Střípky z Nultého bodu ve znamení sdílení a individuálních příběhů

Festival Nultý bod patří k červenci v Praze už řadu let. Přináší obvykle projekty z oblasti fyzického divadla a širšího záběru performing arts, letos mu po většinu programu dominovaly individuální příběhy a snaha sdílet, snad jako přirozená reakce na poslední roky, ale také v důsledku lokace. Setkalo se mnoho mladých umělců, kteří se teprve hledají a zkoumají cesty, které jsou pro ně osobně nové. Program působí dnes z větší části jako komunitní aktivita, jako setkání dobrých přátel a čas jejich sdílení. Láká k tomu i domácké prostředí Studia ALTA v Invalidovně, která se svými pokoji a zahradou vzbuzuje rodinnou atmosféru…

Přiblížení rituálu
Jeden z projektů se ale konal v divadelním prostoru X10. Performerka Maritea Dæhlin s mexickými kořeny žijící v Norsku provedla diváky po stopách své identity a za kořeny své krve. Co začalo jako hlasově pohybová exhibice a sdílení prostých historek z dospívání, se měnilo v participativní představení a vyvrcholilo jako rituál. Maritea Dæhlin se objevila před publikem nejprve jako ještě nevylíhlý tvor zahalený ve zlatavých blanách, klubající se s fyzickou námahou jako ptačí mládě z vajíčka, a ještě dříve než sebe a svůj příběh vypustila z těchto hlubin množství modravých měkkých kuliček, jejichž barva se ukázala důležitou až s dořečením poslední vzpomínky. Svým charismatem dokázala umělkyně zaujmout ještě jako bytost zahalená ve zlaté říze a s tváří skrytou, a směs fascinace a zvědavosti v divácích zůstala po celou dobu, kdy ze sebe olupovala nejen oděv, ale i vrstvy jazyků a vzpomínek, u nichž nedokážeme rozeznat autenticitu od fikce, a odkrývala víc a více kořeny, které vedou až ke kmenovým společenstvím. Barvy a předměty dostaly svůj význam až v průběhu vystoupení, téma zrcadlení, maskování, toulky či pouti, cesty po kruhu a spirále, k symbolice sdílení a vody. Vše na úrovni interpersonální komunikace a bez divadelnosti.

Dění na scéně bylo osobní výpovědí, nicméně vystavěnou a vypointovanou s velkou pečlivostí a s uměřeným zapojením publika, přítomnost a sdílení zde fungovaly, ačkoli nešlo o divadelní inscenaci v pravém slova smyslu. Maritea dokáže stejně umně zacházet s tělem jako s jazykem a přecházet z řeči do řeči, zásadní je rytmus a prvek opakování. Je přirozená a autentická, bezprostřední v kontaktu s publikem. Brzy se diváci dokázali napojit na jejího nespoutaného ducha a projít s ní cestu ke kořenům, kterou prochází řada z nás, i když netušíme, z jakých se vlastně naše identita napájí, přesvědčeni mylně o její konzistentnosti. Performerka nakonec diváky po nejprudší a nejenergetičtější části přizvala k rituálu, pro který si vybrala další asistenci z publika. Dvě ženy zpomalily spolu čas a zachytily i ostatní diváky v okamžiku.

Velká část programu patřila projektům, které jsou ve fázi výzkumu či nabídky, a pohybovala se vysloveně na vlně participace, ale v bezpečných a klidných zónách a bez znejistění. Možná až příliš komfortně a bezpečně, když vezmeme v úvahu dřívější dramaturgii festivalu pohybujícího se na hraně žánrů i zážitků. Z bezpečného ujišťování se o tom, že náš svět je v pořádku, totiž málokdy zůstávají v paměti výjimečné zážitky. House of Research byl rezidencí, kterou využilo několik umělců k uvažování a práci na svých tématech, ale nepostřehla jsem tak docela vedení, které by je konfrontovalo a vybízelo k tomu pohlédnout na téma způsoby, které přinesou skutečně hlasitou zprávu. Spíš jsme byli svědky přátelského setkání po způsobu sousedské návštěvy, což je jistě dáno i naturelem účastníků.

První performerka (Janaína Moraes) své myšlenky, nápady a otázky svěřila papíru, jehož téměř nekonečný řetěz učinila instalací a sama se pak v tomto prostoru pohybovala v interakci s publikem, zkoumajíc vztah mezi hostitelkou a hosty. Stačilo jen navázat oční kontakt a pustit se do nevinné hry, reagovat na sebe, tanečním pohybem, civilním pohybem, ale ta lehkost je domnívám se trochu povrchní záležitostí. Jak nejsem osobně příznivcem participativních akcí, tak si také myslím, že když už se konají, mají jít do větší hloubky, jinak ať je představení představením a nabídne sebevědomou výpověď. Nakonec to byli vlastně diváci, kteří se chopili iniciativy, v první řadě Lucia Kašiarová, která začala slova z podlahy zametat a umožnila vzniknout okamžiku konfrontace, a jedna anonymní divačka, která experimentovala více s ruchy v mikrofonu.

• 

• 

• 

• 

V pokoji osvětleném tlumenými žárovkami se další performerka odhmotnila a vůbec s námi nebyla přítomná, ve své jemnosti a křehkosti zůstala s divákem jen jako obraz – videosmyčka na notebooku a v projekci na zdi, a také prostřednictvím útržků papírů ze svého zápisníku. Je to křehké a bezprostřední, ale i to je sdílení jen jakéhosi výseku, který je v tomto případě komfortní zase pro interpreta. Ano, domnívám se, že vystupování ze zóny klidu a pohody se má týkat nejen diváka, ale také a především performera, protože ten je obvykle činitelem, který chce svou aktivitou a akcí dosáhnout reakce, změny, on tvoří z vnitřního popudu, z nutnosti a s chuti sdílet. Z takto jemnohmotného sdílení vlastně ani nepoznám jeho motivaci a záměr, ačkoli vnitřně s tímto křehkým světem souzním a vím, že i mně by taková cesta byla nejpříjemnější. Ovšem ve chvíli, kdy si performer volí nejpříjemnější a nejschůdnější cestu, těžko dosáhne zásadního účinu.

Že po sobě zanecháváme stopy, každý si mapuje svou vlastní životní cestu a že interagujeme se svým prostředím, je tak samozřejmou skutečnost, že pracovat s ní umělecky vyžaduje opravdu pádný důvod a velkou konkrétní motivaci, hutné téma. Obecné myšlenky jsou vůbec velmi, velmi nespolehlivou municí, obvykle ale nikoli tím, že by mohla vybuchnout v neočekávanou chvíli, ale spíš proto, že bývá navlhlá a nehoří vůbec. Buďte si jisti, že jakýkoli problém a myšlenka, které vás napadnou, už někdy byly předmětem výzkumu nebo umělecké výpovědi. Abyste přinesli nový a platný úhel pohledu, musíte objevit motivaci v konkrétních jevech, událostech a třeba i kontroverzích. Jinak je to opět jen povrchní hra. Také formát „meeting and sharing“ je jistě zajímavý pro komunitu, která se ho účastní, ale v umění už jde skoro o stereotyp. Celé dvacáté století patřilo objevování společenství, mapování komunit, sledování subkultur a oslavě znovunalezeného rituálu, patřilo akčnímu umění a happeningům, a opakováním téhož se nikdy k novým výsledkům nedobereme…

Ras Spielraum&Collective, tedy Kateřina Szymanski a Kristýna Svobodová, představily další vrstvu svého dlouhodobého projektu Under the Surface, který se zabývá environmentálním tématem: „Reflektuje problematiku povrchové těžby a k ní přidružená témata. Zaměřuje se především na současný stav post-těžební krajiny – přírodní i společenské, na kapitalistické vzorce chování jednotlivců i společenství, bez jejichž proměny pozitivního obratu, v oblasti životního prostředí, nedosáhneme.“ Při konferenci Trans Europe Halles v květnu se jedna work in progress část odehrávala venku na cestě vedoucí k parku a v polovysychajícím jezírku v jeho středu, ve znamení němého výkřiku a fyzického nepohodlí evokovala stav společenský. Ačkoli nesmírně abstraktní, naznačovala spojnici k lidem, tedy asi onen trochu přehlížený aspekt, že odpovědné chování jedné části společnosti vede na jednu stranu k degradaci vlastního smyslu existence a práce jiné části společenství, ačkoli jiná cesta neexistuje. To by mohla být plodný směr uvažování – protože se hodně věnujeme přírodě jako takové, v performancích je ona tou trpící esencí, ale opravdu málokdo si uvědomuje, že její ochrana může zraňovat i člověka v jeho identitě. A i zcela pragmaticky: pokud lidem sebereme práci u vidiny všeobecného prospěchu, nesmíme se nad nimi povyšovat a je nutnost dát jejich životu nový smysl. Důstojný život člověka je stejně důležitý jako revitalizace ekosystému.

• 

• 

• 

• 

Na Nultém bodě se objevila rovina rezonance s přírodou a její hlas. S využitím počítačové technologie, která ze statistických dat ze sběru biologického materiálu extrapoluje zvukovou linku, znějící trochu jako imaginární hudba vesmíru. V tomto případě zpívaly stromy a jejich letitá historie, v písni tisíce vzorků, svědků shlížejících po desetiletí na proměnu jedné konkrétní krajiny pod lidskýma rukama. A k tomu i písek z míst, o která se jedná, písek místo vody, který nesvlaží, ale může se stát objektem. Hra s kamennou zdí evokovala dolování nerostu, ale v obrácené časové posloupnosti, kdy se hornina vrací tam, kde se původně usadila. Pokud se nakonec v závěrečném výsledku složí všechny vrstvy a výpovědi, a aspekt přírody a lidství budou vyrovnány, může vzniknout opravdu příspěvek do debaty o tom, jak najít novou cestu ke krajině i lidem, kteří jsou na ní závislí. Jinak se debatovalo i zde a jak jinak než nad čerstvě uvařeným bylinným čajem…

Po zasmušilé pustině jel starý honec krav…
V rámci festivalu se s work in progress Lonesome Cowboy představila další dvojice, choreografka Helle Bach a performer Tomáš Janypka. Během několika dnů experimentovali s pojmem mužnosti v popkulturním zobrazení hrdiny, především kovboje, do něhož se tanečník vtělil. Z několika takto „nahozených“ obrazů samozřejmě nemůžeme usuzovat o dalším kontextu, ačkoli téma je v centru zájmů umělců už delší čas a možná mají kontext prozkoumaný více do hloubky, akorát ho odvrhli. Nevím… Soustředěním na postavu westernového hrdiny ale strhávají pozornost na historické souvislosti, od nichž lze dosti těžko odhlédnout a vzít si jen tak pouhopouhou vnější slupku problému a vložit do ní současné společenské klima.

Co nám představili, byl pohled na postavu stylizovanou oděvem a v neutrálním prostředí, studii líného odpoledne, kdy i prostory vydýchané místnosti a dusna za oknem evokují teplý vzduch a lenivou atmosféru Tenkrát na západě. Postava, do jejíž tváře nevidíme a pohybující se ležérně od ničeho k ničemu. Ano, i tak je možné občas vidět kovboje a pistolníky ve filmech, ale spíš z éry Sergia Leone, který ve své době představoval cosi jako „novou vlnu“ filmového westernu jako reakci na dřívější psychologické či hrdinské „eposy“, a i to byla velká stylizace na hony vzdálená historickým poměrům. V době největší mezinárodní slávy westernu po druhé světové válce se pravdivému zobrazení života na „divokém západě“ blížily hlavně méně akční a scenáristicky propracované filmy typu Šerifská hvězda nebo Muž ze západu. Takového hrdinu ale dvojice umělců nezkoumá, a to je možná právě škoda!

V druhém obraze obrací choreografie pohybově perspektivu, ale jen tak napůl – „kovboj“, kterému stále ještě není vidět do tváře, se vzpírá v okenním výklenku, jako kdyby se snažil prorazit vězení nebo atakovat přírodní zákony, netroufá si ale převrátit je skutečně „upside down“ a zůstává u takového nesmělého osahávání… Nakonec ho najdeme v prostoru vyzdobeném „vzory“ z filmového plátna, těch správných ostrých hochů, kteří jsou ale poskládaní jako postmoderní pastiš bez ladu, skladu a bez jakékoli vnitřní souvislosti, kromě toho, že nosí kovbojský klobouk, i když to třeba nejsou kovbojové, ale lovci odměn nebo šerifové… Performer ale jejich obraz ani nijak výrazně nekonfrontuje, nenabourává, sám vystupuje zcela mimo obraz (takový obraz, který si vykonstruoval) hrdiny, nechává se jím ovládat a zobrazuje sebe jako objekt, který ke svému prapodivnému vzoru vztahuje. Věnuje se totiž pozorování a zdokonalování vlastního těla. Jen mi blesklo hlavou, jak byl v tu chvíli podobný Lídě Ješutové, která ve svém magisterském projektu zkoumala fenomén lidských bárbín, ale tím se světu, kterým se původně dal inspirovat, už úplně vzdálil. Protože v době, kdy tyto filmy vznikaly a kdy se formoval mýtus kovboje, nepanovala současná posedlost fyzickou dokonalostí. Když v 60. letech vypadal chlap ve středním věku jako John Wayne v El Doradu, bylo to úplně v pořádku a neběžel s podlomeným sebevědomím do posilovny nebo kupovat zázračné elixíry mládí… Staré westerny 50. a 60. let v žádném případě nejsou toxické v tomto směru (mohli bychom tam hledat genderovou tematiku a samozřejmě překonané klišé „zákeřný Indián vs. udatný bílý osadník“, ale to je jiná kapitola americké popkultury i vlastní historie, ostatně i tohle klišé bylo od 50. let stále narušované).

Navíc skutečný honák (český ekvivalent pro kovboje býval kdysi „skoták“, což zní neromanticky, ale odpovídá pravdě) nebo pistolník si dělal opravdu málo z toho, jestli má nebo nemá vyrýsované svaly, v 19. století šlo o přežití, o vytrvalost, o schopnost vydržet bez výživného jídla a spánku, o rychlost a sílu, která není na ukazování, ale musí být funkční pro skutečnou obranu a práci. Film zromantizoval podobu tzv. divokého západu k nepoznání a vytvořil lehce absurdní představu kovbojů jako novověké paralely středověkých rytířů, kteří jezdí po saloonech jako po turnajích a soupeří o dámu. Tak se ve filmech střetávají konkurenční party zloduchů nebo bandité s místním šerifem nebo osamělým strážcem spravedlnosti (od kovboje se americký hrdina rozprostřel do více povolání, protože cowboy není hrdinská profese) a analogicky bojují o ruku krásné majitelky vykřičeného domu, zatímco hlavními ulicemi prší olovo jako jarní deštík. To je samozřejmě fikce, i pokud se týká dostupnosti zbraní a střeliva, povolení střílet a reálného množství přestřelek. Ačkoli je velmi zajímavé sledovat onu analogii mezi správným hochem s muškou jako ostříž a mezi chrabrým rytířem, který rozdává rány mečem a je galantní jako Jean Marais osobně… (Kdyby Marais nebyl Francouz, ale Američan, asi by bývali měli John Wayne nebo Robert Mitchum slušnou konkurenci.) „The mythological construction of the cowboy, built on the foundation of the medieval English knight, was a crucial element in the creation of nationalist sentiment in post-Civil War America.“ (Moskowitz: The Cultural Myth of the Cowboy, or, How the West Was Won.)

Pokud jde o film, od drsného pistolníka až po věčného greenhorna Old Shatterhanda (nezapomínejme ale, že v Evropě populární „Mayovky“ nemají s americkým westernem společného naprosto nic kromě inspirace prostředím), je fenomén docela dobře prozkoumaný – z hlediska kulturních praktik i jako předmět film studies. Work in progressu dal v tuhle chvíli sice název kreslený Šťastný Luke, který si zpívá onu populární znělku I´m a Poor Lonesome Cowboy, ale přitom zaprvé není honec, ale pistolník, a navíc je jeho fiktivní svět už úmyslně vytvořenou parodií, zacílenou kriticky, byť zábavně, na westernová filmová klišé (a také jde mimochodem o francouzský komiks – jeho duchovním otcem je týž spisovatel, který vytvořil malého Mikuláše). Je prokazatelné, že kovboj jako typ, charakter je součástí americké novodobé mytologie – tu vytváří lidstvo neustále a v každém století – a i z tohoto hlediska je pro nás Evropany obtížné pochopit jeho symbolický význam, když za sebou nemáme stejnou historickou zkušenost. Pro evropského diváka jde arci jen o dobrodružné příběhy (a proto je také snáze dokáží evropští tvůrci „shodit“ do komické polohy, ale pro americké publikum má kovboj rozměr, který souvisí s jeho vlastní identitou. Pokud jde jen o vnější podobu, dovedu ještě pochopit, proč se vedle Wayna objeví na zdi fotografie Bruce Lee nebo Kabira Bediho, pro výzkum literárně filmového typu je to ale prostě nonsens… I když se oprostíme od ideologického a sémantického rozměru, i prosté „užívání si“ pohledu na statečné hochy, kteří prožívají báječná dobrodružství (guilty pleasure), zkoumají kulturální studia. Ta jako vlivný výzkumný směr rehabilitují popkulturu a zkoumají způsoby, jakými ji lidé čtou, konzumují, a v tomto vztahu a užití vidí i svobodu a užitek, nekritizují tuto produkci jako ohlupující odpad, jako to známe z adornovské linie humanitních studií. (Pokud si chcete připomenout, co jsou kulturální studia a jak zkoumají popkulturní obsahy, stručnou studii jsme publikovali zde).

Suma sumárum, záměr a k tomu vybrané vizuální motivy se vzájemně ideově míjejí, což je škoda. Pokud je úmyslem autorů vzít hrdinský typ amerického kovboje jako referenční bod, stejně by bylo potřeba zohlednit kontext a na některou jeho část se zaměřit, protože je to pole příliš široké: na skutečnou historii amerického západu před nástupem moderny, nebo výsek historie moderní filmografie, která ji ikonograficky zpracovává, a pochopit proměňující se symboliku postavy westernového hrdiny. Vybrat si úžeji objekt, ke kterému se bude performance vztahovat: historicky existující fenomén, nebo jeho romantizovaný filmový obraz (a navíc z které éry, když existují dvě protichůdná období, jak z hlediska narativu, tak samotné filmové techniky, a i to je zjednodušující, protože film studies rozlišují dokonce fází 7). Nebo se zaměřit na jeho symbolický/mytologický význam v kontextu amerického publika? Je tu možné čtení pomocí sémiotické analýzy, z hlediska moderního mýtu, z hlediska psychologie… Lze číst kriticky i z pozice kulturálních studií.

I kontext filmové historie je sám o sobě zajímavý – jak se v něm během sta let na základě proměny sociální, kulturní a politické situace mění podoba vyobrazení (amerického) hrdiny. Od hrdiny typu Johna Wayna nebo Kirka Douglase, u nichž je osobní charisma důležitější než vnější vzhled, přes romantický typ Deana Martina nebo Roberta Mitchuma, k tomu typ mladého drsného amerického hocha poválečné éry, až po reakci italské filmografie s novým typem westernu, který ještě odstartoval do té doby nepoužívaný subžánr komedie a parodie, jež znamená opět jinou typizaci hrdiny, respektive anti-hrdiny, jakým je třeba křehký hezounek Mario Girotti. (A všimněme si, jak se tady vizuálně a charakterově vymyká Lex Barker a pojetí Old Shatterhanda – jde o evropskou filmovou produkci, a rozdíl oproti „americkému“ vidění je markantní). I tak se tudy jen těžko propracujeme k novější podobě akčních hrdinů, do éry, které dominuje posedlost fyzickým vzhledem a schopnostmi. Dnes by se Wayne a Mitchum mohli jít „klouzat“, kdyby chtěli hrát v padesáti či šedesáti letech hrdiny, protože ideálem je vysportovaný krasavec. Kulturnímu průmyslu dnes nevládne western, ale Marvel Studios. Pointou je, že performer se těžko může vztahovat k současnému ideálu toxické body image tím, že se bude vymezovat vůči ikonografickým prvkům z dobrodružných filmů, které formovaly určitý žánr v 50. až 70. letech… (A to nechci do celého námětu zabodávat vidle ještě hlouběji připomenutím, že mýtus kovboje v popkultuře vlastně vůbec nevznikl ve filmu, nýbrž v literatuře, a to už na počátku 20. století, poprvé v románu The Virginian.) Čtivý článek k tématu „kovbojské mytologie“ v angličtině např. zde.

Domnívám se, že žádné zásadní téma se nedá ztvárnit pouze intuitivně, že se zkrátka neobejde bez veliké a důkladné rešerše zdrojů a až potom se může tvůrce plnohodnotně začít autorsky vztahovat ke konkrétnímu bodu a motivu, který jeho úmyslům nejvíce vyhovuje, a třeba je i převrátit vzhůru nohama.

Velký úspěch na malé ploše
A když už zanechám nevyžádaných rad, dostanu se k jednomu z vrcholů festivalu. Ač krátký stopáží, hutný a nezapomenutelný zážitek přinesl německý tanečník Daniel Conant, který vystoupil ve středu na open air jevišti v zahradě Studia ALTA v sólové choreografii Moritze Ostruschnjaka Tanzanweisung (It Won´t Be Like This Forever). Zatímco choreograf prošel před publikem několikrát s transparentem variujícím tento nápis, uchvátil mladý interpret svou samozřejmou jevištní přítomností, skvělou taneční technikou a také lehkostí a nevázaností, s níž si hrál s tématem nestálosti a proměnlivosti. Hravě, ale nikoli banálním způsobem. Je typem performera, který si může dovolit na jevišti opravdu mnoho, protože ovládá své tělo a široký rejstřík technik, které může podle libosti a své vůle střídat, jakkoli zběsilé změny choreografie vyžaduje. Zachovává rytmus, který nastolil v úvodu sekvencemi folklorního tance, a pak začal variovat a bez přechodu citovat z dalších technik, od break dance po principy akademického tance, od sportu po pantomimu. Mnohdy šlo jen o několik kroků a gest, a okamžitě se už měnil styl jeho projevu. Dynamika se několikrát zmírnila, ale vždy se vrátil do přísného rytmu úvodní sekvence.

• 

• 

• 

• 

Mohli jsme zaznamenat několik ikonických obrazů a narážek, dokázal doslova přeskočit od Giselle na hřbitově třeba k šermu, od moonwalku ke contemporary dance a do toho nechali umělci zaznít tu pár taktů ze Svěcení jara, tu bujaré německé disco. A přitom zůstalo celé vystoupení konzistentní a performer ještě stačil živě komunikovat s dětmi v hledišti, které rychle přijaly jeho energii a ještě celé sólo bezprostředně komentovaly. V tom vystoupení nebylo přitom nic banálního a laciného, nebylo podbízivé a útočící prvoplánově a performer byl schopen nadhledu nad sebou samým. Choreografie obsahovala množství náznaků a drobných citací, které těžko mohl někdo pojmout a rozeznat všechny: ale právě jen ten, kdo má velké zásoby a opravdu nabitý arzenál, může nápady a vtípky plýtvat. A divák si to užívá i tehdy, když tomu, co vidí, nerozumí, nepotřebuje přečíst celý choreografický text k tomu, aby se cítil v auditoriu dobře. Performance přinesla radost z tance a radost z jeho sledování, jeden z nejdůležitějších dojmů, jaké zanechává dobré představení. Takových není nikdy dost! Pokud dílo vzniklo pod dojmem pandemie, můžeme v něm hledat také nahuštění snahy komunikovat s publikem a být s ním v pravidelném kontaktu, jehož absence vede ke kumulaci nevyřčených nápadů a tužeb, takže umělec v okamžiku uvolnění téměř exploduje ve snaze odtančit a vyjádřit všechno, co nemohl nebo nesvěřil prostředí online sdílení. To je samozřejmě také možné, ačkoli úplně stačí nechat sólo jen zapůsobit tak, jak je…

Na Nultém bodě bohužel nebylo oproti původnímu programu uvedeno představení Alžběty Tiché Stav, ve čtvrtek pak program uzavřela inscenace Mass Evy Staré a Jindřišky Křivánkové, kterou jsme recenzovali loni.

Nultý bod se mění z festivalu, který přiváží experimentální a provokativní díla s úmyslem konfrontovat diváka s hranicemi vnímatelnosti uměleckého díla a performance, neznámé nebo neobvyklé žánry a jejich prolnuté deriváty, a vyvolává setkání na ostří nože, v akci, která akcentuje sounáležitost a sdílení. Která zřejmě odráží potřebu vnitřního klidu, spočinutí a nekomplikovaného prožitku, jež poslední dobou v části umělců i diváků sílí. Tlumí se kritické tóny a probouzí laskavost. Můžeme si klást otázku, jestli je to pouze dočasný důsledek únavné pandemické krize, která formuje naši současnost, anebo o přirozený cyklus, v němž je třeba pravidelně se dotýkat opačných pólů a my se tomu dravě kritickému právě vzdalujeme.

— —

Co občas, nebo možná i častěji než občas, postrádám při pohledu na zápal mladých umělců, a to nikoli jen na festivalech tohoto typu, je citlivá nabídka mentorů, která by jim ukazovala šíři již prošlapaných cest, které není nutno klestit znovu, protože dnešní umělec může svým snažením s čistým svědomím navazovat na generace moderny, avantgardy, postmoderny a tvořit nadstavby z aktuální situace našeho současného světa, ale s vědomím všeho, čeho již bylo dosaženo a co bylo vyřčeno. Je to asi ožehavé téma, protože dnes převažuje téma osobní svobody a odmítání autorit, a to i těch intelektuálních, ale nejlépe se boří postupy, které známe, a nejlépe se vymezuje vůči dobře prozkoumanému. Už proto je důležité znát vývoj svého oboru. Kadávry, akční umění a happeningy… aktivity, které mají kořeny v předválečném období, rozkvět v letech šedesátých a dozvuky dodnes, ohlasy toho všeho vidíme a prožíváme téměř dnes a denně, je těžké – možná už úplně nemožné – přicházet se stále novými formami sdílení a novými druhy performance. Máme ale proto rezignovat na novost, pokrokovost?

Nedávno zemřel slavný divadelní režisér Peter Brook, který zanechal nesmazatelnou stopu v moderní režii a performing arts a také vyhraněný názor na obřadnost umělecké aktivity, už jen jeho inspirace je nadčasová; současný tanec roste na ramenou Merce Cunninghama a Johna Cage; současná literatura by nebyla ničím nebýt moderny a avantgardy, výtvarné umění též… Pro umělce je sice potřebné nenechat se ubít pocitem vyčerpání prostředků, ale také nezapomínat, že kontext je potřeba vždycky brát do hry, i proto, aby umění nebylo jen hraní si, ale uchovalo si svou závažnost, svou kritičnost, svou hloubku, a i při vší lehkosti ostříží zrak a mušku. Kontext, kontext a historie, alespoň vědomí návaznosti, to vše potřebujeme, i při usilovné snaze o sebevyjádření, aby umění bylo živé a vyvíjelo se.

I Want To Be Traditional
Koncept, texty, režisér & vystupující: Maritea Dæhlin
Dramaturgie: Pia Maria Roll
Kostýmy, rekvizity & produkce: Ursula Lascurain
Světla: Kurt Hermansen
Hudba: Felipe Cussen
Poradce výroby: Hanne Grieg Hermansen
Supervize: Gabriela Ottogalli
Asistent produkce: Soh Tokunaga
Návrh: Deise Nunes
Producent a distribuce: Ingeborg Husbyn Aarsand
Video: Isaac Díaz Valderrama
Koprodukce: Grenland Friteater and Black Box teater
Podporováno: Arts Council Norway – fond lyd og bilde a Performing Arts Hub Norway

Tanzanweisung (It Won´t Be Like This Forever)
Choreografie: Moritz Ostruschnjak
Asistent choreografie: Daniela Bendini
Tanec: Daniel Conant
Divadelní poradce: Carmen Kovac
Světelný design: Benedikt Zehm
Kostýmy: Daniela Bendini, Moritz Ostruschnjak
Produkce: Antonia Leitgeb

Festival Nultý bod se konal 11.–14. 7. 2022