Teatro alla Scala

Teatro alla Scala (hovorově známé jako La Scala) je hlavní operou v Miláně a jedním z nejprestižnějších divadel vůbec. Divadlo bylo postaveno v letech 1776-1778 na místě kostela Santa Maria della Scala, od kterého i získalo svůj název. Během druhé světové války bylo zničeno v důsledku bombardování. Do původní podoby jej postavil inženýr Luigi Secchi a divadlo bylo opět otevřeno v roce 1946.

Historie

Okolnosti založení

Před La Scalou fungovalo v Miláně vévodské divadlo Teatro Regio Ducale, které vyhořelo po představení opery Tommasa Traetty La Merope. S povolením císařovny Marie Terezie bylo na jeho místě postaveno nové divadlo Nuovo Teatro Regio Ducal alla Scala. Jeho jméno vychází z názvu kostela Santa Maria alla Scala, který stál na původním místě a byl pojmenován na počest Beatrice Reginy della Scala, manželky Bernaba Viscontiho, který budovu uvedl do provozu.

Divadlo bylo postavena podle návrhu architekta Giuseppe Piermariniho, interiér zpracovali Giuseppe Levati a Giuseppe Reina. Opona zobrazující Parnas (podle Pariniho návrhu) byla dílem Domenica Riccardiho.

První sezona byla zahájena 3. srpna 1778 slavnostním otevřením divadla a operou L’Europa riconosciuta speciálně napsanou pro tuto příležitost Antoniem Salierim.

Historická období činnosti

Již od začátku své činnosti La Scala mělo status nejprestižnější divadelní instituce v Itálii. Objednávky na nové opery pro La Scalu přijímali oblíbení skladatelé své doby, jako například Guglielmi, Zingarelli, Cimarosa, Paisiello, Paer, Nicolini či Mayr.

Teatro alla Scala se stalo v 19. století centrem italské opery. Úspěchem Gioacchina Rossiniho opery La pietra del paragone roku 1812 nastává v dějinách divadla nová etapa. Začali se prosazovat další skladatelé jako Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini. Z oper Donizettiho byly provedeny opery Anna Bolena, Lucrezia Borgia, Torquato Tasso, La figlia del reggimento, La favorita, Linda di Chamonix, Don Pasquale a Poliuto. Z Belliniho oper to byly I Capuleti e i Montecchi, Norma, La sonnambula, Beatrice di Tenda a I puritani.

Rozhodujícím bodem se La Scala stala i pro skladatelskou kariéru Giuseppe Verdiho. Provedení jeho debutu Un giorno di regno se nesetkalo s přijetím u publika a úspěšné bylo až druhé provedení jeho opery Nabucco.

Divadlo se pokoušelo též o realizaci děl ze zahraničního repertoáru. Uskutečnila se provedení oper Die Zauberflöte Wolfganga Amadea Mozarta a La vestale Gaspara Spontiniho. Avšak tvorba Richarda Wagnera nebyla přijata ihned a přesvědčit publikum o jejích kvalitách se podařilo až dirigentovi a skladateli Francovi Facciovi.

V druhé polovině 19. století spolupracují s divadlem skladatelé Petrella, Marchetti, Boito, Ponchielli, Catalani a již zmíněný Faccio. Nelze opomenout také jména Salvatora Vigana a Carla Blasise, kteří se zasloužili o samostatnost baletního představení v repertoáru divadla.

La Scala v době Toscaniniho

Zejména úspěšné období pro La Scalu nastalo v roce 1898 s nástupem Artura Toscaniniho na pozici šéfdirigenta. Hned první představení mělo absolutní úspěch a operní fanoušci z celého světa se hrnuli do Milána připraveni zaplatit jakékoliv peníze, jen aby se dostali na představení mistra.

Hlavní reforma divadla začala, když Arturo Toscanini založil autonomní divadelní společnost a vytvořil tak podmínky, které mu umožnily zahájit změny divadelní struktury, nutné pro úspěšné pokračování umělecké činnosti. Toscaniniho hluboké znalosti divadelní praxe, zkušenosti a vkus přispěly k úrovni produkce, kde hudba, dekorace, kostýmy a všechny komponenty byly spojeny do jednoho vyváženého uměleckého celku.

Toscanini zrušil tehdy běžná baletní představení před operou a požadoval, aby se opona v divadle otevírala do stran jako v Bayreuthu u Wagnera. Zavedl rovněž změny v divadelní etice: například dámy musely nechat klobouky v šatně, aby nezakrývaly scénu ostatním. Díky Toscaninimu se v divadle objevila taková pozice jako operní režisér.

Toscanini obohatil repertoár divadla o díla italských veristů jako byl Pietro Mascagni, Ruggero Leoncavallo, Umberto Giordano, Francesco Cilea a Giacomo Puccini. Důležitým bodem v proměnách repertoáru divadla se stala roku 1906 opera Richarda Strausse Salome, po jejíž inscenaci následovala díla skladatelů nového hudebního stylu jako Igor Stravinskij, Claude Debussy, Ferruccio Busoni, Riccardo Zandonai, Ottorino Respighi a dalších. V rozmezí let 1921–1929 nastudoval Toscanini více než 20 operních titulů. Nejproslulejší jsou zejména jeho interpretace děl Verdiho, Beethovena, Brahmse a Wagnera.

La Scala v 2. polovině 20. století

V roce 1955 byla otevřena pobočka La Scaly – Piccola Scala představením Il matrimonio segreto od D. Cimarosy. Na malém jevišti s 500 místy jsou inscenována díla skladatelů 17. – 18. a počátku 19. století, opery určené malým souborům i díla mladých autorů.

V roce 1982 byl v La Scale vytvořen filharmonický orchestr, jehož prvním ředitelem se stal Claudio Abbado. Od roku 1986 vedl divadlo dirigent Riccardo Muti. Působili zde legendy jako Karajan, Zavallis, Cluytens či Böhm.

Současnost

Současným ředitelem La Scaly je Dominique Meyer, který nastoupil na pozice intendanta místo svého předchůdce Alexandra Preiera v roce 2019. Funkci šéfdirigenta vykonává Riccardo Chailly a sbormistrem je Bruno Casoni. Hlavními sólisty baletu jsou Světlana Zacharova a Roberto Bolle a baletní soubor řídí Frédéric Olivieri. Marco De Gaspari a Salvo Sgrò působí jako koncertní mistři.

Kromě samotného divadla se udržuje produkční centrum a muzeum, které má velkou sbírku hudebních podpisů, rukopisů, dopisů a portrétů skladatelů, operních libret, kreseb a leptů od významných scénografů.

Muzeum vydává od roku 1988 časopis Rivista illustrata del Museo teatrale alla Scala. Instituce má také přidruženou školu, známou jako Accademia Teatro alla Scala, která nabízí profesionální školení v oblasti hudby, tance, scénického řemesla a divadelního managementu.

La Scala a Česko

V Miláně byly poprvé provedené dvě opery skladatele Josefa Myslivečka. Premiéra opery Il gran Tamerlano se uskutečnila v roce 1771 v tehdejším Teatro Regio Ducale, zatímco premiéra jeho Armidy se konala v roce 1779 již v nově postaveném divadle La Scala.

Pravidelně v Miláně účinkovala v rozmezí let 1865–1877 slavná česká operní pěvkyně Tereza Stolzová. Byla blízkou přítelkyní Giuseppe Verdiho. Zpívala hlavní roli Leonory ve Verdiho opeře La forza del destino, stejně jako sólový part v Messa da Requiem.

Slavní účinkující a spolupracovníci

Kromě světově známých dirigentů mělo divadlo La Scala tu čest hostit nejlepší operní zpěváky a zpěvačky nejen z Itálie, ale i z celého světa. Jsou to například jména jako Maria Callas, Renata Tebaldi, Enrico Caruso, Mirella Freni, Giuseppe Di Stefano, Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, Nicolai Ghiaurov, Anna Netrebko a další.

Mezi baletní umělce, se kterými divadlo spolupracovalo patří George Balanchine, Rudolf Nurejev, Carla Fracci, Luciana Savignano, Roberto Bolle a další.  Zde začal svou hudební kariéru i světově známý houslový virtuóz Niccolò Paganini.

Zajímavosti

Budova divadla je navržena v přísném neoklasicistním stylu a má dokonalou akustiku. Milánu stála asi 1 milion tehdejších lir a byla obnovena více než jednou. Výdaje si mezi sebe tehdy dělilo 90 aristokratů města.

Umělecká výzdoba hlediště byla kombinována s pohodlným uspořádáním sedadel a splňovala všechny nejpřísnější optické požadavky. Uprostřed průčelí byl portál pro vstup kočárů s dámami a kavalíry, kteří je doprovázeli.

V divadle se netopilo a osvětlení bylo dost špatné, proto byly v lóžích zapáleny tisíce svíček a ti, kteří seděli v parteru, neriskovali sundávat si klobouky, aby na ně náhodou nekapal roztavený vosk.

Během 19. století fungoval foyer divadla jako mobilní kasino.

Pucciniho opera Turandot nebyla dokončená, poněvadž skladatele zastihla smrt dříve, než dílo dokončil. I přesto se její první představení konalo v La Scala dne 25. dubna 1926 pod Toscaniniho taktovkou, kdy uprostřed třetího dějství Toscanini zastavil orchestr, obrátil se k publiku a oznámil: „Zde opera končí, protože v tomto okamžiku mistr zemřel“. Opona pak byla pomalu spuštěna.

Sezóna La Scala se tradičně každoročně otevírá 7. prosince, na svátek svatého Ambrože, patrona Milána.

Giuseppe Verdimu se Teatro alla Scala zpočátku příliš nelíbilo a v jednom ze svých dopisů řekl hraběnce Maffei: „Kolikrát jsem v Miláně slyšel říkat: Scala je nejlepší divadlo na světě. V Neapoli: San Carlo je nejlepší divadlo na světě. V minulosti se i v Benátkách říkalo, že Fenice je nejlepší divadlo na světě. A v Paříži je opera nejlepší ve dvou nebo dokonce třech světech…“ Skladatel končí stížnost tím, že by dal přednost „horšímu” divadlu. Přesto, že zde měl skladatel roku 1839 debut, zůstal nespokojený s tím, jak byla jeho opera Giovanna d’Arco inscenována. Její inscenaci považoval za ostudu a přerušil smlouvu s divadlem.

Galerie

Seznam ředitelů divadla

Ercole Castelbarco, Giacomo Fagnani, Bartolomeo Calderara a Antonio Menafoglio (1778–1788)

Bartolomeo Calderara (1789–1790)

Gaetano Maldonati (1790–1798)

Francesco Benedetto Ricci (1799–1800)

Gaetano Maldonati (1800)

Francesco Benedetto Ricci (1800–1814)

Angelo Petracchi (1816–1820)

Domenico Barbaja (1826–1832)

Carlo Visconti di Modrone (1833–1836)

Bartolomeo Merelli (1836–1850)

Alberto Mazzucato (1855–1856)

Ercole e Luciano Marzi (1857–1861)

Bartolomeo Merelli (1861–1863)

Giuseppe Bonola, Giuseppe Brunello e Moltini (1869–?)

bratři Corti (1876)

Luigi Piontelli (1884–1894)

Edoardo Sonzogno (1894–1897)

Giulio Gatti Casazza (1898–1907)

Vittorio Mingardi (1907–1918)

Angelo Scandiani (1921–1929)

Anita Colombo (1929–1931)
Jenner Mataloni (1932–1942)

Carlo Gatti (1942–1944)

Gino Marinuzzi (1944–1945)

Antonio Ghiringhelli (1948–1972)

Paolo Grassi (1972–1977)

Carlo Maria Badini (1977–1990)

Carlo Fontana (1990–2005)

Stéphane Lissner (2005–2014)

Alexander Pereira (2014 – dodnes)

Seznam šéfdirigentů

Franco Faccio (1871–1889)

Arturo Toscanini (1898–1903)

Cleofonte Campanini (1903–1905)

Leopoldo Mugnone (1905–1906)

Arturo Toscanini (1906–1907)

Edoardo Vitale (1907–1910)

Tullio Serafin (1910–1914)

Gino Marinuzzi (1914–1917)

Tullio Serafin (1917–1918)

Arturo Toscanini (1921–1929)

Victor de Sabata (1929–1953)

Franco Capuana (1949–1952)

Carlo Maria Giulini (1953–1956)

Guido Cantelli (1956)

Antonino Votto (1956–1965)

Gianandrea Gavazzeni (1965–1968)

Claudio Abbado (1972–1986)

Riccardo Muti (1986–2005)

Daniel Barenboim (2011–2015)

Riccardo Chailly (2015 – dodnes)

Diskografie a nahrávky

Harp Recital, Handel; Scarlatti; Pescetti; C. Ph. E. Bach; Cardon; Tournier; Grandjany; Alvars, Bohemia Music

Bellini: La Sonnambula, Leonard Bernstein; Maria Callas; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano, Warner

Bellini: Norma, Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Maria Callas; Mario Filippeschi; Tullio Serafin

Cherubini: Medea, Leonard Bernstein; Maria Callas; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano

Donizetti: Anna Bolena, Gianandrea Gavazzeni; Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Maria Callas

Donizetti: Poliuto, Antonino Votto; Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Ettore Bastianini; Franco Corelli; Maria Callas; Nicola Zaccaria, Warner

Giordano: Andrea Chenier, Maria Callas/Orchestra del Teatro alla Scala di Milano, Warner

Gluck: Ifigenia in Tauride, Maria Callas/Nino Sanzogno/Orchestra del Teatro alla Scala di Milano, Warner

Leoncavallo: I Pagliacci, Karajan; Scala; Bergonzi; Taddei; Carlyle; Panerai, 1965 Deutsche Grammophon

Leoncavallo: I Pagliacci, Teresa Stratas; Plácido Domingo; Juan Pons; Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Georges Prêtre, 1984 Philips

Mascagni: Cavalleria rusticana, Karajan; Cossotto; Bergonzi, 1966 Deutsche Grammophon

Mozart, Conc. pf. n. 23/Son. pf. n. 13, Horowitz; Giulini; La Scala, 1987 Deutsche Grammophon

Puccini, Bohème, Chailly; Gheorghiu; Alagna; Scano, 1998 Decca

Puccini, Manon Lescaut, Muti; Cura; Guleghina; Gallo, 1998 Deutsche Grammophon

Rossini, Donna del lago, Muti; Blake; Merritt; Anderson, 1992 Decca

Rossini, Guglielmo Tell, Muti; Zancanaro; Merritt; Surjan, 1988 Decca

Rossini, Turco in Italia, Chailly/Bartoli/Pertusi, 1997 Decca

Rossini: Il Turco In Italia, Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Franco Calabrese; Gianandrea Gavazzeni; Jolanda Gardino; Maria Callas; Mariano Stabile (cantante; Nicola Rossi-Lemeni; Nicolai Gedda; Piero De Palma, Warner

Rossini: 10 Overtures, Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Riccardo Chailly, 1996 Decca

Verdi, Aida, Maazel; Pavarotti; Chiara, 1986 Decca

Verdi: Aida, Claudio Abbado; Katia Ricciarelli; Leo Nucci; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Plácido Domingo, Deutsche Grammophon

Verdi, Aida/Ballo/Don Carlos/Falstaff/Macbeth/Simon Boccanegra, Abbado; Orch. Teatro alla Scala, 1976/2001 Deutsche Grammophon

Verdi, Don Carlos, Abbado; Domingo; Ricciarelli, 1982 Deutsche Grammophon

Verdi: Don Carlo, Alexander Anisimov; Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Daniela Dessì; Luciana D’Intino; Paolo Coni; Riccardo Muti; Samuel Ramey, 1994 Warner

Verdi: Il Trovatore, Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Tullio Serafin, Deutsche Grammophon

Verdi: Il Trovatore, Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Giuseppe Di Stefano; Herbert von Karajan; Maria Callas, Warner

Verdi, Macbeth, Abbado; Verrett; Cappuccilli, 1976 Deutsche Grammophon

Verdi: Otello, Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Justin Diaz; Katia Ricciarelli; Lorin Maazel; Plácido Domingo, EMI

Verdi: Rigoletto, Carlo Bergonzi; Dietrich Fischer-Dieskau; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Rafael Kubelík; Renata Scotto, Deutsche Grammophon

Verdi: Simon Boccanegra, Claudio Abbado; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Cappuccilli; Freni, 1977 Deutsche Grammophon.

Verdi, Traviata, Votto; Scotto; Raimondi, 1962 Deutsche Grammophon

Verdi: Un Ballo in Maschera, Claudio Abbado; Edita Gruberová; Elena Obraztsova; Katia Ricciarelli; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Plácido Domingo; Renato Bruson, 1998 Deutsche Grammophon

Verdi: Un Ballo In Maschera, Gianandrea Gavazzeni; Maria Callas; Orchestra del Teatro alla Scala di Milano, Warner

Verdi, Cori, Abbado; La Scala, 1975/1981 Deutsche Grammophon

Verdi, Messa da requiem, Barenboim; Harteros; Garanca; Kaufmann; Pape; Orch. Teatro alla Scala, 2013 Decca

Callas: I Pagliacci, Cavalleria – Mascagni & Leoncavallo – Anna Maria Canali; Coro e Orchestra del Teatro alla Scala di Milano; Ebe Ticozzi; Giuseppe Di Stefano; Maria Callas; Nicola Monti; Rolando Panerai; Tito Gobbi; Tullio Serafin

Velmi podrobnou diskografii sestavil Luigi Bellingardi. Ta zahrnuje nahrávky od roku 1935 až včetně roku 2011 a je dostupná online zde.

Literatura

ROMANI, Luigi. Teatro della Scala, Milan, 1862.

MARANGONI, Guido a VANBIANCHI, Carlo. La Scala, Bergamo, 1922.

MACCHI. La Scala, dalle origini all’ordinamento attuale, Milan, 1927.

RAMPERTI, Virgilio. Per la storia del teatro milanese, Milan, 1929.

GUTTIERETZ, Beniamino. La Scala nel 1830 e nel 1930, Milan, 1930.

MORAZZONI, Giuseppe. I palchi del Teatro alla Scala, Milan, 1930.

ABBIATI, Franco a kol. La Scala (3.8.1778–11.5.1946), Milan, 1950.

ARMANI, Franco a BASCAPE, Giacopo. La Scala: breve biografia 1778–1950, Milan, 1951.

GATTI, Carlo. Il Teatro alla Scala nella storia e nell’arte (1778–1963), Milan, 1964.

Il Museo teatrale alla Scala 1913–1963, Milan, 1964.

ARMANI, Franco, ed. La Scala 1946–1966, Milan, 1966.

ROSSI, Luigi. Il ballo alla Scala, 1778–1970, Milan, 1972.

LEŠČÁKOVÁ, Jana. Teatro alla Scalla [online]. Praha, 2006 [cit. 2020-10-19]. Bakalářská práce. Akademie múzických umění v Praze, Divadelní fakulta AMU. Vedoucí práce Jiří Srstka.

MARIANGELA, Donà. Milan [heslo]. Grove Music Online. [Cit. 22. 10. 2020].

Odkazy

Oficiální webové stránky Teatro alla Scala.

Teatro alla Scala na Opeře Plus.

La Scala na Facebooku.

La Scala na Instagramu.

La Scala na Twitteru.

La Scala na YouTube.

 

(Autorkou textu je O. Venžeha.)