Přestože foukalo a byla nepříjemná zima, nádvoří bylo zaplněné a díky pozornosti sponzora nechyběly ani deky na sedadlech. Deky přišly vhod, neboť k vlahému letnímu večeru měla teplota vzduchu hodně daleko.
Přes tuto nepříjemnost byla nálada v publiku příjemná a očekávání závěrečného večera, který přenášela živě Česká televize art, bylo nedočkavé. Od 2. července, včetně závěrečného koncertu, měli návštěvníci možnost slyšet celkem 35 koncertů, tedy jen o 9 méně, než se původně předpokládalo. Dramaturg Vojtěch Stříteský odvedl neuvěřitelnou práci a připravil zcela nový program, který posluchače zaujal i potěšil. Múza naděje, kterou po celou dobu pořadatelé i umělci vzývali, je vyslyšela a nezklamala.
Sázka na domácí interprety a komorní hudbu prokázala, že hudební umění u nás je na vysoké úrovni a je z čeho vybírat. Závěrečný koncert představil umělce renomované, i když relativně mladé a namíchal posluchačům koktejl z hudby barokní. První polovina patřila málo známým skladbám, které přednesli naopak známí a oblíbení umělci. Pardubický soubor s názvem Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé), vznikl v roce 2004 díky úsilí Josefa Krečmera, a tvoří ho umělci, kteří od původních čistě barokních skladeb přešli k interpretaci hudby všech slohů, včetně současné tvorby. Hudebníci hrají bez dirigenta a na moderní nástroje, základ tvoří housle, viola, kontrabas a varhany, které neváhají doplnit nástroji historickými, jako je cembalo a theorba nebo kytara, na oba nástroje střídavě virtuózně hrál kytarista Jan Hron.
K sólové spolupráci byl přizván trumpetista Marek Zvolánek, jehož clarina hladila posluchače pevným, stříbrným a čistým zvukem. Ve skladbě Jeremiah Clarka (1685-1707) Pochod prince dánského ze Suity D dur, která bývá také nazývána Trumpet Voluntary, a která v průběhu času plnila funkci slavnostní a obřadní, až po znělku Královských hodin v Sydney, zněla melodie slavnostně a zářivě, za citlivého doprovodu smyčců.
Johann Sebastian Bach ( 1685-1750) a jeho Koncert d moll pro housle, hoboj, smyčce a cembalo, BWV 1060 zase představil spolupráci s Martinou Bačovou na sólové housle a s hobojistou Vilémem Veverkou. Krásný, svítivý tón houslí s hladivou kantilénou laškoval se zvonivým a nosným tónem hoboje a oba nástroje si spolu hravě povídaly za neúprosného rytmu, který pod jejich namlouváním hlídaly smyčce.
Jako poslední před přestávkou zněly árie z oper Georga Fridricha Händela (1685-1759). Bachův současník prožíval zcela jiný život, než jeho protějšek, a tedy tvořil zcela jinou hudbu. Ač byl Němec, podmanil si Londýn a přinesl mu italské hudební drama. Libreta na témata z římských dějin měla úspěch a zajistila autorovi trvalé místo v hudební historii. Árie z oper, které dnes málo slyšíme, přednesla sopranistka Kateřina Kněžíková a rezidenční umělec festivalu, barytonista Adam Plachetka. Árii Kleopatry z opery Julius Caesar v Egyptě HWV17 „Piangerò la sorte mia…“ přednesla s úžasným napětím a jemně chvějivým piánem, přes důrazné, otevřené forte ve střední části, aby se vrátila k niternému výrazu v závěru. Její přednes byl úchvatný a technicky dokonalý. Následovala basová árie z II. dílu opery Alexandrova hostina HVW 75 „Revenge, revenge, Timotheus Cries….“. Adam Plachetka dal svému barytonu hloubku a údernost, čímž zatěžkal koloratury, nicméně árie vyzněla přesvědčivě. Pak oba pěvci připomněli nejslavnější Händlovo dílo, Mesiáš, HWV 56. Sopránovou árii z I. dílu „Rejoice greatly, O daughter of Zion…“ obdařila sopranistka perlivými koloraturami a sladkou, nekonečně se klenoucí, niternou kantilénou. Basová árie z II. dílu Mesiáše „The Trumpet shall Sound…“ naopak působila těžkopádně, ale v konfrontaci s jasně znějící trubkou vytvořili protikladný, ale působivý celek. Zvuk hlasů i instrumentů se sice poněkud rozbíjel a ztrácel v prostoru, přesto v kontextu s historickým koloritem zámku se vytvořila neopakovatelná atmosféra.
Po přestávce, naplněné horkou kávou a vínem, se zahřáté publikum vrátilo vyslechnout vrchol večera, Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho ( 1678-1741). Cyklus čtyř houslových koncertů jsou programní hudbou v době, kdy ještě tento styl neexistoval. Vivaldi pracuje s mimohudebními zvuky, které ilustrují charakter života v různých ročních dobách. Na tomto půdorysu zpracoval autor mistrovské houslové koncerty, které dávají interpretovi příležitost předvést svoji virtuozitu. V plné míře toho využil sólista večera, houslista Josef Špaček. Jeho housle zpívaly a třpytily se, lehké a perlivé tóny se s neúprosnou intonační jistotou nesly prostorem a prolínaly se se sladkou kantilénou a skvěle komunikovaly s orchestrem. Výsledkem byla brilantní exhibice, naplněná ohnivými, až ďábelsky rychlými pasážemi, které kontrastovaly s tanečními a smyslnými částmi. Výkon elektrizoval publikum, které nešetřilo ovacemi a vynutilo si opakování závěrečné části. Finis coronat opus, tedy konec korunuje dílo, řekl by současník Vivaldiho. A určitě by nadšeně aplaudoval interpretaci Josefa Špačka a souboru Barocco sempre giovane stejně, jako návštěvníci závěrečného koncertu festivalu Smetanova Litomyšl, který byl letos naplněn dramatičností a lidským úsilím, které nakonec vyústilo v kvalitní festival se vzájemnou sounáležitostí všech zúčastněných.
