Labutí jezero

Labutí jezero je balet na hudbu Petra Iljiče Čajkovského s choreografií Václava Reisingera, Maria Petipy a Lva Ivanova na libreto Vladimira Begičeva, Václava Geltzera a Modesta Čajkovského. Premiéra se konala 4. 3. 1877 v Carském velkém divadle v Moskvě, později byl balet uveden 27. 1. 1895 v Carském Mariinském divadle v Petrohradu.

Dílo a jeho vznik

Balet Labutí jezero byl poprvé uveden na scéně Velkého divadla v Moskvě v roce 1877. Jako autor hudby byl již v roce 1875 osloven Petr Iljič Čajkovskij, na libretu nejpravděpodobněji pracoval Vladimir Begičev spolu s tanečníkem Vasilijem Geltzerem, choreografem se stal český baletní mistr Václav Reisinger.

Příběh byl založen na řadě legend a pohádek, v nichž se dívky měnily v ptáky. Jeden konkrétní zdroj inspirace není znám, nicméně dle sovětského tanečního historika Jurije Slonimského bylo libreto nejsilněji ovlivněno pohádkou Ukradený závoj německého spisovatele Johann Karla Musäuse.

První zkoušky nového baletu započaly již v březnu 1876 a Reisinger na choreografii pracoval po celých 11 měsíců. Do hlavní role Odetty a Odilie byla původně obsazena primabalerína divadla Anna Soběšanská, nicméně před premiérou od role odstoupila a nahradila ji Pelegaya Karpakova. Soběšanská následně tančila čtvrtou reprízu.

Reakce kritiků na první uvedení nebyla příliš příznivá, neocenili ani Reisingerovu choreografii, která podle nich postrádala nápad, ani Čajkovského hudbu, jež byla příliš hlučná, příliš symfonická a příliš wagnerovská, k tanci zcela nevhodná. Přesto se dílo na repertoáru udrželo několik sezón, dočkalo se i dvou znovuuvedení v adaptaci Josefa Hansena (1880 a 1882), který vycházel z původní Reisingerovy choreografie. K nim už se někteří kritici stavěli příznivěji.

Ivan Vsjevoložkij, ředitel Carských divadel v Petrohradě, o balet projevil zájem už krátce po jeho premiéře, vše však došlo naplnění až v roce 1895. Hudební partituru upravil Riccardo Drigo, libreto přepsal Modest Čajkovskij, na choreografii se podílel jak první baletní mistr Marius Petipa, tak Lev Ivanov. Petipa podle historických pramenů vytvořil choreografii 1. a 3. jednání, Ivanov byl autorem tanců 2. a 4. jednání. Oba choreografové si poté rozdělili i tzv. charakterní tance ve 3. jednání. Petipa byl autorem španělského a polské mazurky, Ivanov vytvořil neapolský tanec a maďarský čardáš.

V hlavní roli Odetty a Odilie se v roce 1895 představila italská primabalerína Pierina Legnani, princem Siegfriedem jí byl Pavel Gerdt.

Choreografická verze Labutího jezera Petipy a Ivanova byla zapsána v Stěpanovově pohybové notaci mezi lety 1901 a 1907.

V roce 1901 byl balet uveden v Moskvě, kde jej inscenoval Alexander Gorskij. Do Petipovy/Ivanovovy verze přidal taneční roli šaška, která v ruských produkcích baletu zůstala dodnes.

Své úpravy do choreografie zanesly rovněž inscenace Agrippiny Vaganovové a Fjodora Lopuchova ve 30. a 40. letech 20. století.

Na Západě bylo Labutí jezero uvedeno poprvé díky Anně Pavlovové a Nikolaji Legatovi, kteří balet tančili během svého turné po Skandinávii v letech 1908 – 1909. O rok později bylo Labutí jezero uvedeno v Londýně s Olgou Preobraženskou v hlavní roli, v roce 1911 pak svou verzi baletu uvedl soubor Les Ballets Russes, pro které choreografii upravil Michail Fokin, v hlavních rolích tančili Matylda Kšešinská a Václav Nižinskij. Dvouaktová verze baletu byla uvedena Sergejev Ďagilevem v Monte Carlu v roce 1924.

Roku 1941 uvedl 2. jednání Labutího jezera podle záznamů ve Stěpanovově notaci Nikolaj Sergejev pro soubor Mony Inglesby. Plnou verzi baletu poté inscenoval v roce 1947.

V roce 1950 vznikla inscenace Konstantina Sergejeva pro tehdejší Kirovovo divadlo, která je souborem uváděna dodnes.

O návrat k původní partituře z roku 1877 se jako první pokusil choreograf Vladimir Bourmeister v roce 1953. Jeho inscenaci na přelomu 80. a 90. let uváděl rovněž soubor Pařížské Opery.

V roce 2016 vytvořil Alexej Ratmanskij svou historicky poučenou inscenaci baletu se souborem v Curychu (ve spolupráci s milánskou La Scalou). V choreografii vycházel ze zápisů ve Stěpanovově notaci, které jsou uloženy v Divadelním oddělení Houghton Library Harvardovy univerzity v Bostonu.

Děj baletu

Labutí jezero je uváděno buď jako balet o třech jednáních a čtyřech scénách, nebo jako balet o čtyřech jednáních, což koresponduje s dělením partitury.

Příběh, z něhož vychází převážná většina současných klasických inscenací, se odvolává na upravené libreto Modesta Čajkovského z roku 1895.

V prvním jednání sledujeme oslavu narozenin prince Siegfrieda s jeho přáteli a učitelem Wolfgangem. Veselí je přerušeno příchodem královny, která syna informuje o nadcházejícím plese, na němž má za úkol si vybrat nevěstu a budoucí královnu. Princ, jakkoli nerad, souhlasí a aby si spravil náladu, odchází spolu s přáteli a Bennem do lesa na lov.

Druhé jednání (nebo také 2. scéna 1. jednání) se přesouvá na břeh lesního jezera, po němž plují labutě. Zde se Siegfried setkává s krásnou Odettou, princeznou, kterou zlý černokněžník Rudovous zaklel v labuť. Princ jej chce zastřelit, nicméně Odetta jej zastaví, jelikož pokud by Rudovous zemřel, kletba by nikdy nemohla být zlomena. Dívku může zachránit jen čistá láska, kterou jí Siegfried slibuje a přísahá, že si ji vezme za ženu.

Ve třetím jednání se nacházíme spolu s princem a jeho matkou na královském plese, kam přichází řada hostů a princezen coby potenciálních nevěst. Siegfried všechny odmítá, dokud se neobjeví Rudovous v přestrojení se svou dcerou Odilií, která jako by z oka vypadla Odettě. Princ propadá jejímu kouzlu, nevšímá si, že se za oknem objevuje Odetta, a vyznává Odilii lásku. V té chvíli mu Rudovous vyjevuje jeho strašlivý omyl.

Čtvrté jednání se opět odehrává u lesního jezera, kde Odetta zoufale pláče nad svým osudem a Siegfriedovou zradou. Přibíhá princ a omlouvá se své vyvolené, která mu sice odpouští, nicméně kletbu již není možné zlomit. Odetta se rozhodne zemřít a vrhá se do rozbouřených vln jezera, kam za ní skáče i zničený Siegfried. Princova nesobecká oběť je pak oním klíčovým činem, který láme Rudovousovu moc. Černokněžník padá k zemi mrtev, z labutí se stávají dívky a na horizontu je možné spatřit duše Siegfrieda a Odetty, které mohou být konečně spolu.

V průběhu 20. století vzniklo mnoho verzí slavného baletu a rovněž řada různých závěrů příběhu. Zhruba ve 30. letech 20. století byl na sovětských scénách představen šťastný konec, v němž Siegfried poráží Rudovouse a se zachráněnou Odettou žijí šťastně až do smrti.

Pozdější inscenace rovněž pracují se závěrem, v němž Odetta zůstává labutí a Siegfried je nucen se svou vinou žít dál (obdobně jako Albert v Giselle). Existují však také inscenace, kdy Odetta umírá a Siegfried přežívá, kdy Odetta zůstává labutí, ale Siegfried umírá a mnoho dalších variací.

Hudba

Parituru k Labutímu jezero v roce 1877 složil Petr Iljič Čajkovskij, jehož největšími vzory na poli baletní hudby byli skladatelé jako Léo Delibes nebo Adolphe Charles Adam. Hlavní hudební leitmotiv vycházel z Čajkovského ranějšího jednoaktového díla Jezero labutí z roku 1871, dále skladatel využil i některé hudební pasáže z nedokončené opery Vojevoda (zejména v prvním duetu Odetty a Siegfrieda).

Původní Čajkovského partitura je dělena do Předehry a čtyř jednání, čítá celkem 29 hudebních čísel. Do dokončené partitury musel Čajkovskij dokomponovat ještě dvě další čísla, zejména proto, že odmítl aby jeho hudbu kontaminovaly skladby jiných autorů. Pas de deux pro Odilii a prince do scény plesu ve 3. jednání pro tanečnici Annu Sobješanskou (které nahradilo původní pas de six č. 19), a ruský tanec tamtéž, jenž si u něj zadal samotný choreograf Reisinger. Hudbu k pas de deux později využil George Balanchine a vytvořil na ni svou slavnou choreografii Tchaikovsky pas de deux (1960).

V roce 1895, kdy měla premiéru verze Labutího jezera v choreografii Maria Petipy a Lva ivanova, byl již Čajkovskij po smrti, pročež nemohl hudbu a sled čísel upravit dle požadavků nové inscenace. K tomuto úkolu byl povolán Riccardo Drigo, který několik čísel z původní partitury vyškrtnul, jiná přesunul a další přidal orchestrací některých klavírních Čajkovského skladeb. Z nejvýznamnějších přídavků jde např. o tzv. Odiliinu variaci, která vznikla orchestrací č. 12 L’espiegle z Čajkovského Osmnácti skladeb pro klavír op.72 a velká část 4. jednání, kam Drigo přidal nově orchestrovaná č. 11 Valse-Bluette a č. 15. Un poco di Chopin opět z Osmnácti skladeb pro klavír op.72, naopak vyjmul původní č. 27 danse des petites cygnes.

Dále z 1. jednání přesunul pas de deux č. 5 do 3. jednání, aby se z něj stalo dnes známé tzv. černé pas de deux (z původní skladby čísla vyjmul část tempo di valse a nahradil ji výše zmíněnou l’espiegle). Ve 2. jednání rovněž sáhl do č. 13 Danse des cygnes a přesunul jeho jednotlivé části do nového sousledu. Ve 3. jednání poté vynechal Čajkovským dokomponovaný ruský tanec.

První české provedení

První české provedení baletu proběhlo roku 1888 v choreografii Augustina Bergera v pražském Národním divadle.

Galerie

Postavy

1877

Odetta/Odilie – Pelegaja Karpakova
princ Siegfried – Victor Gilert
Rudovous – Sergej Sokolov
Benno, princův přítel – Sergej Nikitin;
Wolfgang, princův učitel – Wilhelm Wanner
královna – Olga Nikolajevna

1895

Odetta/Odilie – Pierina Legnani
princ Siegfried – Pavel Gerdt
Rudovous – Alexej Bulgakov
Benno, princův přítel – Alexander Oblakov
Wolfgang, princův učitel – Stanislav Gilert
královna – Giuseppina Cecchetti

Noty a libreto

Partitura baletu na IMSLP.

Durata

Balet trvá cca 130‘ – 150‘.

Ikonická ztvárnění rolí

Maja Plisetská, Margot Fonteyn, Natalia Makarova, Uliana Lopatkina, Agnès Letestu, Světlana Zacharova, Marianela Núñez, Hana Vláčilová, Nikola Márová.

Ikonické inscenace

1877 – choreografie Václav Reisinger
1880 – Josef Hansen dle Reisingera
1895 – choreografie Marius Petipa, Lev Ivanov
1911 – choreografie Michail Fokin dle Petipy, Ivanova
1920 – choreografie Alexandr Gorskij dle Petipy, Ivanova
1933 – choreografie Agrippina Vaganova dle Petipy, Ivanova
1945 – choreografie Fjodor Lopuchov dle Petipy, Ivanova
1947 – choreografie Nikolaj Sergejev dle Petipy, Ivanova
1950 – choreografie Konstantin Sergejev dle Petipy, Ivanova
1951 – choreografie George Balanchine, jednoaktová verze
1953 – choreografie Vladimir Bourmeister, s partiturou 1877
1964 – choreografie Rudolf Nurejev dle Petipy, Ivanova
1964 – choreografie John Cranko dle Petipy, Ivanova
1967 – choreografie Eric Bruhn dle Petipy, Ivanova
1976 – Iluze jako Labutí jezero, choreografie John Neumeier
1984 – choreografie Rudolf Nurejev dle Petipy, Ivanova (přepracování verze 1964)
1987 – choreografie Mats Ek
1988 – choreografie Rudi van Dantzig dle Petipy, Ivanova
1995 – choreografie Matthew Bourne
2010 – choreografie Dada Masilo
2014 – A Swan Lake, choreografie Alexander Ekman
2015 – Black and White, choreografie Mario Radačovský
2015 – choreografie Nikolaj Hübbe dle Petipy, Ivanova
2016 – choreografie Alexej Ratmanskij dle Petipy, Ivanova

 

 (Autorkou textu je Zuzana Rafajová.)