Rigoletto

Rigoletto je opera (melodramma) o třech dějstvích italského skladatele Giuseppe Verdiho. Libreto napsal Francesco Maria Piave podle předlohy dramatu Victora Huga Le roi s’amuse (Král se baví; 1832). Opera vznikla mezi lety 1850–1851 a měla premiéru v benátském Teatro La Fenice 11. 3. 1851.

Dílo a jeho vznik

Kolem čtyřicítky se Verdi ocitl na vrcholu středního období své operní tvorby a byl již velmi slavným a úspěšným skladatelem. Tehdy vznikly tři z jeho nejslavnějších a nejoblíbenějších oper: Rigoletto (1851), Il trovatore (Trubadúr, 1853) a La traviata (1853). Umělecky nejzdařilejší a nejvýraznější je Rigoletto, jehož libreto je adaptací dramatu Viktora Huga Král se baví; postavy v opeře byly ale kvůli cenzuře změněny. Z francouzského krále Františka I. se stal vévoda mantovský a operní Rigoletto tedy není královský dvorní šašek, ale šašek vévodův.

Operu Verdi dokončil začátkem února 1851, tedy jen měsíc před premiérou, na objednávku benátského divadle La Fenice. Opera vyniká působivě vybudovanými lidskými vztahy, zvláště s velkou vroucností ztvárněná je láska mezi otcem a dcerou. Do popředí vystupuje také zřetel společenský: zhýralost vévody i jeho dvora; vévoda jako obdivovaný dobyvatel žen a nevinná, zamilovaná Gilda jako jedna z jeho obětí, která se ale ocitá na dně společenského žebříčku; šašek nenáviděný pro svůj ostrý jazyk, jemuž se dvořané nemilosrdně pomstí únosem dcery, kterou pokládají za jeho milenku; Gildina oběť, když se nechá najatým vrahem zabít místo vévody, jehož miluje, i když ji zklamal.

Synopse opery

První dějství

Mantovskému vévodovi učarovala neznámá dívka, s níž se seznámil v kostele. To mu ale nijak nebrání svádět na plese hraběnku Ceprano. Hněvu a žárlivosti jejího manžela si nevšímá. Hrbáč Rigoletto, dvorní šašek, se hraběti Ceprano posmívá, stejně jako hraběti Monterone, který přichází se stížností, že vévoda zneuctil jeho dceru. Za tyto posměšky hrabě Monterone Rigoletta proklíná.

Rigoletta, vyděšeného kletbou, osloví při návratu z plesu nájemný vrah Sparafucile a nabídne mu své služby. Rigoletto prozatím Sparafucila odmítne.

Poté jde Rigoletto domů, kde žije se svou dcerou Gildou, kterou se snaží chránit před zhýralostí dvora. Proto jí tají své povolání šaška i své jméno. Zakazuje dceři i její společnici Giovanně vycházet na veřejnost kromě mše. Netuší, že se jeho dcera v kostele seznámila s mužem, který se jí představil jako student. Gilda se do něj zamilovala, aniž by věděla, že je to vévoda.

Dvořané, kteří Rigoletta nemají pro jeho jedovatý jazyk rádi, jej sledují domů. Považují Gildu za Rigolettovu milenku. Rozhodnou se ji unést a dovést k vévodovi. Přicházejícího Rigoletta požádají o pomoc. Teprve po dokončení únosu pozná Rigoletto podle Gildina výkřiku, že napomohl únosu vlastní dcery.

Druhé dějství

Vévoda mezitím zjistil, že Gilda byla unesena. Jeho dvořané mu vyprávějí, jaký kousek provedli Rigolettovi a předávají mu Gildu.

Rigoletto hledá Gildu v paláci a marně prosí dvořany o navrácení dcery. Ta se vrací zneuctěna a Rigoletto přísahá vévodovi pomstu za sebe i za Monterona, jehož dal vévoda mezitím uvěznit.

Třetí dějství

Rigoletto bere svou dceru do Sparafucilovy hospody, aby Gilda na vlastní oči viděla, jak zhýralý vévoda je. Gilda slyší vévodův zpěv a vidí, jak se dvoří tanečnici Maddaleně. Rigoletto se zatím domluví se Sparafucilem, aby vévodu zavraždil a předal pak jeho mrtvolu Rigolettovi.

Gilda, která vévodu stále miluje, se vrací do hostince vévodu varovat. Za dveřmi vyslechne rozhovor Sparafucila a jeho sestry. Maddalena, jež je do vévody také zamilována, bratra přesvědčuje, aby vévodu nechal žít. Sparafucile jí nabídne kompromis. Přijde-li do půlnoci někdo do krčmy, zavraždí jeho a tělo předá Rigolettovi místo vévody. Gilda se rozhodne vévodu zachránit a vejde do hospody, kde ji Sprafucile probodne.

Rigoletto v noci odnáší pytel s tělem k řece. Vtom slyší z hospody vévodův hlas. Rozváže pytel a najde v něm Gildu, která mu z posledních sil před smrtí vše vysvětlí. Rigoletto zůstává sám a svůj nešťastný osud přičítá Monteronově kletbě.

Hudba

Temný příznačný motiv – prokletí Rigoletta – se objevuje už v krátké předehře. „Dramatizace hudby ve službách děje, osob a situací, o niž Verdi zřetelně usiloval už od Macbetha, vrcholí ve slavném kvartetu 3. aktu […]. Melodie roztouženého vévody, veselé Maddaleny, pomstychtivého a ve své otcovské lásce zraněného Rigoletta a zklamané, přesto však milující Gildy se tu spojují do vzájemnosti, vystavěné na protikladu charakterů a nálad.

Rovněž árie vévody (,Ženy střídám a k ženě lnu chvíli‘, 1. akt, ,Ó, jak měnivé to srdce ženy‘, 3. akt) nebo hudební vyjádření života dvora (1. akt), milostný duet Gildy a vévody (,Svět ať mi závidí‘, 2. akt) a Gildina roztoužená árie (,V lásce o něm sladce sním‘, 2. akt) ostře kontrastují s temnějšími akcenty kletbou pronásledovaného Rigoletta (jeho bezradné ,La la, la la‘, ,Chásko z pekla, vy lůzo, vy sběři‘, duet msty ,Má pomsta už se blíží‘, 2. akt).

V Rigolettovi se Verdi přiblížil svým představám o nové formě velkého hudebního dramatu, v níž by se staré prvky číslové opery (jako recitativy, otevřenější ariosa a uzavřené formy árie a ansámblu) stále blíže propojovaly. Kromě toho vymanil orchestr z převážně doprovodné funkce a pověřil jej úkolem vyjadřovat náladu, jako třeba při setkání Rigoletta se zločincem Sparafucilem (2. akt) nebo při sugesci bouře ve 4. aktu.“ (Opera – Velká encyklopedie)

„Skladatel v tomto díle poprvé opustil kolektivní historizující dramata a přiklonil se k subjektivním látkám, zobrazujícím osudy jedince. Hrdinou opery je znetvořený člověk, zatímco skvělý vévoda je schematickou figurou, nevzbuzující sympatie. Melodické nápady, ostrá charakteristika postav a úsilí o dramatickou pravdivost se zde spojují k nebývalému účinku. Skladatel stupňuje dramatické napětí zejména v monologu, jehož součástí se stává výrazné arioso.

Lidově znějící melodie, zvláště vévodův popěvek ve 4. dějství ,La donna è mobile‘ (,Ó jak je měnivé to srdce ženy‘) se staly bezprostředně po premiéře majetkem ulice. Verdi ovšem několikrát zdůraznil, že důraz položil především na dvojzpěvy a že záměrem bylo komponovat pokud možno bez árií, a tak vytvořit dílo nového ražení.“ (Jan Trojan)

První a další provedení

Benátská premiéra v březnu 1851 měla velký úspěch a Rigoletto se rozletěl do celého světa jako jeden z největších Verdiho triumfů. A jeho obliba trvá dodnes, patří k nejhranějším a nejslavnějším operám.

Našli se ale i kritici; některým vadilo, že opera „příliš radikálně sáhla do plného lidského života, a vyčítali této tak typicky národní hudbě ,germanismus‘. Nepochopili, že Verdiho vývoj hudebního cítění v plném souhlasu s pokrokovými tendencemi doby pokračoval tak, jak pokračovat musel.“ Tedy vzrůstáním dramatického napětí, zhutněním zvukových forem a výrazu a zintenzivněním prožitků; „…úzké sepětí ariózního i recitativního zpěvu se slovem a dramatickými situacemi spolu s typickou dynamickou i lehkou pohyblivostí Verdiho melodie a bohatou barvitostí harmonie i orchestrálního zvuku vytvářely tu zcela nový typ italské operní hudby.“ (Anna Hostomská)

Sám Verdi tehdy napsal: „Chci, abych svou hudbu, ať je krásná nebo ošklivá, nejen jednoduše psal, ale abych jí dal charakter.“

Hned druhý den po premiéře se po Benátkách zpívala vévodova cynická árie „La donna è mobile“. Během roku 1852 byl Rigoletto postupně uváděn ve všech velkých italských městech a také mimo Itálii, např. v květnu 1852 ve Vídni. V londýnské Covent Garden byl uveden poprvé v květnu 1853, v newyorské Academy of Music v únoru 1855.

U nás byl poprvé uveden (německy) ve Stavovském divadle v Praze v roce 1853 a česky v Prozatímním divadle v Praze v září 1864, dirigoval Jan Nepomuk Maýr.

O oblibě Rigoletta svědčí i množství nahrávek a filmová zpracování.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Rigoletto, vévodův šašek (baryton) – Felice Varesi

Gilda, jeho dcera (soprán) – Teresa Brambilla

Vévoda mantovský (tenor) – Raffaele Mirate

Sparafucile (bas) – Paolo Damini

Maddalena, jeho sestra (mezzosoprán nebo alt) – Annetta Casaloni

Giovanna, Gildina společnice (alt) – Laura Saini

Hrabě Ceprano (baryton) – Andrea Bellini

Hraběnka Ceprano, jeho žena (soprán) – Luigia Morselli

Hrabě Monterone (bas) – Feliciano Ponz

Matteo Borsa, dvořan (tenor) – Angelo Zuliani

Marullo, dvořan (baryton) – Francesco De Kunnerth

Soudní sluha (tenor) – Giovanni Rizzi

Páže (mezzosoprán) – Annetta Modes Lovati

Dvořané, stráže.

Noty a libreto

Notový materiál na IMSLP.

Italské libreto s anglickým překladem.

Klavírní výtah na webu Indiana University School of Music.

Český překlad libreta z roku 1873.

Durata

Opera trvá cca 120 minut.

Slavní interpreti

Rigoletto je jednou z nejkrásnějších barytonových rolí, a tak si ji nenechali ujít mnozí slavní pěvci, jako například Lawrence Tibbett, Leonard Warren, Giusepper Taddei, Tito Gobbi, Robert Merrill, Ettore Bastianini, Cornell MacNeil, Nicolae Herlea, Dietrich Fischer-Dieskau, Sherrill Milnes, Rolando Panerai, Piero Cappuccilli, Ingvar Wixell, Renato Bruson, Bernd Weikl, Leo Nucci, Vladimir Chernov, Carlos Álvarez, Dmitri Hvorostovsky či Plácido Domingo po přechodu k barytonovým rolím; u nás například Bohumil Benoni, Jan Konstantin, Zdeněk Otava, Teodor Šrubař, René Tuček, Václav Zítek, Ivan Kusnjer, Vladimír Chmelo, Richard Haan, Pavel Kamas či Martin Bárta.

Gildu zpívaly sopranistky Lily Pons, Rita Streich, Maria Callas, Renata Scotto, Joan Sutherland, Anna Moffo, Reri Grist, Ileana Cotrubas, Edita Gruberová, Lucia Popp, Daniela Dessì, June Anderson, Cheryl Studer, Andrea Rost, Christine Schäfer a jiné, u nás Marie Sittová, Míla Kočová, Jarmila Novotná, Maria Tauberová, Helena Tattermuschová, Jana Sibera, Simona Houda-Šaturová, Kateřina Kněžíková, Zdena Kloubová, Maria Haan, Marina Vyskvorkina a další.

Vévodu mantovského zpívali například tenoristé Enrico Caruso, Jussi Björling, Giuseppe Di Stefano, Mario Del Monaco, Alfredo Kraus, Carlo Bergonzi, Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, Nicolai Gedda, Neil Shicoff, Giacomo Aragall, Roberto Alagna nebo Piotr Beczala, u nás Otakar Mařák, Theodor Schütz, Konstantin Karenin, Viktor Kočí, Ivo Žídek, Peter Dvorský, Miroslav Švejda, Josef Hajna, Leo Marian Vodička, Bohumil Černý, Dalibor Novotný, Zdeněk Švehla, Jiří Zahradníček, Valentin Prolat, Michal Lehotský či Martin Šrejma.

Nejslavnější nahrávky

Naxos Historical, 1945, dirigent: Cesare Sodero, Metropolitan Opera orchestra and chorus, hlavní role: Leonard Warren, Jussi Björling, Bidu Sayão, Norman Cordon, Martha Lipton.

Melodram, Mondo Musica, 1952, dirigent: Umberto Mugnai, Palacio de Bellas Artes orchestra and chorus, hlavní role: Piero Campolonghi, Giuseppe Di Stefano, Maria Callas, Alberto Herrera, Gilberto Cerda.

Decca, 1954, dirigent: Alberto Erede, Accademia di Santa Cecilia orchestra and chorus, hlavní role: Aldo Protti, Mario Del Monaco, Hilde Gueden, Cesare Siepi, Giulietta Simionato.

EMI, 1955, dirigent: Tullio Serafin, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Tito Gobbi, Giuseppe Di Stefano, Maria Callas, Nicola Zaccaria, Adriana Lazzarini.

RCA, 1956, dirigent: Jonel Perlea, Teatro dell’Opera di Roma orchestra and chorus, hlavní role: Robert Merrill, Jussi Björling, Roberta Peters, Giorgio Tozzi, Anna Maria Rota.

BMG, 1960, dirigent: Gianandrea Gavazzeni, Maggio Musicale Fiorentino orchestra and chorus, hlavní role: Ettore Bastianini, Alfredo Kraus, Renata Scotto, Ivo Vinco, Fiorenza Cossotto.

Decca, 1961, dirigent: Nino Sanzogno, Accademia di Santa Cecilia orchestra and chorus, hlavní role: Cornell MacNeil, Renato Cioni, Joan Sutherland, Cesare Siepi, Stefania Malagu.

RCA, 1963, dirigent: Sir Georg Solti, RCA Italiana Orchestra and chorus, hlavní role: Robert Merrill, Alfredo Kraus, Anna Moffo, Ezio Flagello, Rosalind Elias.

Deutsche Grammophon, 1964, dirigent: Rafael Kubelík, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Dietrich Fischer-Dieskau, Carlo Bergonzi, Renata Scotto, Ivo Vinco, Fiorenza Cossotto.

EMI, 1967, dirigent: Francesco Molinari-Pradelli, Teatro dell’Opera di Roma orchestra and chorus, hlavní role: Cornell MacNeil, Nicolai Gedda, Reri Grist, Agostino Ferrin, Anna di Stasio.

Decca, 1971, dirigent: Richard Bonynge, London Symphony Orchestra, Ambrosian Opera Chorus, hlavní role: Sherrill Milnes, Luciano Pavarotti, Joan Sutherland, Martti Talvela, Huguette Tourangeau.

EMI, 1978, dirigent: Julius Rudel, Philharmonia Orchestra, Ambrosian Chorus, hlavní role: Sherrill Milnes, Alfredo Kraus, Beverly Sills, Samuel Ramey, Mignon Dunn.

Deutsche Grammophon, 1979, dirigent: Carlo Maria Giulini, Vienna Philharmonic, Vienna State Opera Chorus, hlavní role: Piero Cappuccilli, Plácido Domingo, Ileana Cotrubaș, Nicolai Ghiaurov, Elena Obraztsova.

Decca, 1984, dirigent: Giuseppe Sinopoli, Accademia di Santa Cecilia orchestra and chorus, hlavní role: Renato Bruson, Neil Shicoff, Edita Gruberová, Robert Lloyd, Brigitte Fassbaender.

Eurodisc, BMG-RCA, 1985, dirigent: Lamberto Gardelli, Bavarian Radio Symphony Orchestra and chorus, hlavní role: Bernd Weikl, Giacomo Aragall, Lucia Popp, Jan-Hendrik Rootering, Klara Takacs.

EMI, 1988, dirigent: Riccardo Muti, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Giorgio Zancanaro, Vincenzo La Scola, Daniela Dessì, Paata Burchuladze, Martha Senn

Decca, 1989, dirigent: Riccardo Chailly, Teatro Comunale di Bologna orchestra and chorus, hlavní role: Leo Nucci, Luciano Pavarotti, June Anderson, Nicolai Ghiaurov, Shirley Verrett.

Deutsche Grammophon, 1993, dirigent: James Levine, Metropolitan Opera orchestra and chorus, hlavní role: Vladimir Chernov, Luciano Pavarotti, Cheryl Studer, Roberto Scandiuzzi, Denyce Graves.

Sony Classical, 1994, dirigent: Riccardo Muti, Teatro alla Scala orchestra and chorus, hlavní role: Renato Bruson, Roberto Alagna, Andrea Rost, Silvestro Sammaritano, Mariana Pentcheva.

Filmová zpracování

1982, režie: Jean-Pierre Ponnelle, dirigent nahrávky: Riccardo Chailly, Vienna Philharmonic, Vienna State Opera Chorus, hlavní role: Ingvar Wixell, Luciano Pavarotti, Edita Gruberová, Ferruccio Furlanetto, Victoria Vergara.

2010, Rigoletto a Mantova (Rigoletto v Mantově), režie: Pierre Cavassilas, dirigent nahrávky: Zubin Mehta, Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai, hlavní role: Plácido Domingo, Vittorio Grigolo, Julia Novikova, Ruggero Raimondi, Nino Surguladze.

 

(Autorem textu je MILAN VALDEN.)