Inspiroval mě předchozí článek přispěvatele, který se zamýšlí nad soudobou interpretací opery (najdete zde). Nemohu s jistotou prohlásit, že s ním plně souhlasím a že je u opery zcela primární zvuk a potom inscenační ztvárnění. Opera je druh syntetického umění a patří k němu jistě i stránka vizuální, která může umělecký zážitek umocnit. Ale protože jsem tradicionalista, raději přijímám klasickou podobu ztvárnění. Operní inscenace, kde se režisér a scénárista předvádějí, aby za každou cenu ukázali svoji originalitu a výjimečnost, na mě působí dost rušivě a nemohu se soustředit na hudbu. Často jde takové ztvárnění i proti smyslu díla a zcela odmítám taková avantgardní pojetí, kdy se v Aidě prohánějí po jevišti tanky a kukluxklan (Pařížská opera) anebo Rusalka coby lehká děva a Vodník jako majitel vykřičeného domu (Brusselex).
S tendencí nové a neotřelé interpretace se setkáváme i na poli samotné klasické hudby. Na portálu Medici.tv si můžete pustit streemované video z koncertu v Carnegie Hall renomované německé houslistky Anne-Sophie Mutter s komorním orchestrem mladých nadějných instrumentalistů nazvaným Mutter Virtuosi, pravděpodobně z líhně jejích žáků z mistrovských kursů (zde).
Program byl (až na houslový koncert André Previna) z období baroka, a sice Koncert pro dvoje housle Johanna Sebastiana Bacha d moll a velmi hrané a populární Le Quattro Stagioni (Čtvero ročních dob) od Antonia Vivaldiho. Sám jsem obě díla doprovázel v orchestru a nahrávek znám a vlastním nespočetně s houslovými legendami minulosti i současnosti. Interpretace Anne-Sophie Mutter mě velice nemile překvapila, protože znám její některé nahrávky z minulosti a její nahrávky Beethovenových, Mozartových sonát či Beethovenova houslového koncertu s Karajanem nijak nevybočují ze stylu, i když znám mnohem lepší interpretace. Královna houslí, jak ji některá média a kritiky označují, mi připadá nadsazené a myslím, že i mezi ženami bychom našli houslistky stejného ne-li většího formátu. To, co prezentovala na koncertě v Carnegie Hall, ale musím zcela odmítnout a nazvat parodií baroka. Hektičnost, nervozita, ukvapenost, drsná drásavost a údernost (na ženu až překvapující), hrubé nasazení ze shora, a hlavně neskutečně rychlá tempa, kde se snaží ukázat svoji „virtuositu“, ale vytrácí se přitom hudba, protože i když to hrají v brilantním tempu a zahrají možná všechny noty, nemohou v takovém tempu vyznít a je z toho velká koule hluku. Použití sul ponticello ve snaze zvukomalby až na hranici bolestivého a nepříjemného zvuku, použití glissanda na několika místech v baroku mi připadá velký zásah do stylu a rubata i další agogické prvky, které do baroka nepatří. Nevím, na jaké publikum byl tento koncert cílen, protože potlesk se ozýval při každé pauze, tedy i mezi jednotlivými větami Vivaldiho, takže se ani nedivím, že se v úplném závěru strhl frenetický potlesk, který odrážel velkou spokojenost s tímto takřka cirkusovým výkonem. Jestli složení publika bylo zcela náhodné, nesvědčí to o příliš velké vyspělosti a zkušenosti Newyorčanů. 
Cílem mého příspěvku není jen destruktivní kritika onoho výkonu jinak uznávané a renomované houslistky, ale spíš zamyšlení nad tím, proč za každou cenu je u některých interpretů snaha se zviditelnit na úkor stylu podobně jako v předchozím příspěvku u opery. Pokušení měnit styl a nectít notový zápis skladatele v instrumentální hudbě je módní záležitostí ponejvíce právě u barokních autorů, méně pak v klasicismu a romantismu. Velkým přínosem pro interpretaci staré hudby je i současná renesance dobových nástrojů, vznik komorních souborů barokní hudby snažící se o autentičnost provedení. Takový přístup mi připadá opodstatněný a rozumný, na rozdíl od interpretací podobných, které jsem vzpomenul v úvodu (Anne-Sophie Mutter v Carnegie Hall). O interpretaci staré hudby, Bacha, Vivaldiho vedou hudební historici i interpreti polemiky, protože nikdo jsme Bacha neslyšeli a neexistují žádné audiozáznamy z té doby. Ale existují různé obrazové a textové dokumenty o podobě nástrojů (podoba smyčce, používání střevových strun a ladění), době a prostředí, kde se tato hudba provozovala. Tyto ukazatele nám navozují představu spíše poklidného provedení s důrazem na krásu a čistotu tónu v tempech přiměřených, nikoli hektického a drsného v tempech neodpovídajícímu zápisu ani duchu hudby. Proto nechápu, proč se někteří interpreti uchylují k inovacím a chtějí za každou cenu zastínit své předchůdce. Tito ctili nábožně zápis skladatele a oprostili se od manýrů, kterými soudobé interpretace jen poškozují celkové vyznění díla. A ačkoliv jsem velký sluchař a plně oceňuji novodobé digitální nahrávky, uchyluji se v poslední době k převážně ke starším analogovým (pokud možno remasterovaným) se staršími interprety a hudebními tělesy. Jsou pro mě jistým způsobem poctivější a autentičtější, některé nahrávky z šedesátých a sedmdesátých let nebyly myslím překonány.
Po poslechu výše zmíněného záznamu jsem si musel hned pustit nahrávku Vivaldiho Čtvero ročních dob s Henrykem Szeryngem a English chamber orchestra (Philips, 1976), abych si „ošetřil rány“ na duši a na sluchu. Tento umělec pro mě přestavuje vzor naprosté nástrojové a stylové dokonalosti. Pamatuji ho ještě jako student na koncertech Pražského jara a na jeho elektrizující kouzlo osobnosti ve spojení s tónem jeho houslí nikdy nezapomenu. U toho bych se nebál použít označení „král houslí“, tam je genialita neoddiskutovatelná. 
I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv
