Střípky ze Zlaté Prahy 2014

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ceny pro tanec i hudbu
Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha patří mezi stálice pražského kulturního podzimu, který je letos na premiéry a festivaly velmi bohatý. Letos se konal už padesátý první ročník a do nové padesátky vykročil festival v novém prostředí: o něco méně formálním, ale na úspěchu mu to neubralo. Na projekce nových vybraných pořadů i do videotéky se tentokrát museli návštěvníci vydat do Divadla Archa, které letos všechny akce hostilo od neděle 5. do středy 8. října. Komorní atmosféra nakonec festivalu prospěla a své diváky si našel. Jako vždy šlo také o setkání odborníků. Pětičlenná porota, v níž Českou republiku zastupovala Jana Návratová, zhlédla na osmdesát filmů a pořadů s hudební a taneční tematikou a v tom množství si tanec vedl velmi dobře. Informace proběhly médii, ale můžeme rekapitulovat: Grand Prix festivalu i Cenu české televize letos získal dokument o slavném choreografovi Nacho Duatovi Disportrét, kterého filmaři zachytili v roce 2010 ve zlomovém období jeho kariéry, kdy musel opustit svůj soubor, kterému Compañía Nacional de Danza de España, kterému dvacet let vytvářel jeho tvář. Opustil Španělsko a jako umělecký ředitel baletního souboru Michailovského divadla v Petrohradě vstoupil do kontextu zcela jiné taneční kultury, ale i společenské mentality. Film nejen o lásce k umění, ale i vnitřní síle člověka, vznikl v koprodukci pěti států. V Praze cenu převzal jeden z jeho režisérů a kameraman Ulrik Wivel, který je takříkajíc mužem dvou světů: jde totiž o bývalého sólistu Royal Danish Ballet, Pacific Northwest Ballet a New York City Ballet. Jako tanečník měl tedy ideální startovní pozici pro natáčení filmového portrétu o kolegovi ze stejného oboru, mohl do něj vložit vhled a pochopení z vlastních zkušeností. I ve svém novém oboru je naprostým profesionálem a natáčí filmy i dokumenty, mimo jiné režíroval filmový portrét dánské královny Markéty II. Mohl by být povzbudivým příkladem, že i pro profesionálního tanečníka je možné zahájit kariéru mimo obor a dosáhnout v ní nového vrcholu. Zvlášť v našem prostředí, kdy cítíme více sociální nejistoty, než jistoty jsou takové vzory víc než potřebné.

V kategorii Performing Arts získal cenu snímek zachycující inscenaci Matse Eka Julie & Romeo (nejde o omyl v názvu, slavný choreograf ve své verzi umístil jméno Julie jako hlavní postavy na první místo). Svůj charakteristický rukopis vetkl tomuto příběhu v roce 2013 a na rozdíl od většiny choreografů nepracoval s partiturou Prokofjeva, ale s různými skladbami Petra Iljiče Čajkovského. Záznam baletu si zvídavější diváci mohli doplnit ještě dokumentem, který zachytil choreografa přímo při tvorbě inscenace.

V dalších kategoriích bodovala hudba. Cenu za dokumentární film získal snímek Mesiáš v nalezeneckém útulku, který je historickou rekonstrukcí prvního uvedení Händlova Mesiáše v roce 1750 v jednom z těchto londýnských zařízení. Snímek britské provenience možná pod čarou naznačuje, že je třeba restaurovat vytrácející se ideály humanismu a že umění pomáhá už stovky let činit svět krásnější nejen estetikou, ale i reálnými činy. Dva hudební snímky získaly Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin. Prvním je francouzský animovaný hudební film Péťa a vlk, který v dynamické klasické animaci spojené s filmem přibližuje původně baletní pohádku Sergeje Prokofjeva dětskému publiku. Druhým je snímek Bernd Alois Zimmermann: Requiem pro mladého básníka, který je vlastně hudebně filmovou koláží ze záznamu provedení skladby a archivních záběrů.

Cenu Nadace Vize získal český dokument. Určitě nebylo překvapením, že se laureátem jedné z cen stal režisér Martin Kubala, který se dokumentům o umění a umělcích věnuje již dlouhou dobu, jeho portréty osobností jsou živé, kombinuje v nich rozhovory s čistým dokumentárním materiálem, a tak se divák stává součástí života těch, které sleduje. V letošním programu Zlaté Prahy byly promítány jeho snímky dva, cenu získal Romantický vesmír Libora Peška věnovaný slavnému dirigentovi. Druhým snímkem Martina Kubaly je portrét ze světa tance, Neobyčejný život Vlastimila Harapese. Obě dvě projekce byly naplánovány na nedělní večer za účasti režiséra i hlavních protagonistů. Dramaturgicky nebylo toto řešení nejšťastnější, protože Zlaté Praze konkurovalo několik představení z festivalu současného slovenského tance Hybaj Ho, které se konaly ve stejném čase, a nadto ještě téhož večera uváděl svou premiéru Pražský komorní balet ve Stavovském divadle. A to byla příliš velká lákadla.

Taneční meditace
Hlavní sál Divadla Archa se během festivalu proměnil ze sálu divadelního na promítací. V neděli brzy odpoledne se před velmi skrovným publikem promítal záznam taneční inscenace Songs of the Wanderers (Písně poutníků), z dílny choreografa Lin Hwai-mina (či Lin Chuaj-mina) a jeho světoznámého souboru Cloud Gate Dance Theatre. Záznam vznikl v minulém roce, ačkoli inscenace sama nová není, před několika lety ji mělo dokonce možnost vidět i pražské publikum v rámci festivalu Tanec Praha. Projekci této inscenace uvedl producent snímku Rainer Moritz, který se na produkci filmů s kulturní tematikou specializuje. Je škoda, že neměl větší obecenstvo, protože má řadu zkušeností s prací s umělci.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na