Surrealismus v tanci a poetismus na plátně: Open Stage s Danielou Hanelovou

Štíhlá postava s nabílenou tváří evokuje na jednu stranu atributy pantomimy, ale také meziválečnou avantgardu, která na nás hledí s exaltovaným expresivním výrazem z artových filmů své doby a divadelních fotografií, a konec konců, i obraz umělkyně Toyen, která je pro toto sólo jednou z inspirací. Do prostoru jeviště se bytost připlíží dravčím pohybem, na zemi, po zádech, už od počátku neskrývá animální podstatu, která se periodicky prodírá na povrch. Rozechvějí ji záškuby nervních pohybů v rukou a nohou, jako probuzení v neznámém prostoru, který je nutno prozkoumat. Ticho protínají atonální zvuky smyčce, evokující skřípění veřejí a jiné konkrétní zvuky, ačkoliv jimi nejsou. Bytost se soustředí sama na sebe, s rukama neklidně bloudícíma po těle, které jako by se proti své vůli hýbalo na základě neviditelných impulzů, od ramene, od zápěstí, náhle pokleslo do široké pozice, jako by měla každá jeho část svou vlastní autonomii (což koresponduje s názvem, protože kadávry se kreslí tak, že každou část postavy tvoří fantazie nezávisle na ostatních). Ruce rozevřou ústa do němého výkřiku.

Hudba skřípe a drásá, pozornost diváků upoutá sako visící na háku. Výdobytek civilizace, předmět, který polidšťuje: navlečeno naruby ale civilizovanost tvora popírá. Pohyby tanečnice mi evokují fotografie z Nezvalovy Abecedy Milči Majerové. (Napadá mne, jestli by člověk někdy nebyl ve své fantazii svobodnější, kdyby mu reference tak tvrdošíjně každou chvíli nenaskakovaly: zdá se mi, že vlastní obrazotvornost je v nich někdy dočista utopená, ve spleti obrazů, choreografií, textů, citátů z filmů, her a pásem, člověk je zavřený ve své vlastní knihovně, otevírá stovky šuplíků, ale nic nového už do nich nepřidává…) Ale zpět k podivné bytosti, která si ze saka vytvořila štít a hrají jen její ruce. Promění se v dalšího tvárného tvora, s pavoučími pohyby, zakousnutého do zelené haluze, s níž si hraje, drápy i zuby, divoce. Gymnastická ohebnost ženského těla je fascinující sama o sobě. Vzduch prořezává táhlý zvuk napjaté struny, zatímco tvor se až nebezpečně přibližuje k publiku.

Atmosféru zase promění fialové světlo pohyb dalšího převtělení bytosti neurčuje střed těla, ale ruka, která se míhá sama a vlní, vlny spojených prstů určují nasměrování a trajektorii těla, které uvolňuje náraz energie, jako ve vzteku. Je třeba najít nepřátele, jímž může být i vlastní oděv. Prostor rozčesávají elektronické zvuky a hlasy, ruce se vymaňují ze škrtících rukávů a tělo krouží v šepotu hlasů, v další transformaci, až rituální. Stále se proměňují ruce a paže, tedy charakter pohybu, mohou být jako zdřevěnělá křídla i dravčí pařáty. Přikrčená postava se dynamicky pohybuje po jevišti, hlasy hučí možná v její hlavě, a ne v našem prostoru, a když usedne na zem, ach už zase ty asociace, je to narážka na německý expresionismus, nebo zase jen vtíravý šuplík z knihovny? Jako ryba na háčku, jako surrealistický obraz – teď už je ale narážka zcela jasná, když žena vytahuje zelené rukavice: obraz Zástěna od Toyen se siluetou ženy a dravčí tváří s ženskýma očima a ústy na jejích šatech jsme mohli vidět i na výstavě Snící rebelka. I sako, hlavní rekvizita, odkazuje k některým jejím obrazům.

Tanečnice nachází své alter ego v projekci, její obrys září čistou linií, nejprve jako by přesně kopíroval taneční pohyb, ale pak už žijí obraz i předobraz samostatně, svým vlastním životem. Multimedialita ovšem také patří k avantgardě, tedy zde má své místo. Stálé napětí je udržováno zvukovou složkou, v níž se střídají neidentifikovatelné konkrétní zvuky s vytrvale iritujícími smyky. Latentní pocit ohrožení vyvolává všudypřítomný zvířecí instinkt obsažený v pohybu proměnlivého těla, trvalý neklid, s nímž metamorfující bytost zkoumá každý předmět a kus oděvu jako cizorodý objekt. Vnitřní neklid hraje jejím tělem, až se ze světa stínů a přeludů vrátí do toho reálného a konečně pohlédne probuzenýma očima do publika a pak se naposledy rozevřou čelisti kudlanky. Expresivní část představení končí, zanechávajíc po sobě pocit protnutí několika časových os. Po stránce pohybu by mě zajímalo vidět Danielu Hanelovou jednou ve společném programu se slovenskou tanečnicí Evou Urbanovou, která ve svém těle také probouzí roztodivné tvory, je podobně plastická a pohrává si s němými výkřiky. Jde do větší expresivity a za hranici deformace fyziologického pohybu, ale v přístupu k němu a k tělu, které se vtěluje, mají leccos společné. Cadavre exquis Daniely Hanelové je divadelně expresivní, i když nepřekračuje hranice estetiky, která v nás vyvolává pocit obdivu k fyzickému výkonu.

Tanečně filmová poezie
Jak poeticky působila přes všechnu extravaganci dravost choreografie Cadavre exquis, tak se poezie vkrádá i do krátkých tanečních filmů Daniely Hanelové. Už vytvořila tři, přičemž nejmladší Břehy vznikly jako bakalářská práce na Divadelní fakultě JAMU. Program ale začal od nejnovějšího – od exteriérového snímku Esoptron (starořecky: zrcadlo). Zavádí nás mezi vysoké bílé duny, snad písku nebo na břeh solného jezera, mezi nimiž se odráží voda. Poznáme stejnou hudbu Joana Goméze Alemanyho, které doprovází i Cadavre, nástroje znějící, jako když se otevírají zarezlé dveře mezi dvěma světy. Dvě postavy s maskami se před kamerou objevují na dalekém horizontu a hned zase v polocelku ovíjející se rukama. Jejich interakce je křehká i silná, akcentuje motiv fyzické opory a uklidňujícího doteku. Choreografie pracuje s osovou symetrií a nechává jednu postavu poznat váhu druhé. Tančí nejen těla, ale i kamera, která pak ustrnuje a oba poutníky sleduje, zanechává ve vzduchu nevyřčenou otázku: Kam směřujeme? Vzhledem k tomu, že na záběrech mají postavy různé kostýmy – a tváře vždy zahaleny maskami – chvíli budí dojem, že jde o několik dvojic, ale pár je ve skutečnosti jen jeden, v pohybu i v okamžiku, kdy strnou a pozorují čas a vodní hladinu. Nemusí možná jít ani o dvě entity, ale také o odraz dvou vrstev jedné duše, člověk se ale přece jen více zrcadlí ve druhém než v sobě samém. A sice se říká, že pomocnou ruku nejsnáze najde na konci vlastní paže, ale když docházejí skutečné síly, pak už metafyzika nepomáhá. Nevím, co jsem chtěla ve svých poznámkách říci novotvarem „vznožení“, patně nějakou estetickou variantu grand rond, protože choreografie je fyziologicky estetická… Nejvíce však utkvívá motiv propojení paží a rukou, až do komplikovaného uzlu. Touha po objetí ze snímku čiší, vznikl totiž v době covidové pandemie a pracuje s choreografií původního duetu Daniely Hanelové a Ariathney Coyne, který nebyl určen pro kameru. Odloučení, fyzická opora a její ztráta, potřeba doteku s tím vědomím vyvstávají ještě víc, stejně jako chladne před očima pustina krajiny, která je jinak čistá a v něčem malebná. Ve filmu se tedy stává odrazem osamělosti pociťované uvnitř v člověku.

Krátký film Skizzenbuch je inspirován výtvarným uměním. Doprovázejí ho verše a sám láká k úplnému rozvolnění slova a plynutí asociací. Postava tančící v prostoru kreslí a maluje pažemi i tělem abstraktní linie, jako by ji sledovala na plátně tužka nebo štětec, v napůl živé a napůl animované hře. Barva stříká, z bodu se odvíjí křivka, prst kreslí přímky a spirály. „Prázdno existuje, dokud se do něj nevejdeš.“ Na betonovém ochozu nevlídné budovy víří ženská postava s červenou šálou – závojem. Sem a tam, v čase dopředu i zpět, oko nestačí střihu a změnám úhlů pohledu a perspektiv. Schody. Postava namnožená v expozici jako duch. Zpětný chod. Černobílá varianta, inverze, negativ, ostré úhly. Rozpohybovaný obraz o třech částech, jejichž přechody jsou stěží zachytitelné: první si hraje s barvami a liniemi, druhý s prostorem, třetí s pozitivem a negativem. Tanečnice je aktérem i objektem oka zdivočelé kamery.

Břehy / As the Riversides byly uvedeny v roce 2019 na Festivalu tanečních filmů (připomenout si film můžete v rámci tehdejší reportáže zde). Jeho klid dýchá z plátna stále intenzivně. U řeky, která plyne v tom neurčitém období na okraji zimy, buď těsně před mrazy nebo před vypuknutím předjaří. Kamera sleduje ženu kráčející s kufrem, obraz se rozostřuje a přejde do černobílých záběrů, v nichž tančí postava i kamera s ní. Je to tančící duše uvnitř člověka? Muž na loďce připlouvá melancholicky jako Cháron, kolem řeky v úvoze se břehy rozpíjejí v blátě a na hladinu tiše mrholí. A přece je ten obraz až idylicky klidný, stejně jako pohled na kufr v loďce nebo na vyrovnanou mužovu tvář a jeho postavu kráčející do středu mlžného závoje. Petr Kubes namluvil k filmu také verše Maurice Blancharda, které se vkrádají do třetího plánu k obrazu a hudbě, aby rozvířily více asociací a fantazie. Ale obraz dvou lidí uprostřed omámené přírody by stačil i sám. Kostra starého přístavu či vodního díla se zrezlými řetězy a trouchnivějícími trámy je kontrastním pozadím pro tanec křehké ženy. Loďka, ona i on jsou sami, ale navzdory veršům vyprávějícím o zmaru života, tem jejich je vřelý. Naději přináší i pírko plující po hladině řeky, zemina v rukou (což asociuje spíš poeticky živočišného Šrámka a jeho Splav), bezpečná síla rukou zachytává dívku v pádu, taneční dialog v detailu paží, rukou, doteků oslavuje jistotu pomoci a opory, impulzy vychýlení a zachycení. Spoutané sny. A dívka tančí na břehu, osvobozená…

Bezmeze interpretace
Líbí se mi tohle podobenství o odhazování tíhy, kterou vláčíme v kufrech, dokud nepřijde někdo, kdo je ochoten to zašlé zavazadlo otevřít spolu s námi. Od doby, kdy jsem viděla tenhle krátký film, jsem si také prožila zcela jinou úroveň pojmu „převoznictví“ a i to se teď vrací, v jiných souvislostech, ale silně. Také už nevěřím na oddělené břehy, myslím, že kdo opravdu chce, zachovává si schopnost přecházet mezi nimi. Pokud provedeme operaci racionálního odstupu, pak film působí jako poezie, koláž pohybu, hudby a slova, v níž se dynamická taneční akce dostavuje jen zdráhavě a klidnou atmosféru podtrhují delší záběry a plynulá choreografie. Střídá se v něm černobílá a barevná plocha, ale nehraje to zas až tak velkou roli, vzhledem k tomu, že spící příroda i šaty performerů jsou týchž podzimně zemitých barev. Film je sice básní, ale jasně rámovanou, s definovanými vztahy a situacemi, nabízí kostru příběhu, na kterou si jako diváci můžeme zavěsit detaily nadpřirozeného i skutečného světa a dosnít si i jeho závěr.

V našem rozhovoru před dvěma lety o své filmové prvotině Daniela Hanelová řekla: „‚Břehy‘ jsou pro mě místem rozhodování, břehy snění i břehy odvahy. Téma pojednává o konfrontování sebe sama, o schopnosti vypořádat se s vnitřními temnotami, o ochotě je v sobě otevřít a přijmout jako svoji součást tak, aby člověk mohl pokračovat ve své další životní cestě. Očišťující proud řeky s sebou pak odnáší vše, čeho se chceme zbavit. Největším impulzem pro mě byla poezie francouzského surrealisty Maurice Blancharda. Chtěla jsem minimem prostředků vyjádřit tok Blanchardovy poezie, prostřednictvím pohybových obrazů a asociací. Jeho verše vyvolávají velmi konkrétní obrazy, ve spojení s pohybovým jazykem se vytvářely pro mě zajímavé třecí plochy. Také jsem chtěla, aby si divák mohl v tom mnohovrstevnatém obsahu najít svůj vlastní výklad.“

Teď si tedy můžete porovnat, jak film působil na FTF uprostřed rozjívené přehlídky desítek jiných snímků, jaké principy zosobňuje v představách autorky, a jak jsem si ho troufla číst napodruhé v klidu a tichu divadla Ponec. Přitom je to stále stejný příběh…

Cadavre exquis – choreografie
Koncept, choreografie, režie, interpretace: Daniela Hanelová
Dramaturgická konzultace a supervize: Petr Kubes
Hudba: Joan Goméz Alemany, Marie Nečasová, Joseph Lluís Galiana
Světla, zvuk, projekce: Michal Sklenář
Premiéra: 21. 1. 2023, Industra Stage Brno

Esoptron – taneční film
Scénář, choreografie a performance: Daniela Hanelová, Ariathney Coyne
Hudba: Joan Goméz Alemany
Masky: Alexandr Borisovich Kaplun
Kamera: Daniel Bierdümpfl, Alžběta Medlová, Georgi Sarkezi
Zvukový design: Daniel Haas
Color grading: Vojtěch Stětka
Rok vzniku: 2023

Skizzenbuch – taneční film
Performance a choreografie: Daniela Hanelová
Hudba: Marie Nečasová, Joan Goméz Alemany
Kamera: Alžběta Medlová, Michaela Brožová, Kryštof V. Novák
Animace: Veronika Hrozinková
Zvuková postprodukce: Jiří Volf, Jakub Plánka
Color grading: Tadeáš Růžička
Střih: Klára Marie Neumannová
Režie: Daniela Hanelová
Rok výroby: 2021

Břehy / As the Riversides – taneční film
Performance: Petr Kubes, Daniela Hanelová
Hudba: Sebastian Szymański, Lee Fraser, Hana Foss, Fred Szymanski
Kamera: Alžběta Medlová
Střih: Michal Švarc
Choreografie a režie: Daniela Hanelová
Rok výroby: 2018

V Ponci v rámci Open Stage uvedeno 13. 4. 2025.