Snová Rusalka na festivalu v Glyndebourne

Opera s pohádkovým námětem je vždy specifickou inspirací pro režiséry i autory scénické výpravy. V pohádce se odráží tradice lokální kultury i tradičního způsobu vyprávění, zároveň je prostorem pro hledání mýtické a psychologické hlubiny či archetypů lidské existence. Inspirováni výkladem snů Sigmunda Freuda či Carla Gustava Junga zaměřují režiséři díla pohledem lidské psychiky, smyslu života a neskrývané sexuality. Taková je i inscenace Dvořákovy Rusalky na britském operním festivalu v Glyndebourne.

Inscenace Dvořákovy opery Rusalka, vytvořená v roce 2009 pro Glyndebourne, se vrátila po deseti letech na jeviště tohoto festivalu. Její autorka Melly Still má s pohádkovými, fantaskními i snovými tématy bohaté zkušenosti, čítající vedle Rusalky též divadelní inscenace Popelky, Alenky v říši divů, literární předlohy Terryho Pratchetta a další. Na festivalu v Glyndebourne v roce 2012 provedli v její režii též Janáčkovu Lišku Bystroušku.

Rusalka v Glyndebourne byla od začátku památná. Londýnské filharmoniky roku 2009 dirigoval Jiří Bělohlávek a tehdejší kritika nešetřila chválou pro jeho porozumění hudbě a detailní práci s orchestrem. Úspěch sklidila i Ana María Martínez v titulní roli. Díky nastudování i scénickému provedení se hovořilo o nezapomenutelné inscenaci, která tak nastartovala své putovní desetiletí po různých evropských scénách. A jak je vidět, dodnes je stále živá a svěží.

Zahraniční režiséři mají tendenci rozumět české Rusalce jako pohádce o malé mořské víle. Melly Still uchopila koncept příběhu s psychologickým vhledem i filozofickým přemítáním nad otázkami, jako je odtržení se od vlastní přirozenosti, skutečná láska a posedlost, sexualita, hořkost zlomeného srdce a odpuštění.

Na inscenaci zaujme využití přiznané divadelnosti, která se nesnaží vést nerovný boj s konkurencí současných filmových efektů. Rusalčin příběh zde má pohádkovou snovost, občas zachází do explicitně realistických detailů a nebojí se krve, otevřeně dává najevo sexualitu postav lidského i nadpřirozeného světa.

Užití černého divadla, v tomto případě s pomocí „černých bytostí“ ze světa pod vodou, řeší technické provedení řady divadelní efektů a dává tak prostor samotnému divákovi pro dokreslení obrazu vlastní fantazií. Rusalka a její sestry jsou bytostmi rostoucími z vodních řas, vznášející se nad jevištěm v „nitru jezera“ s dokonalou iluzí beztížné vodní reality.

Libreto Jaroslava Kvapila je jedním z nejobtížnějších českých libret pro scénické zpracování, na druhou stranu obsahuje množství inspirace vším, co takové drama k úspěchu potřebuje, včetně milostné zápletky, dramatického spádu, ale i komediálních prvků. A režijní divadlo samo sebou tíhne k vlastnímu tvůrčímu uchopení. Divák je vystaven zajímavému vizuálnímu efektu, jehož součástí je změť tanečníků, statistů a množství drobných kreativních nápadů, chytající divákovo oko tak, aby se ani na sekundu nenudilo. Záleží však na typu diváka: jedni to vnímají jako nechtěné rozptýlení od ústředního příběhu, jiní to přijmou jako barvité ozvláštnění hlavní dějové linie.

Lesní žínky v prvním aktu jsou zpodobněny jako zpěvačky karaoke, jež do hudby třesou svými ňadry, ale raději než smyslnost budí spíše strach. Není divu, že Rusalka chce ze své každodenní reality utéct, a jedinou možnost nabídne Ježibaba: cestu mlčení bez možnosti jediného slova.

Rusalka se dostane do náručí svého Prince bez zakrývání svých erotických tužeb. Svatební hostina na zámku s množstvím lidí má sice snovou náladu, ale raději než radostné oslavy má charakter noční můry, v níž se nelze dovolat pomoci, zejména dostaví-li se na scénu Cizí kněžna. A tak, aby se Rusalce dostalo pozornosti od omámeného Prince, obletujícího exotickou sokyni, snaží se ho Rusalka přilákat zpět tím, že si sundává kalhotky. Při tom všem je Rusalka uvězněná v nadýchané svatební róbě, akcentující její křehké nohy, chycena do závoje, zřejmě záměrně evokujícího rybářskou síť.

Moment, kdy do svatební scény přichází Vodník, jehož vidí pouze Rusalka, budí obzvláště působivý dojem. Osamocená Rusalka hovoří se svým otcem, oba osvětleni proudem světla (osvětlení Paule Constable), zatímco v zatemněném pozadí pokračuje slavnost, nechávající postavy v dialogu bez povšimnutí.

Druhé dějství též nechá zaperlit komickému výstupu Hajného s Kuchtíkem a uvolní tak napjatou atmosféru dramatu mezi zámkem a jezerem. Není divu, že publikum se již nemůže dočkat na jejich další výstup v posledním dějství, kdy se obě postavy v lese nechají svést lesními žínkami a jako očarovaní se potácejí z lesa zpět na zámek. Colin Judson a Alix Le Saux sklidili za komické role zasloužené ovace publika.

Závěrečný duet Prince a Rusalky vyzněl intimně, až delikátně, jako katarze předcházejícího chaosu a traumatických událostí.

Slyšet hudební nastudování Londýnské filharmonie (London Philharmonic Orchestra) byl požitek sám pro sebe. Prostorem se výrazně nesl hudební motiv v harfě, partie dechových nástrojů zněly pevně, plné sytých barev. Přirozená a do děje bezchybně zapadající tempa i plasticky vymodelované fráze prozrazovaly, že dirigent Robin Ticciati diriguje orchestr s velkým porozuměním pro styl hudby konce 19. století a smyslem pro detail i celek dramaticko-hudební stavby operního díla.

Přesto, že orchestr byl nádherně sehraný a hýřil zvukovými barvami, ne vždy byla vyvážená rovnováha zvuku mezi sólisty a orchestrem. Někteří pěvci se občas pod orchestrem, obzvláště ve středních a nižších polohách, ztráceli a nebylo jim vždy dobře rozumět. Výslovnost účinkujících nebyla zcela dokonalá, přízvuk byl silný zejména u anglofonních pěvců, ale všichni víme, jak těžké je pro cizince zpívat v češtině, navíc výborné herecké výkony všech zúčastněných tuto nedokonalost zcela vyvážily.

Obsazení hlavní role britskou sopranistkou Sally Matthews byla dobrá volba. Její skvělé herecké nasazení i vynikající hlasové kvality nám daly přemítat nad faktem, jaká je to škoda, že pěvkyně během celého druhého aktu mlčí. Sally Matthews má jasný dramatický soprán se sytým hrudním hlasem, dobře svůj hlas ovládá ve všech polohách, její přesvědčivá duchapřítomnost na pódiu i výraz se smyslem pro drama i kantilénu jí dovolují vykreslit psychologický vývoj Rusalky od začátku do konce opery. Začíná s hladkým až něžným projevem, lyrická árie o měsíčku vyplyne zcela přirozeně a nestrojeně, pokračuje přes scény bolestného mlčení k emocionálně vypjatým lyrickým pasážím v operním finále, jehož barvy uvadají do postupného konce, kdy Rusalka po smrti prince zůstává navěky bludičkou.

Irská mezzosopranistka Patricia Bardon byla skvělou zamračenou Ježibabou a zdálo se, že si svou roli náramně užívá.

Mladý americký debutant Evan LeRoy Johnson, má pevný a jasný tenor. Se svým aristokratickým postojem a vizáží před vámi stojí skutečný Princ (některým divákům z obecenstva připomínal dokonce anglického prince Williama). Jeho herecké nasazení a naprosté splynutí s postavou nechalo tajit dech zejména ve třetím dějství opery.

Rus Alexander Roslavets s příjemně posazeným basem zazářil v roli Vodníka zejména ve scéně vyvrcholení tragické svatby a Zoya Tsererina, taktéž z Ruska, se svým svůdným mezzosopránem v roli Cizí kněžny, která odloudí Prince od jeho Rusalky, čišela jiskřivým půvabem. Komicky, vábně i sladce působily tři víly Vuvo Mpofu, Anna Pennisi a Alyona Abramova.

Vidět Rusalku v Glyndebourne bylo přínosnou zkušeností, jak se s českou pohádkovou předlohou vyrovnali zahraniční tvůrci, mimo kontext české pohádkové tradice i inscenační tradice u nás.