Světová operní divadla: Valencie
Španělsko stálo dlouhou dobu stranou evropského operního dění. Jedinou tradiční operní “jistotu” zajišťovalo v této zemi proslulé Teatro Liceu. Posledních deset let ale znamenalo pro operu ve Španělsku něco, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat přerodem. Cestou od zarzuely k opeře. Španělsko se stalo top operní zemí Evropy. A jeho obyvatelé jsou na to patřičně pyšní.
O operním divadle v Madridu jsme již psali (článek můžete přečíst zde), barcelonské Teatro Liceu představíme v některém z dalších pokračování. Dnešní díl bude věnován jednomu z nejmodernějších operních domlů v Evropě, valencijskému Palau de les Arts Reina Sofia – Paláci umění královny Sofie.
Palác umění královny Sofie je součástí velkolepého plánu na oživení starého koryta řeky Turia, která městem protéká a jejíž koryto bylo po roce 1958 přesunuto do nově vybudovaného, které se městu vyhýbá. Ničivá povodeň roku 1958 totiž zaplavila celé dvě třetiny města. Poté se radní rozhodli, že vybudují řece novou cestu a povedou její proud tak, aby již nikdy v budoucnu neohrožoval historické památky. Zůstalo tak jedenáct kilometrů dlouhé prázdné koryto původní, které je dodnes překlenuto mosty a podél něhož vedou silnice. Na většině území bývalého koryta se rozkládají parky. Po roce 2000 se místní vláda rozhodla vybudovat ve snížené části bývalého koryta poblíž původního ústí řeky Turia do Středozemního moře futuristický park, jehož součástí budou muzea, oceánografický park, zoopark a také budova věnovaná múzickým uměním.
Vznikl supermoderní komplex, který je dílem světoznámého architekta valencijského původu Santiaga Calatravy. Součástí více než tři kilometry dlouhého zastavěného území se supermoderními budovami muzeí, oceanária a zooparku je také majestátní budova Palau de les Arts Reina Sofia. I její tvar je nezvyklý, ale zároveň symbolický. Zdánlivě ne nepodobná opeře v Sydney připomíná budova velkou skořepinu nebo také loď. Impozantní je zejména její velikost 40 000 metrů čtverečních zastavěné plochy, se čtyřmi sály pro operu, hudbu, balet a divadlo. Sály a prostory se protínají na různých úrovních, ve výšce je po obou stranách budovy středomořská zahrada. Přístup do budovy je prostřednictvím panoramatických výtahů a schodišť, obepínajících obě strany budovy. Kontrast mezi neprůhlednou strukturou plechu a sklem foyerů a také vstup denního světla střechou do většiny prostor budovy vytváří v každém okamžiku jinou náladu. Centrálním prvkem stavby je vysunutý pilon, klenoucí se nad celou stavbou jakoby ve vzduchoprázdnu, ukotvený je do země jen v jediném místě. Jemný bílý beton pokrývá mozaika (trencadís) z kusů bílého glazovaného skla. Odráží modrou hladinu nádrží a zelenou barvu okolní zeleně. Celá budouva je obklopena více než 60 000 metry čtverečními zahrad a 11 000 metry čtverečními vody v nádržích, která odráží odlesky velkolepé budovy.
Budova má čtrnáct nadzemních podlaží a tři podzemní. Je nejvyšším operním domem na světě. Uvnitř jsou již zmíněné čtyři sály:
Sala Principal, který pojme 1700 lidí, je určen především pro operu a balet. Sál má čtyři patra, z každého místa v sále je bezbariérový výhled na jeviště. Čisté bílé linie balkónů se snoubí s modrou mozaikou výzdoby stěn v přízemí. Jeviště, resp. jeho orchestřiště, pojme naráz 120 hudebníků. Tím se řadí mezi největší orchestřiště světa. Budova krátce po otevření zaznamenala celou sérii vážných problémů. Prvním a asi nejvážnějším z nich byl propad celého jeviště během představení Dona Giovanniho v prosinci 2006. V listopadu 2007 celý kulturní komplex utrpěl při záplavách. Nedávno zaplaviyo spodní patra budovy téměř dva metry vody, která zničila elektroniku a motory.
Další sál nazývaný Auditorium je umístěn nad hlavním sálem. Pojme více než 2000 osob a patří ke třem nejlépe hodnoceným akustickým síním světa. Konají se v něm orchestrální koncerty klasické hudby i nejrůznější příležitostná shromáždění.
Aula Magistral jako další ze sálů je schopna pojmout 400 lidí a je používána pro komorní hudbu, jazz a jako sál konferenční.
Divadelní sál Martí i Soler byl postaven v podzemí budovy a pojme 400 lidí. Používá se jako činoherní sál a sál pro zkoušky opery. Během povodní v roce 2007 tento sál utrpěl obrovské škody a byl znovuotevřen až v roce 2009.
Budova vás ohromí již z dálky. Zblízka pak budete obdivovat její absolutní stylovou čistotu. Každý detail je dokonalý a hladký. Bílý a modrý odstín exotického dřeva v interiérech sálů jsou jedinými barvami, které ale tvoří dokonalý soulad. Noční osvětlení budovy dává při pohledu z centra města směrem k moři Valencii nezapomenutelnou dominantu.
Když přidám ještě fakt, že operní soubor tvoří cca 350 zaměstanců, z toho 200 členů orchestru (vše domácí muzikanti, v roce se 2010 orchestr nominoval mezi tři nejlépe hodnocené operní orchestry na světě), že Valencie leží na slunném španělském pobřeží a je městem proslulých valencijských pomeračů i býčích zápasů, a že repertoárová představení jsou plná hvězd, které jako umělecký šéf instituce k sobě přitahuje Lorin Maazel, je osobní návštěva tohoto operního domu milovníkem opery nejen skvělým zážitkem, ale i prakticky nezbytností.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]