Spitfire Company mezi tancem a výtvarnem. Nejen o tom v Týdnu s tancem

Týden s tancem (21) - od 24. do 30. května 2017. V dnešním vydání najdete: Ohlédnutí za novým projektem Spitfire Company, blížící se hostování souboru Ultima Vez v Praze, Tanec Praha a několik premiér.

Spitfire Company mezi tancem a výtvarnem
Výrazné propojování výtvarného umění a tance začalo už v éře taneční postmoderny. Tanec pronikl do muzeí a galerií, kde nás v dnešní době již nepřekvapí žádná událost – performance, happening ani taneční nebo divadelní vystoupení, zasazené do kontextu a struktury prostoru a uměleckých artefaktů. Přenášení výtvarných děl na scénu mimo výstavní prostor je trochu méně obvyklá kategorie. Experimentu tohoto druhu se nyní chopil soubor Spitfire Company v projektu Fragmenty milostných obrazů. Pražská premiéra proběhla 20. a 21. května v Paláci Akropolis na Žižkově.

Tuto divadelně-výtvarnou událost je těžké klasifikovat, což je ostatně i záměr. Autoři konceptu Petr Boháč a Miřenka Čechová (oba současně v roli režisérů i performerů) zde spojili inscenaci s vernisáží a reálnou výstavou výtvarných děl, ovšem přenesenou na divadelní prkna. Vedle sebe stojí tanec, pohybové divadlo, výtvarný objekt jako inspirace, jako součást scénického prostředí i sám o sobě jako umělecké dílo, stejně tak hudba, zpěv a projekce v reálném čase, kterou si ve Spitfire Company poslední dobou oblíbili. Fragmenty milostných obrazů není možné vnímat jako divadelní inscenaci, je třeba k ní přistoupit jako k řízenému setkání s uměním v tom nejširším smyslu.

Mezilidské, partnerské vztahy jako základ našeho bytí inspirují všechna umění, a tak je snadné najít tematický průsečík. Výtvarné objekty, které byly vybrány do této živé výstavy, se jich dotýkají více i méně, jejich další interpretace prostřednictvím tanečníků z nich lidskost, blízkost a fyzično extrahuje. Tančící a pohybující se tělo je ostatně vždy katalyzátorem emocí. Na scénu přibývají obrazy a artefakty, mezi nimi se řetězí výjevy těmito objekty inspirované: jednak vizuální podobou některých z nich, samozřejmě ne k pouhé ilustraci nebo nápodobě, spíš je tanečníci zapojují do vlastního světa představ, nebo na sebe nechávají působit atmosféru či sdělení tak, jak  je sami pro sebe vnímali. Divák se může ztotožnit nebo si vyhledávat nové, odlišné významy – výtvarných artefaktů i pohybových etud.

Performance zkoumá různé hranice – hranice intimity, soukromého a veřejného. Objevuje se nahota, ale ne vyzývavá, hodně zůstává skryto a hodně se balancuje na hraně. Divák cítí napětí – bude hranice překonána? Stane se něco nesnesitelného, nevstřebatelného? Představení naštěstí nepracuje s prvoplánovým šokováním. Střetá se v něm abstraktní svět snů a představ s konkrétní fyzickou akcí, jakou je třeba souboj. Miřenka Čechová a Ingrid Mikshina ztělesňují křehkost ženského světa už svou vlastní jevištní přítomností, jejich těla mohou být i zkroucená v křeči, a přesto krásná. Roman Zotov v sobě kumuluje mladistvou sílu hrajících svalů a Petr Boháč vnáší civilní prvek, tu nejreálnější realitu. Těla se někdy stávají sama artefakty, když je některý z umělců uvězněn pod kusem nábytku nebo ve vitríně nebo jen dlouho stojí a sleduje sochu, jako kdyby se sám sochou stal. Je to také jedna z hranic, které se performance dotýká. Je tanečník subjekt, nebo objekt? A divák?

Situace, které se rozehrávají mezi interprety, podbarvují tóny, silný hlas Alice Bauer však nezpívá písně, slova, ale jen melodické úseky. Na klavír postavený na bok a doslova vykuchaný na vnitřnosti vyluzují hudebnice kakofonické zvuky i silný rytmický doprovod. V inscenaci vše vzniká tady a teď, neopakovatelně, včetně projekce, na níž většinu času někdo z performerů zachycuje své druhy a umělecká díla. Nutno podotknout, že jde o tvorbu nejsoučasnější mladé generace a ani ta není pro každého diváka. Spíše než intelektuální rozbor se osvědčí prosté vcítění.

Abychom byli konkrétnější, pracuje se tu s objekty, sochami, obrazy, fotografiemi, počítačovou grafikou, celkem šestnácti odlišnými objekty třinácti autorů (Paulina Skavová, Klára Jirková, Michal Pěchouček, Jan Miko, Jakub Tauš, Jan Zdvořák, Pavel Příkaský, Takao Kanemachi, Tereza Fišerová, Mariana Jůdová, Eva Chudomelová, Zuzana Šrámková a Lukáš Houdek). Některé asociace, s nimiž je tanečníci spojili, jsou humorné, třeba sbírka brouků, která symbolizuje rodinu, předky. K vnější nápodobě lákají sochy – Paulina Skavová zapůjčila do performance bustu boxera Mika Tysona a Kozlici, metalické torzo ženy s rohy. S parohem pak skutečně na scéně performer tančí, ale je jím muž. Někdy dílo inspiruje ke zkoumání možností vlastního těla, jeho stability. Tanečníci balancující na podstavcích a opírající se v průsečíku vlastních těžišť mohou být symbolem čisté vzájemnosti, nezištné opory a harmonie. Jindy se zachvějeme strachy o něčí bezpečí, když někdo projeví více agresivity. Tanečníci tak předávají energii výtvarných děl, tuhnou a vláční spolu s ní jako rozvětvený organismus, který hltá podněty z okolního světa a přetvořuje je.

Divadelní událost pak pokračuje novým směrem, když návštěvníci mohou sami vydat na scénu a konečně si všechny artefakty prohlédnout do detailu sami, aby se mohli vcítit do pozice umělců a v duchu porovnat, jakou účinnost na ně tato díla měla a jaké jiné významy pro ně právě v tuto chvíli mohou mít. Včetně toho, že jim mohou připadat jen jako změť haraburdí, i pocit chaosu a ztracenosti je legitimní, ve výtvarném díle i v performanci jako takové. A tak je nutné brát v potaz především účinnost díla a jeho schopnost promlouvat k divákovi. Fragmenty milostných obrazů tuto účinnost mají, i když mnoho diváků může jejich jazyk shledat nesrozumitelným.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Fragmenty milostných obrazů
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč, Miřenka Čechová
Hudba: Eliška Cílková, Alice Bauer
Kostýmy: Miřenka Čechová
Light design: Martin Špetlík
Zvuk: Miroslav Hvizdoš
Zpěv: Alice Bauer
Autoři uměleckých objektů: Paulina Skavová, Klára Jirková, Michal Pěchouček, Jan Miko, Jakub Tauš, Jan Zdvořák, Pavel Příkaský, Takao Kanemachi, Tereza Fišerová, Mariana Jůdová, Eva Chudomelová, Zuzana Šrámková a Lukáš Houdek
Dramaturgie: Dominika Špalková
Stage manager: Jindřich Fejfar

Performeři: Roman Zotov, Inga Mikshina, Petr Boháč, Miřenka Čechová, Eliška Cílková, Alice Bauer

 

Do Archy se vrací Ultima Vez
Slavný vlámský soubor Ultima Vez hostoval v Praze naposledy v říjnu a už teď se vrací s dalším projektem, který české publikum uvidí jako jedno z prvních. Krátce po premiéře v Královském vlámském divadle v Bruselu uvede Divadlo Archa novou inscenaci Wima Vandekeybuse: divadelně-taneční „mockument“ o novodobém mesiáši představí Vandekeybus prostřednictvím sedmi postav obraz imaginární postavy mesiáše. Slovo mockument si Wim Vandekeybus vypůjčil z kinematografie, kde označuje zobrazení nereálných události formou dokumentárního filmu. Mockument o novodobém spasiteli se bude hrát 27., 28. a 29. května.

Inscenace je zasazena do daleké budoucnosti lidstva, které dospělo do kritického okamžiku, do doby, kdy je zničen téměř všechen život na Zemi. Jedno dítě pomůže hrstce lidí do bezpečného úkrytu, kde ale život není jednoduchý. „Přeživší jsou lidské bytosti, tím pádem si neustále navzájem překážejí. A co hůř, tito vyvolení dokonce ani nemohou uniknout životu. Stali se nesmrtelnými, takže ani sebevražda už nenabízí cestu ven. Nejasný vztah s dítětem ve vnějším světě, vnitřní rozpory, kulturní rozdíly a charakteristicky lidské pudy a potřeby vytvářejí prostředí neutuchajícího zmatku. Nade všemi se navíc vznáší stín touhy poddat se ničivému běsnění venku. Stojí vůbec lidstvo za záchranu?“ Zasazením tématu do budoucnosti se autor zbavuje nutnosti respektovat čas a prostor tak, jak je známe, získává tvůrčí volnost a divákům slibuje futuristickou sci-fi výpravu. Zabývá se tématem svobody a nesvobody, ohrožení a iluzorního bezpečí, jeho ceny a pochybností, které se honí hlavou všem myslícím bytostem. Tanečníci v inscenaci jsou nejen umělci, ale i symbolickými zástupci kultur a národů, ale nikoli výkvětem toho nejlepšího, ale naopak ztělesněním těch nejhorších lidských vlastností.

Postapokalyptickým tématům se většinou věnuje populární film a literatura, zejména oblast „young adult“ literatury, která je stále na vzestupu. Pokud se objeví v divadle, jde spíš o výjimku, a stejně tak v tanci. A spojení s apokryfním tématem odkazujícím se k Bibli je ještě neobvyklejší. Prvotním impulsem autorovi totiž byl film Poslední pokušení Ježíše Krista, který viděl na konci osmdesátých let a od té doby uvažoval o začlenění náboženského tématu do některé inscenace. Zabýval se čím dál více dějinami náboženství i texty a našel jeden společný rys – ve většině náboženství se objevuje fenomén spasitele, vykupitele. V rozhovoru pro Divadlo Archa o této své fascinaci říká:

„Samotná představa někoho, kdo se považuje za zprostředkovatele božské vůle a zvěstovatele všeho vědění, je přítomná ve všech časech. Ve světě, v němž lidé hledají smysl života, se vždycky najdou lidé, kteří budou prosazovat konečnou odpověď. V západním světě jsme v tom pravděpodobně méně zapojeni v náboženském smyslu, nicméně vidíte, že v dnešní době se opět vynořuje strach a beznaděj a že náboženství také získává více stoupenců. Protože: Kdy máme Boha rádi? Když ho potřebujeme. Přesně v takových krizových obdobích se vždycky najde několik lidí, kteří využijí situace a sami se dosadí do pozice evangelizátora, který má odpovědi na všechno. Falešné proroctví smíchané s nemožností splnit sliby a pravdy. Takoví Mesiášové manipulují lidstvem v okamžicích, kdy je nejslabší. V Mockumentary of a Contemporary Saviour je to jedním z hlavních témat.“

 

Tanec Praha začíná v neděli
Již dvacátý devátý ročník festivalu Tanec Praha začne v neděli 28. května v Hudebním divadle Karlín a bude v Praze i v dalších městech probíhat přesně měsíc. O zahájení se postará se svým souborem vlámský choreograf Sidi Larbi Cherkaoui, který se do Prahy vrací po šesti letech (v roce 2011 uvedl inscenaci Sutra s mnichy ze šaolinského kláštera). Inscenace Fractus V slibuje být mostem mezi kulturami, kromě samotného choreografa Cherkaouia v ní vystupují čtyři tanečníci a čtyři muzikanti se znalostí hudby Japonska, Koreje, Konga a Indie. Background tanečníků je také pestrý: francouzský nový cirkus, americký Lindy Hop, španělské flamenko, německý break dance a hip hop. Sidi Larbi Cherkaoui se nechal inspirovat populárním filozofem Noamem Chomskym a jeho obhajobou svobody řeči.

Sidi Larbi Cherkaoui v rámci festivalu letos uvede v premiéře projekt, který vytvořil společně s českým souborem 420PEOPLE: 4. a 5. června v prostoru Jatka78. 420PEOPLE letos oslavili deset let existence a spolupráce s významným zahraničním choreografem korunuje první dekádu jejich činnosti. V rámci toho bude uvedena Cherkaouiho inscenace Faun, která zpracovává proslulé dílo Václava Nižinského Faunovo odpoledne, a to v interpretaci Václava Kuneše a Nikoly Leahey.

Německé autorky Christina Ciupke a Anna Till ve svém projektu undo, redo and repeat zkoumají, jak umělce ovlivňuje taneční historie. Brazilský choreograf João Paulo Gross se v představení O CRIVO inspiruje divokým hlasem přírody, Korejka Lim Set Byeol v Hello? kritizuje korporátní kulturu, která se projevuje silným tlakem na sebeovládání v celé jihokorejské společnosti. Choreograf Olivier Dubois se nechal inspirovat Svěcením jara v inscenaci Mon élue noire – Sacre # 2, spoluautorkou je významná představitelka afrického tance Germaine Acogny, která vnáší kritické téma zrůdnosti kolonialismu. Rachid Ouramdane představí v Divadle Archa duet Tordre, ve kterém zhmotňuje příběh dvou umělkyň, s nimiž dlouhá léta spolupracuje, a věnuje každé vlastní „sólový prostor“.

Součástí programu festivalu budou opět Dance NEWs, řada, která představuje mladé tvůrce a jejich projekty. V minulém ročníku překvapila celá tato programová řada svou kvalitou a nápaditostí jednotlivých projektů, které byly v mnohém „tanečnější“ než hlavní hvězdy. Co festival slibuje tentokrát? Švýcarskou choreografku Yasmine Hugonnet inspirovanou Hieronymem Boschem v Le Récital des Postures, recitálu pro jediný nástroj: tělo jako archetyp nezbytný pro všechny druhy lidské komunikace. Vystoupí izraelský choreograf Uri Sharif, který pracuje s tématem reality a fikce, jeho vystoupení doplní španělský kolektiv La Imperfecta. Ze Španělska pochází choreograf Pere Faura, který chce diváky pobavit. Irská choreografka Oona Doherty představí realitu „špinavé Evropy“ a soubor La Veronal uvede choreografii v Ponci a zároveň site-specific projekt v prostorách Galerie hlavního města Prahy Colloredo-Mansfeldského paláce a symbolicky festival zakončí.

Taneční a pohybové performance odehrávající se pod širým nebem shrnuje programová řada VEN.ku TANCI. Linie Tanec Praha dětem zahrnuje díla, která by bez přičinění dětí nevznikla, například práci choreografky Milly Koistinen s názvem A Cloud of Milk, v níž se diváci prostřednictvím pohybu, světla, videoprojekce a hudby ponoří do jakéhosi surreálného snu. Finská choreografka bude v Praze před představením pracovat s místní skupinou dětí. Očima dětí vzniká dokument režisérky Petry Tejnorové a choreografky a tanečnice Terezy Ondrové pro milovníky sci-fi, tance a dalších dobrodružství Haló? Je tam někdo? Posílání zprávy nejen o tanci do vesmíru. Přehled všech programů pro děti i dospělé najdou zájemci tradičně na adrese zde . Opera Plus bude samozřejmě během června přinášet recenze a reportáže z nejzajímavějších částí programu.

 

Další taneční premiéry
Liberecký balet na konci sezony uvede odlehčený program, který dá členům souboru příležitost ukázat svůj taneční a choreografický talent ve volné tvorbě. Posedlost baletem II bude uvedena 26. května v premiéře v Malém divadle. V inscenaci se představí celý baletní soubor a v rolích hereček-moderátorek Michaela Foitová a Eliška Jansová z činoherního souboru. Divadlo se při představení změní v prostředí taneční soutěže, ale talent má v souboru jistě každý, zřejmě tedy nebude vítězů ani poražených. Scénář a režii inscenace má na starosti Barbora Kubátová, členka Naivního divadla Liberec, která vystupuje také v Divadle pod Palmovkou.

V den zahájení Tance Praha, 28. května, premiéruje jeden ze svých projektů Studio Alta v Holešovicích. Odpoledne v pět hodin uvede v rámci programu Dne Prahy 7 LEGOrytmus pod režijním vedením scénografky a tanečnice Marie Gourdain.

Za projektem stojí spolek fyzického divadla tYhle. Jeho členové se inspirují sportem, olympiádou a spartakiádou, aby přes pohybový slovník, který všichni známe, zobrazili zvláštní partu sportovců, jež se snaží dosahovat sportovních cílů nečekaným způsobem. Inscenace bude na výstavišti uvedena jako pouliční divadlo. Umělci se chtějí přiblížit k čisté abstrakci, pohybu bez cíle, tanci. Vystoupí Florent Golfier, Lukáš Karásek, Soňa Ferienčiková, Štěpánka Mancová a Martin Talaga.