou alespoň trochu ztotožnit.

Přátelé a průvodci aristokratické dvojice, guvernantka a Valerio, pak rovněž v obou obsazeních nabízejí mírně odlišné kontury svých postav. Giovanni Rotolo s Kristinou Kornovou jsou rození komedianti, co mezi sebou na jevišti s potěšením otevřeně šaškují a výborně k sobě pasují (na rozdíl od dvojice Rotolo Zvonař, které se na jevišti z nějakého důvodu nedaří sejít jak v tanci, tak v uchopení jejich postav, jež je vzájemně prakticky naprosto nekompatibilní). Ondřej Vinklát je ve své rozvernosti nesmírně přirozený, aniž by se zdálo, že musí cokoli hrát, jeho partnerka Radka Zvonařová se pak coby guvernantka na první pohled schovává za elegantní fasádu klášterní schovanky, díky čemuž znenadání se objevivší rošťácké mrknutí působí ve své nečekanosti o to silněji.

Ve své hře Büchner často využíval citací, parafrází a odkazů na své literární předchůdce, obdobně se tedy Spuck rozhodl choreograficky zahrnout krokové kombinace, či typické prvky pro díla jiných autorů, ať už jde o Crankova Oněgina v duetu Rosetty s Leoncem, který pomrkává k poslednímu pas de deux Taťány s Oněginem i jejímu tanci s manželem Greminem, o Zkrocení zlé ženy téhož autora, či známé zvedané figury z Romea a Julie a prvky z milostného duetu z Manon Kennetha MacMillana. Vedle toho lze rozpoznat pohybové vlivy od George Balanchina po Matse Eka, závěr baletu je pak rozjívenou variací na velkolepá ballabile Petipových baletů (opět s mnohými odkazy k nejslavnějším titulům) včetně, zde poněkud mrazivé, apoteózy. I přesto, nebo možná právě proto, však Spuckův slovník působí nenápaditě, skoro ordinérně a krokové leitmotivy jednotlivých postav se po chvíli začínají poněkud zajídat. Velmi dobře naopak působí nejjednodušší z motivů – například ztvárnění královského dvora jako loutkového panoptika, kdy jednotlivé figurky, podpořené silně napudrovanými obličeji i černobílými kostýmy Emmy Ryott, jako by vypadly z režijních vizí Roberta Wilsona.

Po hudební stránce se Spuck rozhodl pro koláž z na první pohled naprosto zběsilé směsice autorů od Lea Delibese (slavné Pizzicati z baletu Sylvia), přes sladkobolnou kýčovitost valčíků a polek rodiny Straussových, z Leoncova magnetofonu zaznívající nejrůznější cajdáky populární hudby 50.–60. let 20. století, až po lehkou disonanci Alfreda Schnittkeho a Bernda Zimmermana a temnou elektroniku současného tvůrce Martina Donnera (v programové brožuře chybně přejmenován na Michaela). Je třeba uznat, že jednotlivé vybrané skladby výborně vystihují dění scén, jež doprovázejí, najdeme zde rovněž pár vtípků (jako slavné první akordy Beethovenovy Páté na konci 1. jednání), a Donnerova kompozice proplétající se celým baletem vše výborně spojuje. Osobně se však nemohu zbavit dojmu, že jako celek hudební složka úplně nefunguje a bývala bych byla raději slyšela přímo pro balet zkomponovanou partituru, v níž by autor mohl obdobně jako Spuck užívat různě poupravených formulací z děl slavných skladatelů.

Jakkoli vyprávění příběhu občas vázne a únavně se táhne a z tanečního hlediska se nejedná o nejpřekvapivější a nejoriginálnější z baletů, největším problémem Leonce a Leny je způsob, jakým byl v rámci propagace komunikován veřejnosti. Ne vše, kde vystupují králové a princezny, je nutně pohádkou, ne vždy, je-li vyvolán smích, jde o komedii, a rozhodně ne vždy je svatba šťastným koncem. Leonce a Lena jsou hořkou politickou satirou, jejíž grotesknost je chvílemi až krutou a občas koketuje s polohami tak temnými, že jednoho mrazí (byť se zde nabízí otázka, nakolik tyto motivy dovedl Spuck vytěžit). Fatalismus, s nímž novopečení manželé po prvotním bojkotu přijímají svůj úděl, poselství, že snažit se o změnu či o cokoli bojovat, je zbytečné, závěrečný výjev, kdy se vše v malinkatém království vrací do původních kolejí, prázdné pohledy v karikovaných obličejích, Valeriovo prospěchářství a určitá vypočítavost, to vše má k odlehčené zábavě s dovolením povážlivě daleko. Ostatně stačí se podívat na první romantický duet Leonce s Lenou odehrávající se za doprovodu tajemné, ve své podstatě vlastně docela děsivé Donnerovy skladby vyvolávající daleko spíš atmosféru noční můry než zamilovaného snu. Zkuste se před zhasnutím světel na zlomek vteřiny podívat do očí znehybnělých interpretů. Opravdu je vám ještě do smíchu…?

Psáno z představení 30. 11. 2019 a 7. 12. 2019.

Leonce a Lena
Choreografie: Christian Spuck
Hudba: Léo Delibes, Martin Donner, Amilcare Ponchielli, Alfred Schnittke, Johann Strauss st., Johann Strauss ml., Josef Strauss, Bernd Alois Zimmermann, Hank Cochran, Earth Kitt, The Mamas and the Papas
Scéna a kostýmy: Emma Ryott
Světelný design: Martin Gebhardt
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Premiéra: 30. 11. a 1. 12. 2019 ve Stavovském divadle

Král Petr z říše Popo: Alexandre Katsapov/Marek Svobodník
Princ Leonce, jeho syn: Patrik Holeček/Adam Zvonař
Princezna Lena z říše Pipi: Alina Nanu/Magdalena Matějková
Valerio: Ondřej Vinklát/Giovanni Rotolo
Guvertnantka: Radka Zvonařová/Kristina Kornová
Rosetta: Nikola Márová/Miho Ogimoto
Hofmistr: Radka Plouharová/Lenka Hrabovská
Ceremoniář: Kristýna Němečková/Laura Balogová Laušmanová
Ministerský předseda: Fraser Roach/Mathias Deneux
Dvorní kazatel: Marek Kašparovský/John Powers
Zemský rada: Benjamin Husson/Samuel Price
Učitel: Marina Zhukovskaya/Louise Corpechot
Sluhové: Vaeceslav Burlac, Jonáš Dolník/Dmytro Tenytskyy, Jiří Waňka