SOČR hrál na závěr sezony pro pět stovek diváků

Zakončení sezony, pro mnoho hudebních těles tak utrápené, přineslo vystoupení hvězdných hostů v čele s Adamem Plachetkou v díle Lyrická symfonie Alexandra Zemlinského. Hlavní pozornost večera však spočinula na české premiéře houslového koncertu Toshia Hosokawy psaného na objednávku Českého rozhlasu. Úvod obstarala suita-adaptace Janáčkovy Lišky Bystroušky z pera již zesnulého dirigenta Václava Talicha. Koncert, který stále můžeme zhlédnout na facebookové stránce SOČRu či si poslechnout na webu Českého rozhlasu Vltava, řídil šéfdirigent rozhlasového orchestru, Alexander Liebreich.

V první části jsme vyslechli instrumentální úpravu Janáčkovy opery Liška Bystrouška. V rozhovoru s Janem Martiníkem jsme nedávno řešili, jestli operám při jejich koncertních provedeních nechybí ona scéničnost. Orchestrální suita z opery je ještě o stupínek diskutabilnější koncept, protože už nedisponuje ani zpíváním, a pokud zpívání není potřeba v opeře, tak kde potřeba je? Mám za to, že podobný počin má smysl pouze tehdy, kdy posluchač zná onu operu se vším všudy. Připomíná mi to často provozované koncerty filmové hudby, které fungují proto, že posluchači si ve své představivosti za slyšenou hudbu dosazují své oblíbené „videodění“. Jinak však provedení těžko co vytknout.

Koncert pro housle a orchestr Toshia Hosokawy si u něj neobjednal pouze SOČR – jednalo se o společnou objednávku šesti různých subjektů (také festival v Grafeneggu, orchestry v Tokiu, Hongkongu a Hirošimě a Hamburská státní filharmonie) a sólového partu se zhostila německá houslistka Veronika Eberle, která již v šestnácti letech hrála pod taktovkou sira Simona Rattla v hamburské Elbphilharmonie. To je však patnáct let zpátky. Na dnešek si připravila skladbu Hosokawy, kterou „jí a jejímu děťátku“ věnoval. Přijde mi skoro neuvěřitelné, že celý dvacetiminutový kus hrála zpaměti. (Rovněž lze poznamenat, že přítomnost německé houslistky, zpěvačky a dirigenta spolu se skladbou Rakušana Zemlinského koncertu daly výrazně germánské razítko.)

Velmi homogenní skladba jen zvolna a plynule emoce měnící měla představovat „lidskou bytost (sólistka) a to, co ji obklopuje (orchestr)“. Instrumentačně umně vystavěná skladba užívající velké množství rychlých accelerand a diminuend, jakož také glissand, je pochopitelně zvláště pro sólistku velmi náročná; míra její avantgardnosti je vysoká – nedivíme se Darmstadtu v životopise autora. Západoevropský „background“ nacházející se v jeho životopise taktéž ve skladbě slyšíme spíše obtížněji – to snad spíše hudbu jeho domoviny (Japonska), na kterou vědomě nezanevírá. Interpretace působila velmi usazeně a jistě a představila nám hudební svět, na který možná nejsme zvyklí.

Po přestávce zbývalo už jen jediné číslo, Lyrická symfonie Alexandra Zemlinského – premiéru měla roku 1924 v Praze, což můžeme považovat za jakýsi můstek zvýrazňující a podtrhující česko-německé partnerství dnešního koncertu. U tohoto jeho patrně nejslavnějšího díla lze na první poslech vyzdvihnout nevšední instrumentaci, mně často připomínající jakousi posmutnělou, opuštěnou zimní krajinu. Pro pěvce (ano, symfonie se zpěváky) jistě tuze obtížné číslo, už například množstvím velmi nezpěvných, těžko zapamatovatelných melodií. Představili se nám zmíněný Adam Plachetka a sopranistka Johanna Winkel.

Zpěvačka se mi jevila sympaticky intonačně suverénní (navzdory melodiím spíše instrumentálním), otazník kladu ke kráse jejího tónu – zvláště v některých opravdu vyšších tónech mi scházela potřebná větší kulatost, klenutost tónu. Celkově však velmi zdařilý i prožitý výkon.

U (bas)barytona Adama Plachetky se musím chvilku zastavit. Je pro mě kontroverzní figurou a nyní mám na mysli čistě jeho způsob zpěvu. Hvězdou jeho kalibru je jistě z určitého dobrého důvodu a v newyorské Metropolitní opeře jistě nevystupuje náhodou, nicméně ho mám jaksi nedořešeného. Hlas je bezesporu a samozřejmě skvěle posazený, dechové možnosti jsou pověstné a techniku dokázal, že má dobrou. Dokazuje to však stále? Zkrátka se neshoduji s určitým hlavním názorovým tokem o jeho světovosti. Překážkami jsou mi aspekty, které osvětlím lehce podrobněji: Vibratový rozkmit ve vyšších polohách je značný a nejenže se mi nelíbí, ale přímo se mi nechce poslouchat; jeho způsob interpretace je na můj vkus výrazově příliš „jednopolohový“; velmi snadno se dostane do silné dynamiky – rozlišení f / ff / fff neslyším; rovným tónem prakticky nedisponuje, tudíž často přemýšlím, která z tónových výšek je zamýšlena; výkon byl celkově trochu chladný, zároveň ale velmi jistý a profesionální, jeho „voce“ je stále krásně probarvené a hřejivé, volumenové možnosti unikátní. Věřím, že se jeho provedení umělecké obci líbilo, a nemyslím si, že ve své kritičnosti jsem sám.

Závěrečné sezónní vystoupení Symfonického orchestru Českého rozhlasu bylo vskutku velkolepé. Jakub Čížek, ředitel SOČRu, v úvodním slovu prohlásil, že orchestr se těší dobré kondici – tato slova můžeme potvrdit.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu – Závěrečný koncert
14. června 2021, 20:00 hodin
Rudolfinum

Program:
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky, suita z opery
Toshio Hosokawa: Koncert pro housle a orchestr (česká premiéra)
Alexander Zemlinsky: Lyrická symfonie, skladba o sedmi zpěvech na texty básní Rabindranátha Thákura

Účinkující:
Veronika Eberle – housle
Johanna Winkel – soprán
Adam Plachetka – basbaryton
Alexander Liebreich – dirigent