Soudobá hudba a mladí tanečníci na cestě za ní

V prostorách holešovického kulturního centra La fabrika se v sobotu 5. prosince představili mladí umělci, které spojuje především současné nebo minulé studium na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění, s projektem choreografického večera na soudobou hudbu. Večer s názvem Puls byl částečně koncertem a nesl se ve znamení čisté spolupráce hudby a tance bez podtextu složitých témat, jen jako dialog pohybu s rytmem. Skladby, které zazněly, byly určeny pro bicí nástroje. Pod společný večer se autorsky podepsaly Monika Šmídová a Dana Pala za tanečníky a Anton Ždanovič a Daniel Mikolášek za mladé hudebníky na prahu profesionální kariéry.

Zájem o čistě abstraktní tanec vyjadřující pouze reakci na hudební formu je zřejmě fází, kterou prochází mnoho mladých choreografů pohybujících se v oblasti současného tance. Uchýlení se k takové práci může být také více či méně nevědomým protestem proti dominanci fyzického divadla, které dnes udává trendy v současném tanci více než samotné taneční techniky (vedle společensky angažovaných inscenací vzniká také řada projektů improvizačních, což ale nebyl tento případ).

Mladí umělci tak rozvíjejí už dlouho existující vztah dvou světů, a ačkoli je jejich vystoupení pro diváky změnou, v historii vzájemné koexistence hudby a tance na jevišti o revoluci jistě nejde. Konec konců večer zazněly třeba skladby Steva Reicha, jehož hudbu choreografové využívají (vzpomeňme si na Falling Angels Jiřího Kyliána, která celá zní na jeho hudbu a sleduje minimalistické posuny v rytmické struktuře v jedné obrovské vlně drobných změn pohybových frází, jakoby permanentně rozrušeném kánonu). O Johnu Cageovi a jeho vztahu k postmodernímu tanci nemluvě.

Program otevřela sólovým výstupem Monika Šmídová, kterou doprovodil Anton Ždanovič na perkuse ve skladbě Januse Xenakise Rebonds B. Hudba přináší pravidelný rytmický podklad, ale také variabilní rozvíjení další vrstvy, která udává tvar choreografii. Ta pracuje především s pohybem v kruhu, tedy s tím nejtradičnějším, nejpůvodnějším schématem, které je tanci dáno. Pohrává si s drobnějšími gesty i s akcentovaným pohybem celého těla, nadto ještě v bodovém světle, které porůznu tvoří kruhové dráhy i na scéně. K určitému rituálnímu ztvárnění rytmu a hudby inklinujeme zřejmě intuitivně jako tvůrci i jako tanečníci.

Po vystoupení dvou mladých hráčů na marimby, kteří známou skladbou Steva Reicha Nagoya Marimbas s opakujícími se krátkými melodickými motivy vtáhli diváky do lehce meditativního stavu (a náročnou skladbu provedli velmi citlivě), se na scéně v dalším krátkém čísle ocitla čtveřice tanečnic a hudebníků. Third Construction Johna Cage je složitá skladba s rytmickou strukturou, která se sice mění pravidelně, ale její nuance je poměrně obtížné nejen vnímat, ale i využít pohybově. Východiskem pohybu byl vlastně kánon narušovaný obměnami pohybových sekvencí. Tanečnice vzájemně reagují na sebe, dávají si impulsy k pohybu a jsou i samy vnitřně naladěny na hudbu a hledají je v ní. Choreografie pracuje se zažitým slovníkem současného tance a nejzajímavější je právě propojení s hudebním podkladem a to, že choreografie drží čistotu své stylizace a nepřechází do civilního projevu, který je v současném tanci občas trochu samospasitelným nástrojem.

Na druhou stranu se zase už stává také určitým klišé ono hledání vnitřního impulsu, který najednou tanečníka ze zcela rovnovážného postoje strhne stranou v nedokončeném pádu, který zachytí a rozvine do horizontální dráhy; vyvstává otázka, kde že je vlastně zdroj směru a energie a proč jsou pohyby tohoto druhu používány tak často a jestli je to skutečný impuls, který tělem pohne, nebo jen zvyk, že tak to být má a tak se to v choreografii dnes dělá.

Krátká hudební i pohybová hříčka Clapping Music (opět Steve Reich a pro pořádek připomeňme, že si s ní v minulosti pohrála i Anne Teresa De Keersmaeker) byla malým střetnutím tanečnic a hudebníků. Dívky stojící proti řadě chlapců, kteří vytleskávají rytmus, reagují na jeho posuny také pohyby paží. Jednoduchá gesta vystřelující do vzduchu připomínají hru. Možná nebylo ze scénografického hlediska úplně domyšlené, že tanečnice v rytmu skladby postupně vyhazují do vzduchu hrsti bílé mouky; je to vizuální efekt, ale protože i poslední choreografie je tančena v černých šatech (patrně kvůli vizuální čistotě), není bílý poprašek na scéně úplně praktická rekvizita.

Mladý perkusista Anton Ždanovič taneční program přerušil sólem pro malý buben, skladbou Caseye Cangelosiho Meditation No. 1, která využívá několik různých technik hry a zvukové efekty jsou proto velmi mnohotvárné. Toto číslo choreografií doprovázeno nebylo, tvůrčí tým si to však vynahradil u poslední dvouvěté skladby. Pět hráčů na perkuse a pět tanečnic se v Night of Moon Dances (Eckhardt Kopetzki) a choreografii Dany Paly pouští do interakce nejen s hudbou, ale i s hudebníky. Přístup k práci s hudební předlohou je podobný jako u předchozích. Členitější skladba s proměnlivou dynamikou, kde jednotlivé hlasy nástrojů umlkají a znovu se rozeznívají, dává širší možnost k pohybovému ztvárnění. Základem je opět napojení na rytmus a pak práce s hlasy, v něž se mění samotné tanečnice. Jde o prostý princip, který v komorním prostředí funguje, opět je tu jen jednoduchý vztah mezi hudbou a tancem a spíš než mnohotvárnost pohybu sledujeme komunikaci obou složek, ačkoli hudba se i díky pestrému obsazení zdá členitější a bohatší. Pohyb sleduje dynamiku hry a nástupy nástrojů, na začátku druhé věty jsou tanečnice, aby byla ještě více zdůrazněna jejich jednota s hlasy, dokonce k hudebníkům přimknuty a teprve když začne hra, spouštějí se jim ze zad na zem (není to ale trochu zbytečný efekt, když by se hráči měli soustředit především na hru?). Choreografie tak spolu s hudbou plyne pohodlně až k závěru.

Jakkoli není na tomto typu hudebně-tanečního programu nic revolučního nebo tak neobvyklého, jak se nás produkce snažila přesvědčit, společná práce mladých umělců z různých oborů je vždy přínosem (není prozíravé nadhodnocovat vlastní práci, byť je jí umělec oddán). V tanci je někdy práce s živou hudbou spíše výjimkou, přitom si obě živá umění o spojení říkají. Přiznejme si, že soudobé skladby na perkuse jsou ve svých rytmických strukturách někdy tak komplikované, že mnohé nuance a změny nemůže pohyb obsáhnout – není to fyzicky možné. Ale choreografové potřebují hledat svůj styl a takovéto projekty jsou určitě jednou z cest.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Puls
Choreografie: Dana Pala, Monika Šmídová
Hudební repertoár a nastudování: Anton Ždanovič, Daniel Mikolášek
Light design: František Fabian
Produkce: Kateřina Traburová
Premiéra 5. prosince 2015 La Fabrika Praha

Rebonds B
Hudba: Janus Xenakis
Perkuse: Anton Ždanovič
Tanec: Monika Šmídová

Nagoya Marimbas
Hudba: Steve Reich
Marimba: Šimon Veselý, Ladislav Bilan

Third Construction
Hudba: John Cage
Choreografie: Dana Pala
Perkuse: Šimon Veselý, Ladislav Bilan, Jakun Tengler, Roman Ždanovič
Tanec: Dana Pala, Helena Šťávová, Dáša Horváthová, Petra Hájková

Clapping Music
Hudba: Steve Reich
Choreografie: Dana Pala
Tanec: Dana Pala, Helena Šťávová, Dáša Horváthová, Petra Hájková

Meditation No. 1
Hudba: Casey Cangelosi
Malý buben: Anton Ždanovič

Night of Moon Dances
Hudba: Eckhard Kopetzki
Choreografie: Dana Pala
Perkuse: Šimon Veselý, Ladislav Bilan, Jakun Tengler, Roman Ždanovič
Marimba: Anton Ždanovič
Tanec: Dana Pala, Helena Šťávová, Dáša Horváthová, Petra Hájková, Monika Šmídová

www.lafabrika.cz