Střípky ze Zlaté Prahy 2014

Ceny pro tanec i hudbu
Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha patří mezi stálice pražského kulturního podzimu, který je letos na premiéry a festivaly velmi bohatý. Letos se konal už padesátý první ročník a do nové padesátky vykročil festival v novém prostředí: o něco méně formálním, ale na úspěchu mu to neubralo. Na projekce nových vybraných pořadů i do videotéky se tentokrát museli návštěvníci vydat do Divadla Archa, které letos všechny akce hostilo od neděle 5. do středy 8. října. Komorní atmosféra nakonec festivalu prospěla a své diváky si našel. Jako vždy šlo také o setkání odborníků. Pětičlenná porota, v níž Českou republiku zastupovala Jana Návratová, zhlédla na osmdesát filmů a pořadů s hudební a taneční tematikou a v tom množství si tanec vedl velmi dobře. Informace proběhly médii, ale můžeme rekapitulovat: Grand Prix festivalu i Cenu české televize letos získal dokument o slavném choreografovi Nacho Duatovi Disportrét, kterého filmaři zachytili v roce 2010 ve zlomovém období jeho kariéry, kdy musel opustit svůj soubor, kterému Compañía Nacional de Danza de España, kterému dvacet let vytvářel jeho tvář. Opustil Španělsko a jako umělecký ředitel baletního souboru Michailovského divadla v Petrohradě vstoupil do kontextu zcela jiné taneční kultury, ale i společenské mentality. Film nejen o lásce k umění, ale i vnitřní síle člověka, vznikl v koprodukci pěti států. V Praze cenu převzal jeden z jeho režisérů a kameraman Ulrik Wivel, který je takříkajíc mužem dvou světů: jde totiž o bývalého sólistu Royal Danish Ballet, Pacific Northwest Ballet a New York City Ballet. Jako tanečník měl tedy ideální startovní pozici pro natáčení filmového portrétu o kolegovi ze stejného oboru, mohl do něj vložit vhled a pochopení z vlastních zkušeností. I ve svém novém oboru je naprostým profesionálem a natáčí filmy i dokumenty, mimo jiné režíroval filmový portrét dánské královny Markéty II. Mohl by být povzbudivým příkladem, že i pro profesionálního tanečníka je možné zahájit kariéru mimo obor a dosáhnout v ní nového vrcholu. Zvlášť v našem prostředí, kdy cítíme více sociální nejistoty, než jistoty jsou takové vzory víc než potřebné.

V kategorii Performing Arts získal cenu snímek zachycující inscenaci Matse Eka Julie & Romeo (nejde o omyl v názvu, slavný choreograf ve své verzi umístil jméno Julie jako hlavní postavy na první místo). Svůj charakteristický rukopis vetkl tomuto příběhu v roce 2013 a na rozdíl od většiny choreografů nepracoval s partiturou Prokofjeva, ale s různými skladbami Petra Iljiče Čajkovského. Záznam baletu si zvídavější diváci mohli doplnit ještě dokumentem, který zachytil choreografa přímo při tvorbě inscenace.

V dalších kategoriích bodovala hudba. Cenu za dokumentární film získal snímek Mesiáš v nalezeneckém útulku, který je historickou rekonstrukcí prvního uvedení Händlova Mesiáše v roce 1750 v jednom z těchto londýnských zařízení. Snímek britské provenience možná pod čarou naznačuje, že je třeba restaurovat vytrácející se ideály humanismu a že umění pomáhá už stovky let činit svět krásnější nejen estetikou, ale i reálnými činy. Dva hudební snímky získaly Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin. Prvním je francouzský animovaný hudební film Péťa a vlk, který v dynamické klasické animaci spojené s filmem přibližuje původně baletní pohádku Sergeje Prokofjeva dětskému publiku. Druhým je snímek Bernd Alois Zimmermann: Requiem pro mladého básníka, který je vlastně hudebně filmovou koláží ze záznamu provedení skladby a archivních záběrů.

Cenu Nadace Vize získal český dokument. Určitě nebylo překvapením, že se laureátem jedné z cen stal režisér Martin Kubala, který se dokumentům o umění a umělcích věnuje již dlouhou dobu, jeho portréty osobností jsou živé, kombinuje v nich rozhovory s čistým dokumentárním materiálem, a tak se divák stává součástí života těch, které sleduje. V letošním programu Zlaté Prahy byly promítány jeho snímky dva, cenu získal Romantický vesmír Libora Peška věnovaný slavnému dirigentovi. Druhým snímkem Martina Kubaly je portrét ze světa tance, Neobyčejný život Vlastimila Harapese. Obě dvě projekce byly naplánovány na nedělní večer za účasti režiséra i hlavních protagonistů. Dramaturgicky nebylo toto řešení nejšťastnější, protože Zlaté Praze konkurovalo několik představení z festivalu současného slovenského tance Hybaj Ho, které se konaly ve stejném čase, a nadto ještě téhož večera uváděl svou premiéru Pražský komorní balet ve Stavovském divadle. A to byla příliš velká lákadla.

Taneční meditace
Hlavní sál Divadla Archa se během festivalu proměnil ze sálu divadelního na promítací. V neděli brzy odpoledne se před velmi skrovným publikem promítal záznam taneční inscenace Songs of the Wanderers (Písně poutníků), z dílny choreografa Lin Hwai-mina (či Lin Chuaj-mina) a jeho světoznámého souboru Cloud Gate Dance Theatre. Záznam vznikl v minulém roce, ačkoli inscenace sama nová není, před několika lety ji mělo dokonce možnost vidět i pražské publikum v rámci festivalu Tanec Praha. Projekci této inscenace uvedl producent snímku Rainer Moritz, který se na produkci filmů s kulturní tematikou specializuje. Je škoda, že neměl větší obecenstvo, protože má řadu zkušeností s prací s umělci.

Zaznamenání inscenace na kameru, pokud nejde o čistě technický záznam představení, kde se nijak nepracuje s detaily a střihem, je vždy trochu jiným zážitkem, a nejen z důvodu, že většinou přicházíme o trojrozměrný dojem (což v čase digitalizace nemusí už mnoho znamenat) a o sdílení společného fyzického prostoru (a času) s interprety. Oko kamery pro diváka vybírá různé úhly pohledy a úrovně přiblížení, zobrazení celku nebo polocelku určuje zacílení jeho pozornosti na konkrétní výjevy a postavu, a tak vlastně každý režisér je již trochu interpretem díla, které se snaží pro ostatní zachytit. Rozhodně tu nejde o benjaminovskou sériovou reprodukci, spíš se jedno dílo vtěluje v druhé.Zmíněné Písně poutníků jsou choreografickou meditací. Není to inscenace, která by měla příběh, není to ani inscenace, která by akcentovala vztahy, je to sled obrazů, výjevů, úkonů, které jsou spjaty s poutí nebo cestou, zachycení rituálů doprovázejících ty, kteří směřují za cílem. Rozpohybované taneční výjevy doprovází jeden stabilní a neměnný: stojící mnich s očima přivřenými v němé modlitbě, jemuž k nohám po celou dobu crčí pramínek padajících rýžových zrn. Je tím, kdo stojí mimo čas a prostor, jako živoucí socha a uklidňující svědek. Během představení se na jeviště sesype i z dalších skrytých míst na tři a půl tuny rýže, která slouží jako rekvizita, již doceníme v samém závěru inscenace. Je současně velmi výtvarnou a specifickou rekvizitou – tanečníci se do ní noří jako do písčitých vln, ale také stojí v její spršce jako v osvěžujícím dešti. Zastupuje zde mnoho aspektů – zemi, vzduch, vodu, jen oheň ne, ten se na scéně objevuje v jedné z nejklidnějších pasáží doopravdy. I všechny ostatní atributy odkazují na přírodu – dřevěné hole s malými zvonky na koncích nebo ratolesti.

V samotné choreografii je znát vliv moderního i tradičního tance, které se snoubí ve velmi tvárnou a vláčnou materii. Pohyby těl se přelévají v jedné vlně energie a výrazných gest a choreograf své tanečníky staví do skupin i do dvojic, takže vidíme jak vynalézavou pomalou partneřinu, tak symetrické formace. Někdy jsou průvodem poutníků, někdy zdánlivě nesourodou skupinou, v některých výjevech zase dominuje kruh, vše je však stále v pohybu a symetrické prvky se přelévají jako v kaleidoskopu. I tak jednoduchá formace pak může nabýt mnoha nových variant.

Z choreografie je pro filmovou kameru největším oříškem závěr, posledních deset či třináct minut, které jsou vyplněny jen jediným výjevem: pomalu kráčející tanečník vytváří od středu jeviště až k jeho stranám velkou spirálu v moři rýže. V samém závěru zprostředkovaného představení už opravdu citelně chybí živá přítomnost a vzájemnost vztahu obecenstva a interpreta a poslední minuty hrají na nervy diváků. Pozoruhodným aspektem inscenace je také hudba. Jako doprovodu je užito nahrávek gruzínského lidového souboru Rustavi, jež nemá zdánlivě s tématem nic společného. Tradiční gruzínská polyfonie je nejstarší svého druhu na světě (je také na seznamu nehmotného dědictví UNESCO) a její starobylost se pozoruhodně dobře snoubí s pohybovým projevem, který je inspirovaný kulturou zcela jiného kontinentu. Taneční kus však nebyl vytvořen na hudbu, naopak vznikl nejprve jako choreografie, k níž byla hudba dodatečně vybrána. Tak pracuje Lin Hwai-min často, přesto by nikdo na první pohled nepochyboval o spojitosti obou složek.
Labutí jezero velmi jinak
Většina návštěvníků, kteří svou pozornost zaměřují na tanec a balet, si nenechala ujít pondělní projekci v rámci řady „Golden Prague Premières“, Labutí jezero choreografa Alexandra Ekmana. Jeho jméno není českým divákům neznámé, v červnu 2013 se pražské publikum seznámilo s jeho svéráznou verzí tanečního divadla plného absurdního humoru, když tu s Ekmanovou inscenací Studie zábavy hostoval Cullberg Ballet na Nové scéně Národního divadla (naši recenzi najdete zde). Ve zpracování Labutího jezera došel choreograf ještě do absurdnější polohy a označit inscenaci stejným názvem, jakou má původní baletní dílo, chce notnou dávku odvahy. Možná jde o provokaci, ale je natolik zábavná, že tuto „svatokrádež“ Ekmanovi diváci jistě rádi odpustí. Je totiž daleko lepší divadelní kus dekonstruovat a z jeho motivů stvořit úplně nové divadlo, než se pokoušet o modernizaci zasazováním pohádkového příběhu do současnosti nebo se snažit o jinou šokující aktualizaci. Ekmanovo taneční divadlo je autorským dílem i v dalších směrech. Hudební partituru zkomponoval Mikael Karlsson, který si vypůjčil jen několik málo motivů (dokonce jde snad ještě o menší rozsah materiálu, než je hudební motiv) z Čajkovského a tvořil dál orchestrální hudbu soudobou, kterou někdy ladí až do zvuku muzikálu meziválečné éry.První obraz diváky zavádí do jakési ulice či dvora, ze tří stran obklopeného jen zdmi s řadou dveří, ze kterých vycházejí a znovu v nich mizí podivná individua. Idylická rodinka s kočárkem, rozzuřený muž, zpívající diva, střelkyně se steampunkovými brýlemi, která promptně skolí letící vycpanou labuť, a na ochozu nad nimi se zatím prochází Odetta s princem… Vše je trochu abstraktní, trochu naddimenzované, trochu cukrkandlové – a než se vám podaří přijít na to, že tahle taškařice představuje vlastně dvorskou zábavu z prvního jednání Labutího jezera, jako jedním střihem se přenesete do produkční kanceláře ředitele muzikálového divadla. A čeká vás činoherní scénka s nervózním dramatikem a cynickým byznysmenem, který očekává trhák. Vše předvídatelně vygraduje k plánování muzikálu o labutích, zatímco se na jevišti dál objevují neobvyklé postavy a divák tápe, zda jde o herce nebo tanečníky.

Za chvilku však pomyslná opona padá a novým střihem se dostáváme k tajemnému jezeru. Za tímto účelem zaplnil choreograf jeviště jako bazén pěti tisíci litry vody a vytvořil tak kuriózní prostor, ve kterém nelze provozovat klasickou techniku, ale spíš současný tanec (přitom ale voda na jevišti až tak úplná novinka není, víme, že třeba námořní bitvy byly inscenovány už v některých římských amfiteátrech a znalo je i barokní divadlo). Při tlumeném světle, kde se ve vodě zrcadlí jen temný horizont, vypadá prostředí chmurně a postapokalypticky, spíš jako zatopené katakomby než lesní jezírko. Sbor s černými pokrývkami hlavy připomínajícími koupací čepice se nesměle pohybuje jako mužstvo rozehrávajících se ledních hokejistů. Sborová scéna je pohybově umírněná až minimalistická, jako kdyby se tanečníci seznamovali s novým živlem. Znovu se objeví i postava pěvkyně, ve které rozpoznáváme úlohu královny, a nesmělý chlapec v roli prince, který se ovšem nestává romantickým hrdinou, ale spíš udiveným návštěvníkem a pozorovatelem. Zajímavě pojatý výstup Odetty a Odilie ve futuristicky vyzdobených balerínách vrací na scénu motiv z opravdového Labutího jezera, ve své rozepři ovšem dívky působí spíše jako nevlastní sestry z Erbenova Kolovratu.Ekman ale neprotahuje depresivní epizodu příliš dlouho. Scéna se brzy promění v osvětlenou dvoranu a tanečníci ji zaplní vodními hrátkami. Posledních dvacet minut inscenace se především dovádí ve vodě, ale stále koordinovaně. Někdy ještě pokračují jasně choreografované taneční sekvence, jindy už je vše tak rozvolněné, že jde jen o absurdní divadlo. Na hladině přistane tisíc gumových kachniček, uprostřed vodní plochy se večeří, plave na matracích, scénky jsou prošpikované situační komikou. Na Labutí jezero diváci už dávno zapomněli a zdá se, že to nevadilo ani těm návštěvníkům, kteří se na inscenaci dívali v Norsku, neboť na záznamu je inscenace oceněna dlouhým potleskem. Pravda, divák by měl být varován předem, však také z promítání několik návštěvníků v průběhu projekce odešlo, ale ti, co zůstali, přijali rozjásané vodní Labutí jezero docela vřele.

Vydařené finále
Večer slavnostního předávání festivalových cen, který se konal ve středu, proběhl opět ve velkém divadelním sále. Přestože se Archa nemůže výstavností a rozlohou prostor rovnat paláci Žofín, kde v minulých letech program probíhal, vytvořila se v ní vřelá atmosféra, která se vlastně k festivalovému dění hodí více. Program posledního večera byl dramaturgicky dobře dávkován, střídání tanečních čísel s vyhlašováním cen v jednotlivých kategoriích udržovalo diváky v napětí, a taneční čísla také vynikla v divadelním uspořádání více než na koncertním pódiu. Ačkoli je při této příležitosti možné vystoupit jen s úryvky nebo jednotlivými čísly, jde o cennou propagaci tanečního umění, protože večer jde vždy v přímém přenosu do vysílání. I televizní diváci tak mají možnost seznámit se zkratce s tvorbou některých souborů, je jen škoda, že se letos nepodařilo zapojit mimopražské.

Na úvod vystoupil Bohemia Balet s fragmentem z choreografie Jarka Cemerka Slova z jantaru, v dynamické skupinové frekvenci, kde se tanečníci museli lehce uskrovnit na zúžené ploše jeviště, ale zatančili s vervou. Styl, který není chudý na pády a převaly, si užívají, jen je otázkou, jestli není na televizního diváka hned první taková dávka contemporary tancování trochu šok. V další části si zatančili Václav Kuneš a Nataša Novotná, kteří tak mohli prezentovat svou skupinu 420PEOPLE vlastními těly, prostřednictvím duetu La vie en Rose. Na pozadí písně v nahrávce Louise Armstronga rozehrávají hru o výměně rolí a vzájemném ovládání, v níž nechybí úsměvné momenty. Na obou jako tanečnících je stále vidět partnerská souhra a jejich duet působí lehce, jako by byl prováděn jen tak mimoděk.

S vlastní choreografií, která byla uvedena v roce 2013 v rámci představení Miniatury vystoupili jako zástupci nejmladší tvůrčí generace Štěpán Pechar (Laterna magika) a Ondřej Vinklát (Balet Národního divadla Praha). Duet ze společné choreografie Přesně včas zachycuje interprety jako zdvojenou osobnost nebo dvě nerozlučně blízké bytosti koexistující v jednom prostoru. Unisono pasáže tvarované v moderním tanečním slovníku s úsečnými gesty navozují dojem jakéhosi zlomového okamžiku. Duet tvoří dramaturgicky ucelenou miniaturu, kterou lze z rámce choreografie vyjmout a zcela bez problémů takto uvést. Pražský komorní balet se prezentoval ukázkou z poslední premiéry, kterou jsou 3 české kvartety uvedené poprvé minulou neděli ve Stavovském divadle. Do programu byla vybrána první věta ze Smyčcového kvartetu Bedřicha Smetany Z mého života v choreografii Pavla Šmoka. Citlivá choreografie plná zpěvnosti a lehkosti jako její hudební předloha, postavená sice na principech moderního tance, ale zakotvená v estetice tance klasického. Mladí tanečníci se musí ještě s technikou trochu víc popasovat, než dovedou tuto choreografii k dokonalosti, ale nepochybně se jim to podaří.Na scéně nemohli chybět ani sólisté Baletu Národního divadla. Nikola Márová a Michal Štípa si vybrali kousek nejklasičtější: adagio z černého pas de deux z Labutího jezera. I přes velmi malý prostor na improvizovaném jevišti se jim podařilo přinést divákům trochu kouzla klasického baletu a partnerské souhry. Národní divadlo reprezentovala také současná choreografie Viktora Konvalinky z posledních Miniatur Just Solo, kterou tančil Mathias Deneux. Krátká hříčka o všedním dni jednoho člověka cestujícího za prací na písničku Seala se divákům líbila, choreografie je rozpohybovaná do prostoru a plynulá. Zajímavým způsobem bylo řešeno další číslo, duet Romea a Julie z choreografické dílny Petra Zusky. Nešlo ale o doslovný fragment z tohoto baletu, ale jakési vynalézavé shrnutí příběhu milenců od zamilování až k tragické smrti. Ondřej Vinklát a Marta Drastíková získali v minulé sezoně za své výkony v baletu oba Cenu Thálie a jsou nepochybně ideálními představiteli. Opět je trochu limitoval malý prostor, na který se musela choreografie stěsnat, ale tančili s profesionalitou a lehkostí. Večer pak byl zakončen ve stylu spíše jazzovém či streetovém, se skupinou mladých tanečníků nacvičili poslední choreografii Ivana Hannichová a Tomáš Protivínský. Na populární písničku zpěvačky Beyoncé se šest interpretů roztančilo jen v rytmu hudby a zakončilo tak večer v odlehčeném duchu televizní show.

Po všechny tři dny, kdy festival probíhal, byla samozřejmě návštěvníkům otevřená i videotéka. Mnoho návštěvníků jistě potěšila možnost podívat se na záznam představení Les Ballets Bubeníček, se kterým se slavná dvojčata a jejich tanečníci minulou sezonu představili v Národním divadle. ČT art zařazuje záznam i do svého vysílání, a to 11. října. Milovníci záznamů baletních představení se mohli potěšit neoklasickou Annou Kareninou Alexeie Ratmanského nebo Spící krasavicí ve verzi Rudolfa Nurejeva z pařížské Opery. K podobným záznamům patří i komponovaný večer z choreografií George Balanchina a Benjamina Millepieda, jde vesměs o balety, které jsou zařazovány do mezinárodních přenosů v kinech, a tak diváci, kteří neměli možnost vidět je na plátně, mohli využít příležitosti právě zde. Ačkoli v nabídce nad tancem a baletem dominovala vážná hudba, přišli si ctitelé múzy Terpsichory na své. Festival uběhl velmi rychle a vykročil do nové padesátky moderně. Své věrné návštěvníky si jistě udržel a třeba se mu v novém prostředí podaří další získat. České televizi patří za organizaci této tradiční události uznání.

Foto Festival Zlatá Praha, Erik Berg, Lucie Zendlová