Svou skladbu dohrála s elegancí

  1. 1
  2. 2

Vzpomínkou  se vracíme za Dagmar Zárubovou (9. 12. 1949 – 19. 10. 2014), profesorkou hry na housle na Pražské konzervatoři. Působila zde téměř dvacet pět let. Ačkoli bylo známo, že je těžce nemocná, její odchod přesto působí jako cosi náhlého, překvapivého, předčasného, s čím se vyrovnáváme jen postupně. Narodila se v roce 1949, od počátku projevovala výrazný hudební a výtvarný talent. Umělecké vlohy byly v rodině přítomny především z matčiny strany. Strýc byl sochař, matka hrála na klavír a měla mnohostranné umělecké zájmy. Jako čtyřletou přivedla Dagmar k Janu Čermákovi, u kterého se zároveň se svým starším bratrem začala učit hrát na housle. Šlo jí to skvěle, záhy se prosazovala v tehdy vznikajících dětských soutěžích a v roce 1960 zvítězila na rok předtím založené Kociánově soutěži.

Na Pražské konzervatoři studovala u Markéty Morenové, na AMU byli jejími učiteli postupně Josef Vlach, Ivan Štraus a Jiří Novák. Z počátku sedmdesátých let pocházejí její dva vavříny z Beethovenovy soutěže v Hradci nad Moravicí. Na kurzech ve Výmaru získávala podněty u Rusů S. A. Kiseljova a Galiny Barinové.

V polovině sedmdesátých let se její dráha stočila k pedagogice, nikoli k sólistické dráze, jak sliboval její talent. Její senzitivní povaha, oslabená navíc nepřízní osudu (smrt matky v dospívání a posléze i bratra o několik let později), ji nepředurčovala k tvrdému konkurenčnímu boji o podium. Ke kantořině však hluboce inklinovala a zcela se s ní identifikovala. V letech 1977–1990 učila na konzervatoři v Teplicích, od roku 1990 působila téměř celé čtvrtstoletí na konzervatoři v Praze.Dagmar Zárubová se v průběhu let odkazovala především ke třem ze svých mentorů. Od Jana Čermáka získala vášeň pro kantorskou práci a základní vtisk jeho pedagogické metody. Ivan Štraus byl pro ni spjat s jejím hráčským rozletem v sedmdesátých letech, vztahovala se k němu jako k autoritě a ve zralých dobách své pedagogické činnosti proudila od ní z konzervatoře k němu na HAMU dlouhá řada studentů, z nichž mnozí dokázali uspět ve špičkových souborech doma i ve světě (Benewitzovo, Talichovo, Wihanovo kvarteto, Česká filharmonie, Vídeňští symfonikové, Německý symfonický orchestr Berlín, PKF). Roman Patočka je vítězem soutěže Pražského jara a stal se úspěšným sólistou.

Třetí důležitou osobností byl pro ni Eduard Melkus, vídeňský houslista a muzikolog. Především on jí otevřel svět historicky poučené interpretace hudby sedmnáctého a osmnáctého století. Získávala od něho podněty a umělecky s ním spolupracovala ve Vídni a německém Blankenburgu od počátku osmdesátých let. V dobách, kdy říci v českých hudebních kruzích „urtext“ znělo podobně disidentsky jako „samizdat“, ukazovala s pravou „hudebně­disidentskou odvahou“ svým teplickým žákům, jak rozumět hudebním textům Bacha, Telemanna, Mozarta. Zároveň pro ně obtížně a obětavě vydobývala u vedení školy povolení k účasti na seminářích staré hudby konaných v tehdejší NDR, která byla přeci jen otevřenější progresívním vlivům než ČSSR. V těch dobách úzce spolupracovala s cembalisty Rudolfem Zelenkou a Barbarou Marií Willi, gambistou Siegfriedem Pankem, Miroslavem Venhodou, který ji přizval k natáčení supraphonské desky se skladbami Henryho Purcella a Johna Blowa. Byla v úzkém kontaktu s muzikology Tomislavem Volkem a Michaelou Freemannovou. Na koncertech v německy mluvících zemích prováděla sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera, Georga Philippa Telemanna, Jana Václava Stamice, Františka Bendy (a samozřejmě Johanna Sebastina Bacha a Georga Friedricha Händela), vystupovala v zahraničních ansámblech i sólově.Průkopnická činnost na půdě teplické konzervatoře přinesla ovoce: její žáci se záhy uplatnili v dnes již legendárních souborech Pavla Klikara. Z prostředí, které Zárubová v Teplicích spoluvytvořila, vznikl pak počátkem devadesátých let soubor Musica Florea.

Na Pražské konzervatoři, kde se dodnes hra na barokní housle nevyučuje, vyplňovala bez jakékoli podpory tuto mezeru, jak jen mohla. Každoročně, po dobu téměř dvaceti let, kdy vyučovala na Mezinárodní letní škole staré hudby ve Valticích, zvala sem množství svých žáků a umožnila jim vejít v kontakt s jiným stylem provozování staré hudby, než mohli poznat na konzervatoři. Jejím cílem nebylo získat je pro profesionální specializaci na tomto poli (ačkoli u řady z nich k tomu nakonec došlo), ale vštípit jim obecně smysl pro stylové rozlišování interpretovaných děl. Její hru a učitelský přínos vysoce oceňovala například Catherine Mackintosh, světoznámá barokní houslistka a profesorka Royal College of Music v Londýně, s níž se Dagmar Zárubová setkávala při jejích pedagogických pobytech v Praze a Valticích.

Dagmar Zárubová byla nesmírně obětavá a dávala svým žákům všechno, mnohdy na úkor vlastních osobních potřeb i zdraví. Sama výrazná individualita, měla dar rozpoznat byť jen závan talentu svých studentů. Osobitým, nenapodobitelným způsobem pak věděla, jak jej přimět v žákovi projevit se. Její pedagogický přístup lze popsat jako bezprostředně emocionální, extrovertovaný a intuitivní. Nevyžívala se v průpravných cvičeních a nedůvěřovala příliš racionálně propracovaným metodikám. Měla sklon redukovat technická cvičení do minimalistických kondenzátů, aby zabírala co nejméně času. Tak jí to vštípil její první učitel, Jan Čermák. V uměleckých nárocích byla velmi důsledná. Žáci se jí mohli i obávat,­ uměla uplatnit pevnou, velitelskou vůli a „nepustit žáka“, dokud nezahrál alespoň obstojně. Nehleděla při tom na čas ani vynaloženou energii. Řada studentů pak ovšem dosáhla na výsledky, na něž před začátkem studia nemohli ani pomyslet.Měla široký kulturní záběr, hluboce prožité znalosti a vhledy do výtvarného umění, literatury i divadla. Její hra se vyznačovala barevností tónu a emocionální obsažností každé nuance. Kdo kdy zase uslyší takovou Dvořákovu Romanci? U studentů naopak nestrpěla interpretační stereotyp, výrazová klišé, fetišismus rychlého tempa jakožto náhražky hudebního nápadu.

  1. 1
  2. 2