Socialista Dudamel na hudebním Manhattanu

Bernstein filharmonii změnil. Importoval Mahlerovy symfonie, Nielsena a Ivese, propagoval žijící americké skladatele, oslovil mladé publikum jako žádný jiný mistr před ním – ani po něm – a využil vlivu televize k šíření evangelia symfonické hudby mezi široké publikum. Pomohlo mu, že většina diváků ho znala jako super cool skladatele West Side Story.

Bernstein byl hudebním ředitelem rekordních 11 let. Ve srovnání s ním byli jeho nástupci zanedbatelní. Pierre Boulez byl příliš asketický, Zubin Mehta povrchní, Kurt Masur těžkopádný, Lorin Maazel nudný, Alan Gilbert polovičatý a Jaap Van Zweden účetní chybou. Pod vedením nudného Holanďana, který dříve vydělával 5 milionů dolarů ročně v Dallaském symfonickém orchestru, se profil NY Phil posunul od periferie k provincii. Kdo teď mimo centrum Manhattanu vůbec ví, že filharmonie existuje?

Mohl by to změnit hollywoodský dirigent nebo avatar? V reakci na únorové oznámení, že Gustavo Dudamel byl zvolen spasitelem Newyorské filharmonie, vydal New York Times několik bombastických článků – nekritický příval zoufalého očekávání. Na Manhattanu touží po Mesiáši. Dudamelovi je 42 let – stejně jako Bernsteinovi v době jmenování šéfdirigentem. Seznam jeho úspěchů je ale podstatně kratší. Bernstein už měl napsané dvě symfonie a jeden broadwayský hit, dirigoval v Covent Garden a La Scale a ministerstvo zahraničí mu zrušilo platnost pasu pro podezřelé politické názory.

Dudamel dosud působil jen na třech místech – na stáži u Göteborských symfoniků, 17 let v Losangeleské filharmonii a naposledy v Pařížské opeře, kde se zatím neprosadil. Narodil se a vyrůstal ve Venezuele a hudební vzdělání získal v rámci programu El Sistema, což byl plán socialistické vlády Huga Cháveze na záchranu dětí před chudobou tím, že je naučí hrát na hudební nástroj. Dudamel byl chlapcem z plakátu této propagandistické mašinérie, jejím globálním velvyslancem, mluvčím a horlivým podporovatelem.

Když Chávez v roce 2013 zemřel Dudamel plakal a dirigoval na jeho pohřbu. Lidé z jeho okolí tvrdí, že i nadále podporuje Chávezův „bolívarský socialismus“ a zachovává zásady El Sistema. Označil jej za „nádherný symbol naší země“. „Jestli mám nějaký závazek, jestli mi v životě na něčem bude záležet, tak je to tohle, umění pro lidi,“ prohlásil.

Od roku 2018, kdy je Chávezovým nástupcem, šílenecem Nicolou Madurou, pronásledován, touží po změně režimu doma a zároveň se více prosadit na mapě světa. V Los Angeles přizpůsobil příručku Sistemay pravidlům La La Landu. Jeho Orchestr mladých (Yola) je průkopníkem v oblasti hudebního vzdělávání a sociální soudržnosti. Yola vystupuje s Los Angelesko filharmonií před zraky filantropů, kteří štědře věnují miliony na Dudamelovy charitativní aktivity a zároveň neochotně platí žalostné životní minimum svému latinskoamerickému domácímu personálu. Nikdy nezpochybňuj relativní hodnoty – to je první pravidlo hudební „kalifornifikace“.

Dudamelovy hudební schopnosti se poprvé projevily na dirigentské soutěži Gustava Mahlera v roce 2004. Po vítězství nijak nespěchal s kariérou. Claudio Abbado a Simon Rattle se však o něj živě zajímali a Daniel Barenboim mu poslal španělské seznamy zásadních filozofů. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by je Dudamel četl. Je to přirozený, instinktivní hudebník, nezatížený velkými idejemi. Jeho hudební průprava je nekompromisní. Potýká-li se s nějakým bodem partitury, obvolává v nočních hodinách všechny známé, dokud se to nevyřeší. 

Jeho výjimečným darem je vřelost a vitalita, díky níž má jedinečnou schopnost vdechnout orchestrálním hudebníkům pocit dokonalosti, i když zrovna nehrají nejlépe. Ačkoli anglicky mluví bezbarvě a se silným přízvukem, jeho schopnost jednat s lidmi je fenomenální. Do Hollywoodu prorazil s epizodou Sezamové ulice, kde dirigoval ovci a chobotnici hrající na housle a bicí. Na špek mu skočili jak John Williams, který stojí za hudbou k Hvězdným válkám, tak Steven Spielberg, pro kterého dirigoval soundtrack k filmu West Side Story. Bernsteinovi dědicové Dudamela podpořili jako nejlepšího dostupného dirigenta v oboru, a když se členů Newyorské filharmonie ptali, kdo by je měl vést, padlo jen jedno jméno.

Může tedy tento socialista z chudinské čtvrti s vítězným úsměvem a se znalostí angličtiny, která na přednášku na Harvardu nestačí, zažehnout oheň v Lincolnově centru, když tolik lidí před ním selhalo? Dudamel má výraznou výhodu v tom, že má k dispozici mistrovsky zrekonstruovaný koncertní sál s citlivou akustikou a s novým designem, který je obrácený k městu, a ne k plutokracii, jak tomu bylo v minulosti. Má podporu hudebníků, kteří jsou ochotni podstoupit všechna rizika, jež požaduje, a má k dispozici nevyužitý potenciál latinskoamerické populace, který newyorská kulturní elita nikdy neuznávala a nebrala vážně.

Hudba však nakonec rozhodne o tom, zda zanechá ve městě svůj otisk a překročí Bernsteinův stín. Vzrušující mahlerovec Dudamel v Los Angeles nedirigoval žádného Schönberga ani jiného modernistu. Je mistrem bohatě instrumentovaných partitur Johna Adamse a Andrew Normana. Novým dílům se učí pomalu a New York očekává překvapení. Udělá dobře, když před prvním vystoupením neřekne vůbec nic. Jediné, co lze v tuto chvíli s jistotou říci, je, že si New York konečně projednou nevybral špatného dirigenta.